ECLI:CZ:US:2012:1.US.1663.11.1
sp. zn. I. ÚS 1663/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky READY REALITY, s. r. o., se sídlem Chrastavská 270/24, Liberec, zastoupené JUDr. Janem Zůbkem, advokátem se sídlem Mezibranská 1579/4, Praha 1, doručovací adresa Radhošťská 1942/2, Praha 3, proti usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 8. 2010, č. j. 13 C 144/2007-163, proti usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 5. 2011, č. j. 13 C 144/2007-172, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 18. 2. 2011, č. j. 36 Co 383/2010-170, ve spojení s návrhem na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí. Opírá jí zejména o následující důvody:
Stěžovatelka je společností s ručením omezeným. V devadesátých letech minulého století zajistila svým majetkem úvěrovou pohledávku České spořitelny, a. s., vůči obchodní společnosti Sychrov 94, a. s. Předmětem tohoto zajištění byly stěžovatelčiny nemovitosti v katastrálním území Liberec. Společnost Sychrov 94, a. s., skončila později v úpadku, na její majetek byl prohlášen konkurs. Vzhledem k tomu, že přihlášená věřitelka Česká spořitelna, a. s., měla nárok na uspokojení své pohledávky ze zajištění, byly do konkursní podstaty společnosti Sychrov 94, a. s., zahrnuty vedle majetku této společnosti také předmětné nemovitosti stěžovatelky. Správce konkursní podstaty společnosti Sychrov 94, a. s., ode dne zahrnutí předmětných nemovitostí do konkursní podstaty zadržuje - podle tvrzení stěžovatelky - její movité věci a dokumenty (včetně účetnictví) umístěné v předmětných nemovitostech, bere z těchto nemovitostí užitky (tj. inkasuje nájemné) a brání stěžovatelce tyto nemovitosti řádně užívat. Popsaný postup správce konkursní podstaty stěžovatelka považuje za neoprávněný; podala ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem žalobu, kterou se domáhala několika svých nároků. Konkrétně se domáhala toho, aby soud uložil správci konkursní podstaty povinnost vydat zadržované movité věci a dokumenty umístěné v předmětných nemovitostech, vydat zmíněné inkasované nájemné a strpět užívání předmětných nemovitostí stěžovatelkou. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29. 5. 2006, č. j. 69 Cm 11/2005-31, vyloučil výše popsané nároky do samostatného řízení, což odůvodnil tím, že nejde o spor vyvolaný konkursem. Následně byla celá věc postoupena věcně příslušnému Okresnímu soudu v Liberci. Stěžovatelce byl pak v této souvislosti vyměřen soudní poplatek ve výši 1.000.000,- Kč. Vzhledem k majetkové situaci, v níž se nachází, využila svého práva a požadovala osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §138 o. s. ř.
O stěžovatelčině žádosti o osvobození od soudních poplatků rozhodl Okresní soud v Liberci napadeným usnesením ze dne 27. 8. 2010, č. j. 13 C 144/2007-163, tak, že tuto žádost zamítl. Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením ze dne 18. 2. 2011, č. j. 36 Co 383/2010-170, citované rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Poté, co obě zmíněná rozhodnutí nabyla právní moci, rozhodl Okresní soud v Liberci dalším napadeným usnesením ze dne 5. 5. 2011, č. j. 13 C 144/2007-172, o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Posledně uvedené rozhodnutí Okresního soudu v Liberci (č. j. 13 C 144/2007-172) napadla stěžovatelka odvoláním; toto zjevně marné odvolání prý podala pouze proto, aby se následně mohla domáhat ochrany svých základních práv u Ústavního soudu.
Stěžovatelka má za to, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její základní subjektivní právo (konkrétně právo na spravedlivý proces) zakotvené zejména v článku 1 odst. 1 Ústavy, v článku 2 odst. 3 Ústavy, v článku 96 odst. 1 Ústavy, v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v článku 37 odst. 3 Listiny, v článku 38 odst. 2 Listiny, v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud podle stěžovatelky judikoval, že dotčení základních práv a svobod ve vazbě na rozhodnutí soudu o osvobození od soudních poplatků je způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení §138 o. s. ř., spočívající buď v úplné absenci jakéhokoliv odůvodnění nebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principem spravedlnosti. Nepřiměřeně tvrdý dopad zákona (tedy povinnosti hradit soudní poplatek) je podle stěžovatelky zmírňována institutem osvobození od soudních poplatků. Příslušná ustanovení právních předpisů upravujících osvobození od soudních poplatků je proto podle stěžovatelky třeba vykládat v souladu se smyslem této právní úpravy tak, aby účastníkovi řízení nebylo v opodstatněných případech upíráno právo na přístup k soudu.
Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka je osobou disponující významnou majetkovou hodnotou. Stěžovatelka však upozornila, že v případě jejích nemovitostí bylo všem soudům (ze samotné žaloby, jakož i z dalšího podání) známo, že tyto nemovitosti jsou zahrnuty v konkursní podstatě a že s nimi stěžovatelka nemůže jakkoliv nakládat. V případě nemovitostí, které stěžovatelka vlastní v katastrálním území Karliny (tedy nemovitostí odlišných), je v souvislosti s nimi nařízen výkon rozhodnutí jejich prodejem; stěžovatelka tedy nemůže ani tyto nemovitosti zcizit. Z uvedeného je prý tedy zřejmé, že ve vztahu k nemovitému majetku jí svědčí jen tzv. holé vlastnictví; nemovitosti tedy nemůže zpeněžit a nemůže tímto způsobem soudní poplatek uhradit.
Stěžovatelka dále uvedla - pokud jde o druhou okolnost podmiňující přiznání osvobození od soudních poplatků, to je okolnost, že v konkrétním případě nejde o zřejmé a bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva - že touto otázkou se soudy zabývaly spíše okrajově. Toliko Okresní soud v Liberci v ústavní stížností napadeném rozhodnutí vyslovil názor, že je možné, že v dané věci jde ze strany stěžovatelky o svévolné a bezúspěšné uplatňování práva, což odůvodnil tím, že stěžovatelka se svými nároky údajně neuspěla v rámci konkursního řízení. Podle stěžovatelky však její neúspěch spočívá toliko v tom, že Krajský soud v Ústí nad Labem vyloučil danou žalobu do samostatného řízení a že Vrchní soud v Praze potvrdil rozhodnutí, že věcně příslušným k projednání této žaloby je Okresní soud v Liberci. V dané věci se tedy dosud rozhodovalo pouze o podmínkách řízení (věcné příslušnosti), jež nemají s aktivní věcnou legitimací nic společného. Je tak zcela nemístné činit závěry o svévoli a o zřejmé bezúspěšnosti uplatnění práva z toho, že stěžovatelka nesprávně určila věcnou příslušnost soudu. Nadto, Okresní soud v Liberci odůvodnil - podle stěžovatelky -zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků kromě jiného tím, že v případě opačného (kladného) rozhodnutí by si stěžovatelka mohla požádat o ustanovení advokáta na náklady státu, resp. tím, že náklady na dokazování by v dané věci mohly být vysoké. V tomto bodě se však - podle stěžovatelky - soud již definitivně "zcela oprostil" od rozhodování o nezbytnosti přiznat jí dobrodiní osvobození od soudního poplatku a začal vést úvahu o možných neblahých důsledcích vyhovění její žádostí.
Stěžovatelka rovněž upozorňuje na to, že právo na spravedlivé soudní řízení, resp. právo na přístup k soudu, jakkoliv je významné, je ze své podstaty pouhým prostředkem ochraně jiného konkrétního práva. Konkrétním právem, jehož ochrany se stěžovatelka snažila domoci, bylo vlastnické právo k movitým věcem umístěným v předmětných nemovitostech, užívací právo k těmto nemovitostem a právo na vydání užitků z těchto nemovitostí. Stěžovatelka má za to, že postupem obecných soudů jí bylo odepřeno nejen právo na spravedlivý proces, nýbrž též právo na ochranu majetku ve smyslu ustanovení článku 11 odst. 1 Listiny a článku 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Citovaná ustanovení totiž podle stěžovatelky zajišťují povinnost veřejné moci jednat tak, aby do vlastnického práva jednotlivce nezasahovala sama veřejná moc, a zavazují veřejnou moc rovněž poskytovat vlastníkovi ochranu v případě, kdy jeho vlastnické právo bylo porušeno či omezováno ze strany třetích subjektů. V ústavněprávní rovině je přitom chráněn nejen majetek již legálně nabytý, ale i takové majetkové hodnoty, včetně pohledávek, na jejichž základě může stěžovatel tvrdit, že má přinejmenším legitimní očekávání dosáhnout určitého vlastnického práva.
Proto stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví citovaná rozhodnutí a aby zároveň rozhodl o povinnosti Okresního soudu v Liberci a Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka Liberec (jako účastníků řízení) a Ing. J. C. (jako vedlejšího účastníka) nahradit jí náklady řízení před Ústavním soudem.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Liberci evidovaný pod sp. zn. 13 C 144/2007. Zjistil, že uvedený soud rozhodl usnesením z 27. 8. 2010, č. j. 13 C 144/2007-163, tak, že se návrh stěžovatelky, aby byla osvobozena pouze placení soudního poplatku, zamítá. Okresní soud neshledal důvody pro přiznání osvobození od placení soudního poplatku ve výši 1.000.000,- Kč; dospěl k závěru, že stěžovatelka není nemajetná, neboť vlastní nemovitosti v katastrálním území Liberec. Čestné prohlášení stěžovatelky ohledně jejich majetkových poměrů nepovažoval okresní soud za věrohodné; táž totiž soudu nesdělila ani čísla účtů, která používala, nedoložila například žádné doklady o pracovních vztazích a odměnách zaměstnanců nebo o odměnách jednatelů, ani daňová přiznání. Okresní soud dále konstatoval, že se v dané věci jedná o spor vyvolaný konkursem, a pokud stěžovatelka se svými nároky neuspěla v rámci konkursního řízení, nelze pominout skutečnost, že může jít v tomto případě o svévolné a bezúspěšné uplatňování jejího pomyslného práva.
K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec usnesením ze dne 18. 2. 2011, č. j. 36 Co 383/2010-70, tak, že usnesení prvostupňového soudu potvrdil a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle krajského soudu měl účastník povinnost prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné k posouzení důvodnosti jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků. Zákon má na mysli takový stav, kdy se žadatel ocitá v tíživé sociální situaci, tj. vykazuje postavení sociálně potřebné osoby bez majetkového zázemí. To však není podle soudu případ stěžovatelky, která má ve vlastnictví celou řadu nemovitostí, jak si soud ověřil nahlédnutím do katastru nemovitostí. Stěžovatelka přitom soudu nepředložila například ani znalecké posudky na ocenění hodnoty těchto nemovitostí, ze kterých by byla zřejmá jejich cena i hodnota zajištění na nemovitostech váznoucí. Stěžovatelka dále nepředložila jakékoliv jiné doklady (účetnictví, daňová přiznání atp.), omezila se pouze na předložení čestného prohlášení; to však pro účely posouzení podmínek pro osvobození od soudních poplatků nelze - podle krajského soudu - považovat ve smyslu §138 o. s. ř. k prokázání jejích poměrů za věrohodné.
Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu dále zjistil, že usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 5. 2011, č. j. 13 C 144/2007-172, bylo řízení, v rámci něhož stěžovatelka žádala o osvobození od soudních poplatků, zastaveno, a zároveň bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání (srov. č.l. 179), jež je podle přípisu prvostupňového soudu přípustné (srov. předkládací zprávou tohoto soudu na čísle listu 181). O předmětném odvolání však ještě nebylo rozhodnuto, neboť odvolacímu soudu zatím nebyl předmětný spisový materiál předložen.
III.
Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná, zčásti jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Ústavní soud - jak ostatně sama stěžovatelka správně upozorňuje - se v minulosti již mnohokrát zabýval otázkou osvobození od placení soudních poplatků. V souvislosti s touto problematikou pak opakovaně vyslovil názor, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky osvobození od soudních poplatků, spadá zásadně do pravomoci soudů obecných; Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým soudy dospěly při zvažování důvodnosti uplatněného nároku (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, usnesení č. 28). Důvodem zásahu Ústavního soudu by mohl být jen extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Právní závěry soudů obou stupňů vycházejí ze smyslu a účelu ustanovení §138 občanského soudního řádu, upravujícího osvobození od soudních poplatků. Zejména odvolací soud výstižně a jednoznačně vyložil, k čemu institut osvobození od soudních poplatků slouží. V návaznosti na to uvedl i důvody, pro které nebylo stěžovatelce osvobození přiznáno; stěžovatelka nepřiložila ke svému návrhu jakýkoli dokument (kromě svého čestného prohlášení), z něhož by bylo možno, alespoň částečně, objektivně posoudit její majetkové poměry. To platí i přesto, že mnohé dokumenty, jež musí stěžovatelka jako obchodní společnost předkládat orgánům veřejné správy, jsou minimálně u těchto orgánů dostupné, některé z nich dokonce i v elektronické podobě. Nadto, z ústavní stížnosti lze podle mínění Ústavního soudu dovodit, že stěžovatelčiny - údajné - špatné majetkové poměry souvisejí z velké části s její ekonomickou (podnikatelskou) činností. Neúspěch podnikatelské činnosti však nelze podle přesvědčení Ústavního soudu prostřednictvím institutu osvobození od soudních poplatků přenášet na stát. Ostatně, k takovému závěru soudní judikatura již dospěla a ani Ústavní soud, který se v minulosti stejnou problematikou již zabýval, na něm nic protiústavního neshledal (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1426/11 ze dne 1. 8. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Podle nálezové judikatury (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 13/98 ze dne 11. 5. 1999, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 14, str. 107) ze zásady rovnosti stran zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny sice plyne, že i právnické osoby mají právo žádat o osvobození od soudních poplatků, leč současně lze učinit závěr, že je věcí judikatury obecných soudů, aby vymezila kritéria poměrů, z nichž bude při aplikaci tohoto ustanovení u právnických osob vycházet.
Jestliže v daném případě oba soudy při posouzení poměrů stěžovatelky dospěly k závěru, že neprokázala existenci poměrů odůvodňujících její osvobození od soudních poplatků, je tento závěr - podle přesvědčení Ústavního soudu - i ústavněprávně zcela akceptovatelný. Stěžovatelka totiž ani ve svém odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí osvobození od soudních poplatků (srov. č.l. 166) nedoložila žádný dokument, který by mohl alespoň částečně její majetkové poměry verifikovat. Zachovala se tak i přesto, že jí byl znám právní názor prvostupňového soudu, který ve svém rozhodnutí příkladmo uvedl, jakými dokumenty by mohla stěžovatelka svůj návrh podpořit; v reakci na tuto argumentaci prvostupňového soudu stěžovatelka například tvrdila, že nemá žádný bankovní účet (srov. č.l. 167). Nevzala v úvahu, že vzhledem ke své právní povaze (podnikajícího subjektu, od kterého lze očekávat jistou míru profesionality) a se zřetelem na výši soudního poplatku, bude soud její návrh na osvobození od soudních poplatků bedlivě zkoumat.
Pokud pak stěžovatelka ústavní stížností brojí i proti usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 5. 2011, č. j. 13 C 144/2007-172, o zastavení řízení, které napadla odvoláním, o němž ještě nebylo rozhodnuto, jedná se o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (srov. článek 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy argumentem z opaku, ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, a z části podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona Ústavnímu soudu, jako návrh, k jehož projednání není příslušný, odmítnout.
Za tohoto stavu nevyhověl Ústavní soud ani návrhu stěžovatelky na přisouzení nákladů řízení podle ustanovení §62 odst. 4 citovaného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu