ECLI:CZ:US:2006:1.US.170.05
sp. zn. I. ÚS 170/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. Ch., zastoupeného JUDr. Tomášem Zagarem, advokátem v Praze 1, Na Příkopě 8, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 1 Co 317/2004-72 ze dne 13. 12. 2004 a proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 34 C 80/2002-66 ze dne 13. 9. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 1 Co 317/2004-72 ze dne 13. 12. 2004, jímž bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze č.j. 34 C 80/2002-66 ze dne 13. 9. 2004, kterým bylo zastaveno řízení o jeho žalobě. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Dne 5. 7. 2002 podal u Městského soudu v Praze žalobu ve věci ochrany osobnosti. Usnesením označeného soudu č.j. 34 C 80/2002-7 ze dne 3. 9. 2002 byl vyzván k úhradě soudních poplatků ve výši 40.000,- Kč. Požádal o osvobození od soudních poplatků, které mu soud usnesením č.j. 34 C 80/2002-19 ze dne 18. 11. 2002 nepřiznal. Toto usnesení mu bylo doručeno dne 13. 12. 2002 do vazební věznice. Dne 20. prosince byl z vazební věznice propuštěn, některé písemnosti však nedostal a mezi nimi i usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, což byl hlavní důvod, proč nemohl toto usnesení napadnout včas podaným odvoláním. Učinil tak až v červnu 2003, požádal soud o prominutí zmeškání lhůty, jeho žádost však soud usnesením č.j. 34 C 80/2002-41 ze dne 12. 8. 2003 zamítl. Mezi tím stěžovatele usnesením č.j. 34 C 80/2002-22 ze dne 17. 1. 2003 opětovně vyzval k zaplacení soudních poplatků již ve výši 400.000,- Kč. Proto stěžovatel dne 18. 2. 2003 opětovně požádal o osvobození od soudních poplatků. Soud, aniž by se novou žádostí zabýval, usnesením č.j. 34 C 80/2002-27 ze dne 28. 2. 2003 řízení zastavil pro nezaplacení soudních poplatků. Usnesení č.j. 34 C 80/2002-41 i usnesení č.j. 34 C 80/2002-27 napadl stěžovatele odvoláním, o němž Vrchní soud v Praze usnesením č.j. 1 Co 292/2003 a 1 Co 293/2003 ze dne 4. 11. 2003 rozhodl tak, že první usnesení potvrdil a druhé zrušil. Po zrušení usnesení o zastavení řízení ho soud znovu vyzval usnesením č.j. 34 C 80/2002-63 ze dne 7. 6. 2004 k zaplacení soudního poplatku ve výši 400.000,- Kč a zároveň mu dopisem sdělil, že k novým žádostem o osvobození od soudních poplatků nebude přihlížet, protože již bylo jednou pravomocně rozhodnuto. Stěžovatel přesto znovu požádal o osvobození od soudních poplatků. Napadeným usnesením č.j. 34 C 80/2002-66 ze dne 13. 9. 2004 soud řízení zastavil pro nezaplacení soudního poplatku a Vrchní soud v Praze napadeným usnesením č.j. 1 Co 317/2004-72 ze dne 13. 12. 2004 usnesení soudu I. stupně potvrdil. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání.
Stěžovatel tvrdí, že dřívější zamítavé pravomocné rozhodnutí nemůže v zásadě bránit účastníku řízení, aby opětovně požádal o osvobození od soudních poplatků. Uvedené pravidlo neplatí v případě, že důvodem nepřiznání osvobození od soudních poplatků bylo naplnění druhé ze zákonných podmínek podle ustanovení §138 odst. 1 o.s.ř., tj. svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. V jeho případě však soudy nic takového nekonstatovaly. Dále stěžovatel nepovažuje za správný názor, že důvodem neprojednání další žádosti o osvobození od soudních poplatků je nedoložení jeho osobních a majetkových poměrů. To, že žadatel nedoloží svá tvrzení o neschopnosti platit soudní poplatek, může být důvodem k zamítnutí žádosti, nikoliv však k odmítnutí žádost projednat a rozhodnout o ní. Stěžovatel tvrdí, že mezi jednotlivými žádostmi uplynula dostatečně dlouhá doba odůvodňující nutnost opětovně přezkoumat poměry žadatele. Městský soud v Praze neměl proto k nové žádosti přistupovat formálně a měl jeho poměry skutečně posoudit. Stěžovatel rovněž poukázal na změnu výše soudního poplatku (původně 40.000,- Kč, později 400.000,- Kč), v čemž rovněž spatřoval důvod, aby soud jeho žádost o osvobození od soudních poplatků znovu projednal. Ve formálním postupu Městského soudu v Praze, potvrzeném Vrchním soudem v Praze spatřuje stěžovatel pochybení, v jehož důsledku mu bylo odepřeno právo na přístup k soudu v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Navrhl proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
V doplnění ústavní stížnosti doručeném dne 7. 10. 2005 - a podaném nikoli prostřednictvím advokáta - stěžovatel uvedl, že po obdržení první výzvy k zaplacení soudního poplatku řádně v termínu podal žádost o osvobození, která byla dostatečně specifikována. Namítá, že soud (podatelna) tuto žádost určitě založil do jiného spisu a tak zavinil, že ač stěžovatel na výzvu řádně reagoval, osvobození od soudních poplatků mu nebylo přiznáno.
