ECLI:CZ:US:2005:1.US.164.05
sp. zn. I. ÚS 164/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. B., zastoupeného Mgr. Rudolfem Axmanem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Jezuitská 6, proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 18. 1. 2005, č. 5 NZT 6/2003-1070, a proti usnesení Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, expozitury Ústí nad Labem, ze dne 29. 11. 2004, ČTS: OKFK 19/2-2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, čl. 4, čl. 8 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 4 Ústavy ČR domáhal zrušení usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 18. 1. 2005, č. 5 NZT 6/2003-1070, a usnesení Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, expozitury Ústí nad Labem, ze dne 29. 11. 2004, ČTS: OKFK 19/2-2004. Naposled citovaným usnesením bylo podle §160 odst. 1, 5 trestního řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 trestního zákona a pro pokračující trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) odst. 2 písm. b), c) trestního zákona, spáchaný ve prospěch zločinného spolčení dle §43 trest. zákona. Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení byla usnesením Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 18. 1. 2005, č. 5 NZT 6/2003-1070, zamítnuta jako nedůvodná.
Z napadeného usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 18.1.2005, vyplývá, že usnesení policejního orgánu ze dne 29.11.2004 o zahájení trestního stíhání obviněného stěžovatele dle §160/1, 5 trestního řádu bylo stěžovateli doručeno nejdříve do vlastních rukou dne 6.12.2004 a obhájci obviněného Mgr. Rudolfu Axmannovi pak dne 8.12.2004. Protože trestní stíhání proti obviněnému JUDr. B. bylo zahájeno pro skutek, který souvisel s jeho výkonem funkce soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem, požádal policejní orgán prezidenta republiky o souhlas s jeho trestním stíháním, a to dne 10.12.2004. Prezident republiky souhlas udělil svým rozhodnutím ze dne 14.12.2004 a v souladu s článkem 63 Ústavy České republiky bylo toto rozhodnutí spolupodepsáno předsedou vlády. Policejní orgán po udělení platného souhlasu ze strany prezidenta republiky doručil obviněnému stěžovateli svoje usnesení ze dne 29.11.2004 opět do vlastních rukou dne 15.11.2004 a jeho obhájci pak dne 3.1.2005. K podstatě předmětné problematiky pak Nejvyšší státní zastupitelství připustilo, že se policejní orgán dopustil pochybení, pokud obviněnému ještě před udělením souhlasu prezidenta republiky usnesení doručil, stejně tak jako to učinil ve vztahu k jeho obhájci. Podle mínění Nejvyššího státního zastupitelství však není možné přijmout argument stěžovatele, že tímto krokem nastala nicotnost samotného rozhodnutí. Usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného JUDr. B. bylo vydáno řádně a v souladu se zákonem, přičemž však právních účinků ve vztahu k obviněnému nabylo až okamžikem doručení, tedy dnem 15.12.2004, tedy poté, kdy k tomu byly dány podmínky, předvídané trestním řádem v ustanovení §11 odst.1, písm. c) trestního řádu s odkazem na výše zmiňovaný zákon č. 6/2002 Sb. Prvním doručením předmětného usnesení obviněnému, k němuž došlo v důsledku chyby policejního orgánu, účinku vůči němu nabýt nemohlo, avšak nijak tím nebyla zpochybněna jeho zákonnost a odůvodněnost. Námitky obviněného v opravném prostředku vycházejí prý do značné míry nesprávně z toho, že mu měla být doručována dvě obsahově i co do data totožná rozhodnutí; stěžovatel se zabývá tím, které z nich je platné či nikoliv a jaký to má vliv na zákonnost celého zahájení jeho trestního stíhání. Tyto úvahy jsou však podle Nejvyššího státního zastupitelství nepřiléhavé. Ve vztahu k obviněnému JUDr. J. B. bylo vydáno toliko jedno usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, a to ze dne 29.11.2004 pod ČTS: OKFK 19/2-2004, přičemž toto jedno rozhodnutí, resp. jeho opisy, mu byly dvakrát doručovány, z toho jednou dříve, než se tak mělo stát a bez možnosti nabytí očekávaných účinků podle trestního řádu. Druhým doručením, kdy již tomu nebránila překážka nepřípustnosti trestního stíhání, se tak dané rozhodnutí stalo vůči obviněnému JUDr. J. B. plně vykonatelné a od toho okamžiku vůči němu bylo možno uplatnit všechny prostředky dané trestním řádem pro postup vůči osobám obviněným.