Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21.09.1999, sp. zn. I. ÚS 168/99 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 126/15 SbNU 203 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:1.US.168.99

sp. zn. I. ÚS 168/99 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti Ing. V. H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 1. 1999, č.j. 10 Ca 212/98-33, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 1. 1999, č.j. 10 Ca 212/98-33, se z r u š u j e . Odůvodnění: Okresní úřad v Táboře - okresní hygienik rozhodnutím ze dne 9. 1. 1998, č.j. 59/20/98/Vel, zamítl návrh stěžovatele na zákaz činností poškozujících zdraví a zdravé životní podmínky v areálech firem 1. S. ú. s., 2. SNN, v.o.s., 3. P. Š., a 4. A., s.r.o. V odůvodnění tohoto rozhodnutí okresní úřad zejména uvedl, že okresní hygienik při hygienických kontrolách nezaznamenal činnosti, na základě nichž by mohl podanému návrhu vyhovět. Dne 17. 10. 1997 okresní hygienik vyrozuměl účastníky řízení o zahájení správního řízení ve výše zmíněné věci a nařídil ohledání na místě samém. Místní šetření spojené s ústním jednáním proběhlo dne 10. 11. 1997 a "bylo při něm zjištěno, že v době jeho trvání nebyly zjištěny žádné činnosti, které by negativně ovlivnily zdravé životní podmínky". Při tomto jednání stěžovatel předal zástupci okresního hygienika "protokol o výsledku modelového výpočtu ekvivalentní hladiny hluku na okraji areálu bývalého OSP v SZ části lázeň. města Bechyně", který vyhotovil. Stěžovatel při tomto šetření navrhl provedení dalších důkazů, nicméně okresní hygienik je posoudil a rozhodl je neprovádět. Poté okresní hygienik prováděl další hygienické kontroly na základě podnětů stěžovatele, přičemž však nezjistil, že by byly prováděny činnosti, které by mohly ovlivnit zdravé životní podmínky hlukem. Mimo to bylo prokázáno, že závazný pokyn okresního hygienika, kterým byla zakázána činnost ve venkovním prostoru firmy Pavel Škabroud, byl dodržován. Krajská hygienická stanice České Budějovice - krajský hygienik rozhodnutím ze dne 30. 4. 1998, č.j. 21/98-182/Dr.Hoř/Mgr.Te/La, odvolání stěžovatele proti citovanému rozhodnutí okresního hygienika zamítl a toto rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí především krajský hygienik uvedl, že si vyžádal od vedoucího referátu zdravotnictví Okresního úřadu v Táboře výsledek šetření, jež dříve prováděl u praktických lékařů v Bechyni při šetření předchozí stížnosti stěžovatele. Ani jeden z praktických lékařů se prý však "nesetkal s jakýmkoliv projevem poškozování zdraví v severozápadní části města Bechyně ve srovnání s ostatní populací". Další měření hluku v předmětných lokalitách by údajně představovalo toliko plýtvání se státními prostředky, neboť kontinuální měření "by vyjadřovalo souběžně vliv hluku z dopravy a hluk z provozoven". K tvrzení stěžovatele, že nebyl informován o žádných hygienických kontrolách, krajský hygienik konstatoval, že tyto kontroly nebyly součástí příslušného správního řízení, nýbrž se jednalo o kontroly plnění rozhodnutí - závazného pokynu okresního hygienika ze dne 17. 11. 1995, kterým zakázal provádění hlučných činností ve venkovním prostoru firmy Š.. Okresní hygienik prý není povinen takové kontroly oznamovat občanům a zvát je k účasti, naopak však jejich výsledek může použít, aniž by je dokazoval zvlášť (§34 odst. 6 správního řádu). Krajský hygienik tedy shledal, že stěžovatel nepředložil žádné důkazy, které by svědčily o soustavném nadměrném zatěžování životního prostředí uvedenými firmami, jež by mohlo způsobit zhoršení zdravotního stavu obyvatelstva. Proto podané odvolání zamítl. Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem žalobu stěžovatele proti citovanému rozhodnutí Krajského hygienika v Českých Budějovicích zamítl. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že v postupu krajského hygienika neshledal procesní pochybení, jež by ovlivnilo napadené rozhodnutí. V prvé řadě (na rozdíl od stěžovatele) popřel, že by krajský hygienik vyslovil nepřípustný meritorní názor ještě před vydáním rozhodnutí prvoinstančním orgánem. V dané věci totiž prvoinstanční orgán stěžovateli (na základě jeho návrhu na vydání závazného pokynu okresního hygienika) sdělil, že při náhodně prováděných šetřeních nezaznamenal činnosti uvedených firem, které by způsobovaly nadměrný hluk. Stěžovatel s tímto postupem nesouhlasil a požádal krajského hygienika o zahájení řízení, "neboť orgán příslušný k prvoinstančnímu řízení byl nečinný". Návod krajského hygienika, jak má být ve věci rozhodnuto, prý nelze chápat jako zásah do kompetence prvoinstančního orgánu, neboť tento orgán již svůj závěr učinil - byť neformálně - sdělením. Prvoinstanční orgán prý proto v daném případě rozhodl věcně, avšak "neprocesně". Odvolací orgán proto poukázal na jím zjištěné procesní vady a věcnou stránku vyřízení návrhu hodnotil jako správnou. Dále prý stěžovatel tvrdil, že ve správním řízení nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, neboť žalovaný krajský hygienik se opíral o vyhodnocení podkladů získaných během několika předcházejících let, především ze záznamů o měření hluku ze dne 9. 11. 1994 a 6. 11. 1995, na jejichž základě vydal okresní hygienik dne 17. 11. 1995 závazný pokyn, jímž zakázal činnost ve venkovním areálu firmy Š. do doby účinných protihlukových opatření. Podle názoru krajského soudu však dodržování tohoto pokynu bylo kontrolováno a nebylo zjištěno jeho porušování. Proto krajský hygienik dospěl k závěru, že tato měření poskytovala dostatečný podklad pro posouzení hladiny hluku a další měření by lepší podklady neposkytla. Krajský soud dále dovodil, že stěžovatel správně nebyl přizván ke kontrolám zaměřeným na dodržování závazného pokynu, protože v tomto případě nebyl účastníkem řízení a "okresní hygienik není povinen takové kontroly oznamovat občanům a zvát je k účasti na nich". Dalším důkazem, jímž krajský hygienik doplnil správní řízení, bylo sdělení referátu zdravotnictví OÚ v Táboře, z něhož vyplývá, že poškozování zdraví v dotčeném místě nebylo zjištěno.Ve skutečnosti, že nebyl přizván znalec z oboru měření hluku a že nebyl slyšen navrhovaný svědek (soused stěžovatele), prý nelze spatřovat porušení správního řízení, neboť krajský hygienik je odborným orgánem státní správy, příslušným k odbornému posouzení této věci, a výpověď svědka by v konfrontaci s objektivními výsledky měření nemohla zásadní změnu představovat. V záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že napadeným rozsudkem porušil krajský soud čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení tohoto práva, (spadajícího do institutu práva na spravedlivý proces), a dále práva na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny a práva na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny, spatřuje stěžovatel v tom, že správní orgány obou stupňů dostatečně nezjistily skutečný stav věci, jak je k tomu zavazuje správní řád. Zejména odmítly provést důkazy, jichž se stěžovatel dovolával a které by přinesly nové skutečnosti důležité pro rozhodování. Rovněž prý nemělo být - z důvodu, že by souběžně vyjadřovalo vliv hluku z dopravy i provozu - odmítnuto kontinuální měření. Právní předpisy totiž stanoví maximální hodnoty hluku a není podstatné, zda tento hluk pochází z více zdrojů. Stěžovatel dále postupu správních orgánů vytýká, že nerozhodovaly v součinnosti s ním (neměl možnost se vyjádřit k podkladům rozhodování, účastnit se procesních úkonů atp.) jakožto s účastníkem řízení. Přestože hygienické kontroly byly uskutečněny v souvislosti s jiným řízením, kde stěžovatel nebyl účastníkem, probíhaly "v době běhu stěžovatelem napadeného řízení" a správní orgán prý věděl, že výsledky kontrol použije i v řízení, jež inicioval stěžovatel, což se také skutečně stalo. Proto měl být stěžovatel o kontrolách informován, neboť správní řád nevylučuje, aby jeden procesní úkon byl proveden pro více správních řízení. Navíc právě měření hluku bylo v souzené věci klíčové pro její správné posouzení a protože stěžovatel věděl, že správnost výsledku měření hluku závisí na správnosti postupu měření, měl zájem se těchto úkonů osobně účastnit. Stěžovatel dále namítl, že krajský hygienik procesně pochybil, když přípisem ze dne 6. 10. 1997, č.j. 141.1/3385/97-17/Dr.Kř./Jsch. dal "před dokončením prvostupňového řízení výslovný pokyn prvoinstančnímu orgánu, aby stěžovatelův návrh zamítl." Krajský soud prý nastalou situaci chybně interpretoval tak, že okresní hygienik ve věci již meritorně rozhodl, avšak "neprocesně". Tomu však podle názoru stěžovatele neodpovídá obsah předmětného přípisu, jímž krajský hygienik (mimo jiné) uložil okresnímu hygienikovi ověřit některá tvrzení stěžovatele (důkaz protokolem z měření hluku ze dne 31. 5. 1997), takže je zřejmé, že dosavadní skutková zjištění za dostatečná nepovažoval a nemohl tedy předvídat, zda z těchto dalších podkladů nevyplyne nutnost návrhu stěžovatele vyhovět. Proto stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušen. K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Krajský soud v Českých Budějovicích, vedlejší účastník řízení - Krajský hygienik v Českých Budějovicích a dále Okresní hygienik v Táboře. Krajský soud v Českých Budějovicích navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta, neboť prý soud rozhodl věcně i procesně správně. Stěžovatel údajně nepředložil důkazy o negativním vlivu předmětných firem na zdraví obyvatel a orgány hygienické služby se touto otázkou opakovaně a dlouhodobě zabývaly, avšak s negativními výsledky. Kontinuální měření hluku nebylo provedeno, neboť ve vztahu k uvedeným firmám by nepřineslo konkrétní údaje vzhledem k souběhu hluku z dopravy z přilehlé komunikace. Protože se toto měření neuskutečnilo, nemohl být k němu stěžovatel přizván a jiné kontroly hygienické služby se týkaly řízení, kde stěžovatel nebyl účastníkem. Stěžovatelova procesní práva porušena nebyla, pouze příslušné orgány nevyhověly jeho návrhu. Proto napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích citovaná základní práva stěžovatele porušena nebyla. Krajský hygienik v Českých Budějovicích konstatuje, že obsah ústavní stížnosti odpovídá žalobě podané ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích a že neobsahuje žádné nové skutečnosti. Příslušný správní spis prý ukazuje, že orgány hygienické služby i jiné orgány opakovaně řešily stěžovatelovy stížnosti a jiná podání, a to už od října roku 1993. Skutečný stav věci byl zjištěn dostatečně a také proto byl dříve vydán zákaz činnosti ve venkovním prostoru areálu firmy P. Š.. Odborné úvahy stěžovatele jsou prý pochybné a u navrhovaného důkazu (protokol Prolife z 31. 5. 1997, č.l. 39) stěžovatel nepředložil jeho podklady ani použitou metodiku, rovněž nedoložil hlukovou studii, o níž se zmiňoval. Krajský hygienik dále tvrdí, že prvoinstanční orgán napadeným přípisem ze dne 6. 10. 1997 neovlivnil, neboť pouze poukázal na zjištěné procesní vady, leč věcnou stránku vyhodnotil jako správnou. Ohledně dalších námitek krajský hygienik rovněž odkázal na odůvodnění rozhodnutí, které v této věci vydal, a navrhl, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích potvrzen. Okresní hygienik v Táboře toliko odkázal na rozhodnutí, které v dané věci vydal. Ústavní stížnost je důvodná. Stěžovatel namítá, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byl porušen čl. 31, čl. 35 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Podstata tohoto porušení prý spočívá v tom, že správní orgány nezjistily skutečný stav věci, odmítly provést některé důkazy, nerozhodovaly v součinnosti s ním a dopustily se rovněž procesních pochybení. Ústavní soud je podle Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). S ohledem na své ústavní postavení se řídí principem minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů. To znamená, že pokud nálezem, zrušujícím rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, lze vytvořit procesní prostor pro ochranu příslušného základního práva uvnitř soustavy orgánů veřejné moci, pak "pro ústavní posouzení rozhodnutí obecného soudu platí subsidiarita hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu" (nález sp. zn. III. ÚS 205/97, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9. C.H. Beck, 1997, str. 375). V souzené věci Ústavní soud shledal, že z procesněprávního pohledu stěžovatel zejména namítal, že Krajský hygienik v Českých Budějovicích ještě před dokončením prvostupňového řízení dal prvoinstančnímu orgánu výslovný pokyn, aby stěžovatelův návrh zamítl. K tomu Krajský soud v Českých Budějovicích uvedl, že návod krajského hygienika, jak má být ve věci rozhodnuto, nelze chápat jako zásah do kompetence prvoinstančního orgánu, neboť tento orgán prý již svůj závěr (neformálně) učinil, a to formou sdělení. Prvoinstanční orgán proto již údajně rozhodl věcně, avšak "neprocesně". Proto odvolací orgán poukázal na zjištěné procesní vady a věcnou stránku vyřízení hodnotil jako správnou. Ústavní soud z příslušného správního spisu zjistil, že přípisem ze dne 10. 9. 1997 okresní hygienik Dr. M. V. sdělil advokátu stěžovatele, že po dobu probíhajícího správního řízení při náhodných šetřeních nezaznamenal činnosti, jež by způsobovaly nadměrný hluk. K řešení situace ohledně plynných emisí a prašnosti je příslušný orgán ochrany životního prostředí (č.l. 33). V přípisu ze dne 6. 10. 1997, adresovaného Okresnímu hygienikovi v Táboře (č.l. 27), Krajský hygienik v Českých Budějovicích - mimo jiné - uvedl, že trvá "na pokračování správního řízení", v němž budou odstraněny vady správního řízení a poté bude vydáno příslušné rozhodnutí, "kterým žádost na zahájení správního řízení zamítnete včetně řádného odborného zdůvodnění". Dne 9. 1. 1998 vydal okresní hygienik citované rozhodnutí, jímž návrh stěžovatele zamítl. Krajský soud v Českých Budějovicích v napadeném rozsudku tvrdí, že zmíněný přípis krajského hygienika správnímu orgánu I. stupně nelze chápat jako zásah do jeho kompetence, neboť ve věci již bylo rozhodnuto, byť "neprocesně". Ústavní soud však konstatuje, že toto tvrzení neodpovídá obsahu spisu. V citovaném přípisu krajského hygienika ze dne 6. 10. 1997 se totiž hovoří o tom, že krajský hygienik trvá na pokračování správního řízení. Navíc mezi vadami, jež okresnímu hygienikovi uložil odstranit, bylo např. vytknuto, že okresní hygienik neověřil tvrzení stěžovatele, doložená protokolem z měření hluku ze dne 31. 5. 1997 a že nepřizval všechny účastníky řízení k příslušným šetřením. To znamená, že v době zaslání citovaného přípisu krajského hygienika správní řízení ještě trvalo a okresní hygienik měl dokonce provést i některá skutková zjištění. Nejednalo se tedy toliko o procesní vady, jež by se nemohly dotknout věcného vyřízení návrhu, jak uvedl krajský soud. Pokud proto za tohoto stavu správní orgán II. stupně instruoval správní orgán I. stupně o tom, že má žádost na zahájení správního řízení zamítnout "včetně řádného odborného odůvodnění", nelze než konstatovat, že jeho následné rozhodnutí ve věci formou příkazu jednoznačně ovlivnil. Podle čl. 36 odst. 2 Listiny "kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak". V souzené věci se stěžovatel na Krajský soud v Českých Budějovicích sice s opravným prostředkem obrátil, leč krajský soud nápravu nezjednal a napadené rozhodnutí krajského hygienika potvrdil, byť bylo vydáno po předchozím ovlivnění správního orgánu I. stupně. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem porušil čl. 36 odst. 2 Listiny, který zakotvuje právo na spravedlivý proces. Za této situace Ústavní soud - veden zmíněnou zásadou minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci - již nezkoumal opodstatněnost dalších tvrzení stěžovatele, neboť ke zrušení napadeného rozhodnutí postačuje, že porušuje jedno ústavně zaručené právo stěžovatele. Proto Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 1. 1999, č.j. 10 Ca 212/98-33, zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 21. září 1999