II.
Vrchní soud v Praze ve stručném vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedené vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášelo.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 34 C 80/2002 vedený u Městského soudu v Praze. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel žalobou podanou proti České republice - Ministerstvu vnitra a proti fyzické osobě domáhal ochrany osobnosti s peněžitým zadostiučiněním ve výši 2.000.000,- Kč. Městský soud v Praze usnesením č.j. 34 C 2002-5 ze dne 7. 8. 2002 a usnesením č.j. 34 C 80/2002-7 ze dne 3. 9. 2002 vyzval stěžovatele k odstranění vad návrhu a k zaplacení soudního poplatku ve výši 40.000,- Kč. Obě výzvy byly stěžovateli doručeny dne 10. 9. 2002 do Vazební věznice Praha - Pankrác (doručenka na č.l. 5 revers). Stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků podáním ze dne 13. 9. 2002, na které Městský soud v Praze reagoval zasláním dotazníku pro zjištění osobních a majetkových poměrů stěžovatele (doručenka na č.l. 17). Usnesením č.j. 34 C 80/2002-19 ze dne 18. 11. 2002 městský soud stěžovateli nepřiznal osvobození od soudních poplatků, neustanovil mu právního zástupce a žalobu proti žalované fyzické osobě odmítl. V odůvodnění uvedl, že do dne rozhodování soudu stěžovatel nedoložil řádně své majetkové poměry, ačkoliv mu byl výzva doručena. Usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 13. 12. 2002 (doručenka na č.l. 20 revers). Usnesením č.j. 34 C 80/2002-22 ze dne 17. 1. 2003 vyzval Městský soud v Praze stěžovatele znovu k zaplacení soudního poplatku ve výši 400.000,- Kč podle položky 1b Sazebníku soudních poplatků. Usnesení stěžovatel převzal dne 17. 2. 2003, zásilka však byla uložena na poště dne 4. 2. 2003 a dnem doručení je den 7. 2. 2003 (doručenka na č.l. 21 revers). Podáním ze dne 18. 2. 2003 požádal stěžovatel opětovně o osvobození od soudních poplatků. Městský soud v Praze usnesením č.j. 34 C 80/2002-27 ze dne 28. 2. 2003 řízení zastavil. V odůvodnění uvedl, že do dne rozhodování soudu nebyl soudní poplatek zaplacen a o návrhu na osvobození od soudních poplatků již bylo dříve pravomocně rozhodnuto. Poučil rovněž stěžovatele, že může zaplatit soudní poplatek ve lhůtě 15 dnů od doručení uvedeného usnesení. Pokud bude soudní poplatek v této lhůtě zaplacen, soud usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku zruší. Usnesení stěžovatel převzal dne 24. 4. 2003, uloženo na poště bylo dne 9. 4. 2003 (doručenka na č.l. 28 revers).
Usnesení o zastavení řízení napadl stěžovatel odvoláním. Usnesením č.j. 34 C 80/2002-33 ze dne 14. 5. 2003 byl stěžovatel vyzván k doplnění podaného odvolání. Podáním ze dne 17. 6. 2003 reagoval stěžovatel na tuto výzvu a současně téhož dne podal odvolání proti usnesení č.j. 34 C 80/2002-19 ze dne 18. 11. 2002 (usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků) spolu s žádostí o prominutí zmeškání lhůty. V tomto úkonu poukazoval na skutečnost, že jeho dřívější podání (odvolání proti usnesení na č.l. 19) mohla být založena ve spisech, týkajících se jiných řízení, která u tohoto soudu vede. Městský soud v Praze k této námitce provedl lustrum spisů, v němž stěžovatel vystupuje jako žalobce (pokyn soudní kanceláři na č.l. 40 a 41). Usnesením č.j. 34 C 80/2002-41 ze dne 12. 8. 2003 Městský soud v Praze zamítl návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti usnesení č.j. 34 C 80/2002-19 ze dne 18. 11. 2002. V odůvodnění uvedl, že nejsou splněny zákonné podmínky ustanovení §58 odst. 1 o.s.ř., protože návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání je třeba podat v propadné lhůtě 15 dnů po odpadnutí překážky. V případě stěžovatele překážka bránící podání odvolání odpadla nejpozději dne 24. 4. 2003, kdy osobně převzal usnesení č.j. 34 C 80/2002-27 ze dne 28. 2. 2003, z něhož se dozvěděl o existenci usnesení ze dne 18. 11. 2002. Pokud však o prominutí lhůty požádal až dne 17. 6. 2003, bylo to po uplynutí uvedené 15 denní lhůty. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, kde poukázal rovněž na to, že jeho podání v této civilní věci mohla být založena v trestním spisu. Na tuto námitku Městský soud v Praze provedl lustrum předmětného trestního spisu (č.l. 48) s negativním výsledkem.
Vrchní soud v Praze usnesením č.j. 1 Co 292, 293/2003-51 ze dne 4. 11. 2003 potvrdil usnesení Městského soudu v Praze č.j. 34 C 80/2002-41 ze dne 12. 8. 2003 a zrušil usnesení č.j. 34 C 80/2002-27 ze dne 28. 2. 2003. V odůvodnění uvedl, že názor soudu I. stupně, že v dané věci nejsou splněny předpoklady prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, je správný. Usnesení soudu I. stupně o zastavení řízení však musel zrušit, protože v období od rozhodnutí o zastavení řízení do právní moci tohoto rozhodnutí byl podán návrh na prominutí zmeškání odvolací lhůty.
Městský soud v Praze následně usnesením č.j. 34 C 80/2002-58 ze dne 29. 1. 2004 odmítl odvolání stěžovatele proti usnesení č.j. 34 C 80/2002-19 ze dne 18. 11. 2002 jako opožděné s tím, že mu nebylo prominuto zmeškání lhůty k podání odvolání (doručenka č.l. 58 revers). Stěžovatel pak podáním ze dne 20. 2. 2004 doplnil žalobu o návrh na ochranu osobnosti proti fyzické osobě (shoda s původní žalobou) a znovu požádal o osvobození od soudních poplatků. Výzvou ze dne 7. 6. 2004 vyzval Městský soud v Praze stěžovatele k zaplacení soudních poplatků s tím, že nepřihlíží k jeho nové žádosti na osvobození od soudních poplatků a k doplnění žaloby proti fyzické osobě, protože již bylo pravomocně rozhodnuto o neosvobození od soudních poplatků a o odmítnutí žaloby proti této osobě (č.l. 63). Na tuto výzvu stěžovatel reagoval další žádostí o osvobození od soudních poplatků. Městský soud v Praze napadeným usnesením č.j. 34 C 80/2002-66 ze dne 13. 9. 2004 řízení zastavil s odůvodněním, že nebyly ve stanovené lhůtě zaplaceny soudní poplatky a k odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným usnesením č.j. 1 Co 317/2004-72 ze dne 13. 12. 2004 usnesení soudu I. stupně potvrdil.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR č.j. 30 Cdo 707/2005-80 ze dne 31. 3. 2005 odmítnuto jako nepřípustné.
Ústavní stížností je napadeno - jak již bylo uvedeno - usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 1 Co 317/2004-72 ze dne 13. 12. 2004 a usnesení Městského soudu v Praze č.j. 34 C 80/2002-66 ze dne 13. 9. 2004; usnesení Nejvyššího soudu ČR napadeno není.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel polemizuje s procesním postupem obecných soudů a spatřuje v něm porušení svého práva na soudní ochranu. Ústavní soud však tomuto názoru přisvědčit nemohl. Z přehledu soudního spisu vyplývá, že obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy a poskytly stěžovateli všechny potřebné podklady pro to, aby mohl svá práva řádně uplatňovat.
Ústavní stížností jsou napadena rozhodnutí, jimiž bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatele z důvodu nezaplacení soudních poplatků. Obecné soudy na jeho žádost o prominutí soudních poplatků reagovaly tím, že mu zaslaly příslušný tiskopis, v němž má účastník uvést skutečnosti rozhodující pro posouzení jeho osobních a majetkových poměrů, které slouží za podklad pro rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel, jak sám uvádí, a ze spisu je to patrno, opakovaně o osvobození od soudních poplatků žádal, leč v žádné z těchto žádostí nedoložil podklady potřebné pro požadované rozhodnutí. Nelze proto souhlasit se stěžovatelem, jestliže tvrdí, že před poslední žádostí, o níž soud nejednal s poukazem na pravomocné rozhodnutí ve věci, se podstatně změnily jeho poměry. Obecné soudy totiž neměly žádný podklad, podle něhož by mohly změnu poměrů vůbec posuzovat a rozhodnou odůvodněně o stěžovatelově žádosti.
Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se výše soudního poplatku, Ústavní soud konstatuje, že tuto námitku uplatnil až v ústavní stížnosti a že v žádném předchozím podání, které se týkalo povinnosti zaplatit soudní poplatek - byť tuto možnost měl - ji neuplatnil. Ústavní soud se proto touto námitkou - ve smyslu ustálené judikatury - nemohl zabývat.
Jestliže tedy obecné soudy rozhodly zastavení řízení pro nezaplacení soudních poplatků, učinily tak na základě aplikace obecného práva způsobem ústavně konformním a jejich postup nebyl způsobilý právo stěžovatele na soudní ochranu porušit.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2006
František Duchoň
předseda senátu