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že ústavní stížnost podává výlučně proto, že došlo k závažnému procesnímu pochybení, které nebylo odstraněno ani v rámci řádného opravného prostředku, jejž použil proti shora uvedenému usnesení o zahájení trestního stíhání. Stěžovatel se domnívá, že se jedná o tak specifický případ, že je nezbytné, aby o něm rozhodoval právě Ústavní soud České republiky. Tento právní názor zastává především proto, že prý ve věci došlo ke střetu dvou právních norem stejné právní síly a výklad předložený Nejvyšším státním zastupitelstvím se mu jeví jako zcela nedostatečný a neodpovídající zákonu. Stěžovatel k podstatě věci konstatoval, že usnesení o zahájení trestního stíhání vydané policejním orgánem dne 29.11.2004 pod ČTS: OKFK 19/2-2004 obdržel do vlastních rukou dne 6.12.2004 a jím zvolený obhájce jej obdržel dne 8.12.2004. Opravný prostředek ve formě stížnosti proti němu podal v písemné podobě dne 10.12.2004 a následně byla tato stížnost dále písemně odůvodněna dne 20.12.2004. Předmětem sporu je ta skutečnost, že usnesení o zahájení trestního stíhání mu bylo doručeno v době, kdy k jeho trestnímu stíhání (stěžovatel je soudce) neudělil prezident České republiky písemný souhlas. Tento souhlas udělil prezident republiky až svým rozhodnutím dne 14.12.2004. Usnesení policejního komisaře ze dne 29.11.2004 ČTS: OKFK 19/2-2004 bylo pak stěžovateli opětovně a ve zcela shodné podobě doručeno dne 15.12.2004 a jeho obhájci, rovněž v nezměněné podobě, dne 3.1.2005. Po tomto opětovném doručení stejného usnesení podal stěžovatel dne 3.1.2005 opětovně řádný opravný prostředek. Se závěry, obsaženými v usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 18. 1. 2005, č. 5 NZT 6/2003-1070, kterým byla jeho stížnost zamítnuta jako nedůvodná, stěžovatel nesouhlasí. Podle jeho názoru již vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání v době, kdy nebyl dán souhlas prezidenta republiky k jeho trestnímu stíhání, došlo k porušení jeho základních práv. Nejvyšší státní zastupitelství své právní zdůvodnění opírá o trestní řád, tedy o zákon, který je stejné právní síly jako zákon o soudech a soudcích č. 6/2002 Sb. Stěžovatel se domnívá, že při přijetí právního zdůvodnění dané problematiky tak, jak učinilo Nejvyšší státní zastupitelství, se uvedené dvě právní normy dostávají v daném okamžiku do vzájemného střetu. Tento střet by proto měl být - podle názoru stěžovatele - odstraněn rozhodnutím Ústavního soudu České republiky, aby k podobným případům nemohlo již v budoucnu docházet.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud ze své ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Po zvážení podstatných okolností případu, obsahu napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci není možné z ústavněprávního hlediska zásadním způsobem zpochybnit; neshledal totiž ve věci natolik podstatné vady, že by zasáhly rovinu ústavnosti. K tomu ho vedou zejména následující důvody.
Na prvém místě je nutno předeslat, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v řízení přípravném považuje Ústavní soud, s výjimkou mimořádné situace, za zpravidla nepřípustnou, případně - přinejmenším - za nežádoucí. Vyhovění ústavní stížnosti, směřující proti usnesení o zahájení trestního stíhání, je tedy zcela výjimečné a možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení trestního je v těchto souvislostech nutno vykládat vždy přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymykal ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a kdy tyto vady nebyly v soustavě orgánů činných v trestním řízení vůbec reflektovány a žádným způsobem odstraněny. K takové situaci však ve zkoumaném případě nedošlo.
K podstatě věci, která v zásadě spočívá ve výše podrobně uvedených odlišných právních názorech Nejvyššího státního zastupitelství a stěžovatele na postup orgánů činných v trestním řízení, je nutno zejména uvést, že Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti upřednostňuje materiální pojetí právního státu a interpretaci právních předpisů z hlediska jejich účelu a smyslu. V případě, kdy existuje více možností výkladu určitého právního předpisu, resp. předpisů, či některých jejich ustanovení a od něj se odvíjejícího postupu příslušného orgánu v konkrétní věci, je třeba mj. přihlížet k účelu právní úpravy; zákon a jeho jednotlivá ustanovení je třeba vykládat ústavněkonformně tak, abych jejich aplikací bylo možno dosáhnout účelu, který zákonodárce sledoval. V dané věci je tedy především nutno problém řešit z hlediska účelu a smyslu dotčeného právního institutu. Je- li soudce v souvislosti se svou činností podezřelý ze spáchání trestného činu, jedná se o mimořádně závažnou a z povahy věci výjimečnou situaci. Povinnost příslušného orgánu vyžádat si souhlas prezidenta republiky k trestnímu stíhání soudce pro činy spáchané při výkonu funkce (§76 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.), jež zakládá do jisté míry pro soudce obecného soudu právní status s určitými rysy imunity, však mj. právě proto nelze chápat jako výsadu či privilegium osoby konkrétního soudce a nejedná se ani o otázku základního práva garantovaného Listinou základních práv a svobod či jinými součástmi ústavního pořádku; tento zákonný postup je proto třeba odlišit od ústavně zaručených práv stěžovatele, která je Ústavní soud povinen primárně chránit.
Z hlediska relevantních okolností věci - jak výše podrobně uvedeno - je zřejmé, že se v zásadě jednalo o prodlení 4 dnů mezi (prvním) doručením usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovateli (6. 12. 2004) a vyžádáním souhlasu prezidenta republiky s trestním stíháním stěžovatele (10. 12. 2004), resp. 8 dnů mezi tímto doručením a udělením předmětného souhlasu (14. 12. 2004). Stěžovateli lze přisvědčit potud, pokud uvádí, že souhlas s jeho trestním stíháním měl být správně vyžádán před samým zahájením trestního stíhání, mýlí se však, pokud z uvedeného pochybení dovozuje nicotnost napadeného usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. (především) pokud se domnívá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv. Bylo by naopak projevem pustého formalismu, který Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát podrobil kritice, za této situace napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci rušit, stejně jako by bylo absurdní z tohoto důvodu trestní stíhání stěžovatele zastavit. Podstatné v daném případě je, že souhlas prezidenta republiky s trestním stíháním stěžovatele byl řádně dán, a že z uvedených časových údajů vyplývá, že byl dán (a tedy i vyžádán) neprodleně.
Se shora uvedeným závěrem (interpretací) Nejvyššího státního zastupitelství se tedy lze - s odkazem na výše uvedené obecné principy a s přihlédnutím k veškerým relevantním okolnostem zkoumaného případu (akcentování povinnosti hodnotit konkrétní situaci) - ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Lze jen doplnit, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele by mohlo dojít, pokud by souhlas prezidenta republiky nebyl vyžádán vůbec, nebo pokud by jej dokonce prezident republiky neudělil a orgány činné v trestním řízení by přesto v trestním stíhání stěžovatele pokračovaly. K určitému pochybení, jak ostatně připustilo i Nejvyšší státní zastupitelství (viz výše), tedy ve věci došlo, leč toto pochybení - jak již bylo uvedeno - s ohledem na okolnosti případu ústavněprávní roviny nedosahuje.
Rovněž ke střetu norem stejné právní síly, jak se domnívá stěžovatel, ve věci nedošlo, a postupu orgánů veřejné moci nelze - se shora uvedenou výhradou - z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti ostatně ani nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani postupů orgánů veřejné moci. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že není jeho úkolem být jakousi další instancí v systému všeobecných soudů, perfekcionisticky přezkoumávající veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích těchto soudů v oblasti jednoduchého práva, ale jeho povinností je reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že jimi dochází k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele; tím spíše to platí ve vztahu k jiným orgánům veřejné moci (v daném případě Nejvyššímu státnímu zastupitelství a Policii České republiky).
Pro úplnost je na místě připomenout, že Ústavní soud ČR již není oprávněn k závaznému, tzv. legálnímu výkladu ústavních předpisů, jako tomu bylo např. v případě Ústavního soudu ČSFR, jak se stěžovatel zřejmě domnívá, resp. jak k tomu ve své ústavní stížnosti nepřímo vyzývá. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou však vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Jeho interpretace je tedy z hlediska materiálního právního státu zásadní, jelikož k ní může dojít jen po vyčerpání veškerých prostředků k ochraně práva stěžovatelů a Ústavní soud tak působí jako ultima ratio. Jeho základním úkolem v řízení o ústavních stížnostech je zjišťovat, zda nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů, nikoliv podávat závazný výklad právních předpisů či sjednocovat judikaturu, nebo dokonce orgánům veřejné moci (ve zkoumaném případě orgánům činným v trestním řízení) podávat podrobný návod, jak by měly - nota bene v dosud neukončeném řízení - postupovat.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu