Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13.10.1999, sp. zn. I. ÚS 167/98 [ nález / KLOKOČKA / výz-3 ], paralelní citace: N 139/16 SbNU 45 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:1.US.167.98

sp. zn. I. ÚS 167/98 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. J., zastoupené advokátem JUDr. T. H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 7. 1995, č. j. 10 Ca 243/95-15, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 1994, č. j. OPÚ/R-1102/94-783/94-Hy, takto: Ústavní stížnosti se vyhovuje a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 7. 1995, č. j. 10 Ca 243/95-15, se zrušuje. Odůvodnění: I. Stěžovatelka se svým návrhem domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 7. 1995, č. j. 10 Ca 243/95-15, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 4. 1994, č. j. 13 C 111-92-29, a s rozhodnutím Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 1994, č. j. OPÚ/R-1102/94-783/94-Hy. Předmětem řízení u Krajského soudu byla otázka vydání pozemkové parcely č. 593 v katastrálním území České Budějovice na základě ustanovení §9 odst.1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších změn a doplňků, (dále jen "zákon o půdě"). Řízení před Krajským soudem v Českých Budějovicích a Okresním pozemkovým úřadem v Českých Budějovicích předcházela žaloba zemřelého V. H., J. V. a L. B. (dále jen "vedlejších účastníků"), ze dne 23. 2. 1992, u Okresního soudu v Českých Budějovicích podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. V tomto řízení okresní soud dospěl k závěru, že na vydání výše uvedené parcely nelze použít zákon č. 87/1991 Sb., ale naopak zákon o půdě, neboť pozemek zařazený do kultury zahrada tvoří zemědělský půdní fond. Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 10. 4. 1994, č. j. 13 C 111/92-29, rozhodl tak, že se řízení zastavuje pro nedostatek pravomoci soudu. Po právní moci usnesení soud prvního stupně věc postoupil příslušnému Okresnímu úřadu, pozemkovému úřadu v Českých Budějovicích a to s poučením, že právní účinky spojené s podáním návrhu na zahájení řízení zůstávají zachovány. Okresní úřad, pozemkový úřad v Českých Budějovicích byl však jiného názoru než okresní soud a ve svém rozhodnutí ze dne 26. 5. 1994, č. j. OPÚ/R-1102/94-783/94-Hy, nevyhověl restitučnímu nároku s odůvodněním, že nárok byl uplatněn po lhůtě stanovené v §13 odst. 1 zákona o půdě, neboť nároky oprávněných osob podle zákona o půdě mohly být uplatněny nejpozději do 31. 1. 1993. Krajský soud ve svém rozsudku ze dne 12. 7. 1995, č. j. 10 Ca 243/95-15, potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Českých Budějovicích a ztotožnil se s právním názorem vysloveným v usnesení okresního soudu, přičemž vyslovil pouze nesouhlas s názorem prvoinstančního soudu v tom smyslu, že právní účinky spojené s podáním návrhu na zahájení řízení podle zák. č. 87/1991 Sb. nemohou být zachovány i ve vztahu k řízení před příslušným orgánem podle zákona o půdě. Skutečnost, že o vlastním návrhu, který byl doručen okresnímu soudu 23. 2. 1992, bylo rozhodnuto tak, že se řízení podle §104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastavuje s tím, že právní účinky podání zůstávají zachovány, neměla podle krajského soudu na rozhodování pozemkového úřadu účinek, neboť nebyla splněna hmotněprávní podmínka zákona o půdě. Stejně tak nešlo ani o případ uplatnění ustanovení §4a odst. 5 zákona o půdě a ani o uplatnění §250r o. s. ř., v rámci kterých by byl správní orgán vázán názorem soudu. Stěžovatelka spatřuje zásadní problém v dané věci v zodpovězení otázky, zda je možno považovat správní řízení v uvedené věci za zahájené již dnem podání návrhu u soudu, či až teprve okamžikem postoupení této věci správnímu orgánu na základě usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích o zastavení řízení. Stěžovatelka namítá, že by měla být upřednostněna v právním státě všeobecně uznávaná zásada, že soud právo zná. Má za to, že by bylo absurdní, aby výsledek sporu závisel na rychlosti a schopnosti konkrétního soudce a aby doba, než soud zjistí, že není oprávněn ve věci rozhodovat, šla k tíži navrhovatelů. V návaznosti na výše uvedené je stěžovatelka toho názoru, že v daném případě došlo k porušení zásady rovnosti občanů v právech vyjádřené v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž k porušení práva na spravedlivý proces před soudy a jinými orgány veřejné správy ve smyslu čl. 36 odst.1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Stěžovatelka navíc v postupu krajského soudu spatřuje porušení čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy. Tím, že ve věci bylo rozhodnuto bez slyšení účastníků, došlo podle mínění stěžovatelky také k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. II. Ústavní soud po zvážení předložených listinných důkazů a po posouzení právního stavu dospěl k názoru, že stížnost stěžovatelky je důvodná. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, kterou považuje stejně jako stěžovatelka za zásadní, zda je možno považovat v posuzované věci správní řízení za zahájené již dnem podání návrhu u soudu, či až teprve okamžikem postoupení této věci správnímu orgánu na základě usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích o zastavení řízení. Zejména zvažoval, zda v daném případě zůstávají ve smyslu ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zachovány právní účinky spojené s podáním návrhu na zahájení řízení. Zákon o půdě lze považovat dle judikatury obecných soudů i na základě judikatury Ústavního soudu (zejména viz nález Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 28/97), za předpis speciální ve vztahu k zákonu č. 87/1991 Sb. Každý z těchto zákonů stanoví určitou odlišnou proceduru k uplatnění restitučních nároků, a to včetně odlišného režimu určení lhůt k podání výzvy povinné osobě a k uplatnění nároku u věcně a místně příslušného orgánu veřejné moci. V aplikační praxi však dochází k tomu, že nárok uplatněný podle jednoho restitučního předpisu se posléze ukáže být nárokem podle jiného restitučního předpisu. K této situaci dochází často v době, kdy lhůty k uplatnění nároku již uplynuly. Podle zákona o půdě bylo nutno restituční nárok řádně uplatnit v prekluzívní lhůtě u příslušného pozemkového úřadu. Z judikatury obecných soudů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 1997, sp. zn. 3 Cdon 362/96) vyplývá, že je třeba považovat za překročení žalobního návrhu ten případ, kdy soud dovodí, že věc nelze vydat podle restitučního zákona uvedeného v žalobním návrhu, protože věc spadá do působnosti jiného zákona, konkrétně zákona o půdě. V daném případě soudu nezbývá, než aby řízení dle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil a věc postoupil pozemkovému úřadu, neboť zde není dána pravomoc soudu. O věci musí být rozhodnuto v rámci správního řízení a o případném opravném prostředku pak rozhoduje příslušný krajský soud ve správním soudnictví. Z právního režimu podle zákona o půdě jednoznačně vyplývá, že nároky oprávněných osob (vyjma zvláštních lhůt zavedených zákonem č. 30/1996 Sb.) musely být uplatněny do 31. 1. 1993. Došlo-li v soudním řízení k zastavení řízení a postoupení věci pozemkovému úřadu až po tomto datu, je třeba zvážit, zda se správní řízení považuje za zahájené až dnem tohoto postoupení nebo naopak již dnem podání návrhu u soudu. Ústavní soud při posuzování této problematické otázky zvažoval na straně jedné zejména tu okolnost, že zákon o půdě je předpisem obsahujícím jak úpravu hmotněprávní, tak i procesněprávní. S ohledem na tuto skutečnost by pak bylo možné dovodit, že v posuzované věci nebyla splněna hmotněprávní podmínka zákona o půdě. Nejednalo se ani o případ uplatnění ustanovení §4a odst. 5 zákona o půdě a zároveň ani nešlo o aplikaci §250r o. s. ř. V rámci této úvahy by bylo možno s odkazem na výše uvedená ustanovení zdůvodnit i takové stanovisko, že správní orgán nebyl vázán právním názorem soudu. Ústavní soud zároveň zvažoval, zda námitky porušení základních práv a svobod neměly být směřovány k rozhodnutí okresního soudu. Tento soud nevyhověl stěžovatelce a vedlejším účastníkům v rámci vydání předmětné nemovitosti na základě zákona č. 87/1991 Sb., když dospěl k závěru, že v daném případě se na uvedenou problematiku vztahuje zákon o půdě. Stěžovatelka (resp. její právní předchůdci) měla možnost podat odvolání proti usnesení okresního soudu, č. j. 13 C 111/92-29, ze dne 10. 4. 1994, kterým bylo zastaveno řízení ve věci, i když její šance na úspěch v rámci zahájeného soudního řízení dle zákona 87/1991 Sb. byla problematická. Protože tak však neučinila, bylo by možné formální logikou argumentovat i tak, že stěžovatelka musí snášet důsledky svého opomenutí v následujících řízeních před dalšími orgány veřejné moci. Přesto se Ústavní soud, po důsledném zvážení všech okolností daného případu, přiklonil k názoru, že ve smyslu citované judikatury (viz zejména nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 28/97) je třeba hledat spravedlivé řešení v logickém a gramatickém výkladu ustanovení §104 odst. 1 věty druhé o. s. ř. v souladu s principem materiálního právního státu. Z tohoto pohledu na uvedenou problematiku jsou účinky podání návrhu zachovány. Opačným výkladem by byl obhajován názor, že správní řízení se považuje za zahájené až okamžikem postoupení věci soudem, jehož pravomoc nebyla dána. V tomto případě však by se naskýtala otázka, jaké zachované účinky podání měl zákonodárce ve smyslu citovaného ustanovení o. s. ř. na mysli. Jak již Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zdůraznil, nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních práv a svobod. V případě stěžovatelky soud po dvouletém soudním řízení dospěl k závěru, že není oprávněn o věci rozhodnout. Nebylo by proto spravedlivé, aby nedostatek v rychlosti občanského soudního řízení a stejně tak i případný nedostatek v poučení soudu o zachování účinků podání (pokud by se jednalo o zužující výklad ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř.), šly k tíži stěžovatelky a to tím spíše, že v právním státě by měla platit zásada, že soud právo zná. V návaznosti na výše uvedené důvody dospěl Ústavní soud k názoru, že postupem soudu bylo porušeno právo stěžovatelky zakotvené v čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy. Vzhledem k okolnosti, že ve věci bylo rozhodováno orgány veřejné moci bez slyšení účastníků, došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Proto nezbylo Ústavnímu soudu než napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušit [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.]. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 13. října 1999