ECLI:CZ:US:2003:1.US.171.01
sp. zn. I. ÚS 171/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného Mgr. V. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 27 Co 498/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 27 Co 498/2000, kterým byl ve výroku ve věci samé potvrzen a ve výroku o nákladech řízení změněn rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 31. 1. 2000, sp. zn. 6 C 261/98. Uvedeným rozsudkem Okresního soudu Praha - východ bylo v právní věci stěžovatele, vystupujícího jako žalobce proti žalovaným Fondu národního majetku ČR a České republice - Ministerstvu financí ČR v řízení o náhradu škody ve výši 26 milionů Kč s příslušenstvím rozhodnuto tak, že žaloba byla vůči prvému žalovanému (Fondu národního majetku) zamítnuta, náklady řízení mu však přisouzeny nebyly (§150 o.s.ř.) a vůči druhému žalovanému (České republice- Ministerstvu financí) byl návrh stěžovatele vyloučen k samostatnému projednání.
Ve zkoumaném případě se stěžovatel v řízení před obecnými soudy domáhal náhrady škody vzniklé nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tom, že žalovaný Fond národního majetku a Česká republika - Ministerstvo financí vydaly v roce 1992 - údajně v rozporu s restitučními předpisy - nemovitý majetek restituentce Zaoralové, která nebyla oprávněnou osobou, v důsledku čehož stěžovatel platně nenabyl předmětnou nemovitost a nemohl tak dosáhnout výtěžku z jejího prodeje. Krajský soud v Praze v napadeném rozsudku uvedl, že s ohledem na datum uzavření smlouvy o vydání majetku je třeba věc posuzovat podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 58/1969 Sb."). Podle názoru odvolacího soudu, shodného se zjištěními a závěry soudu prvního stupně, není ve sporu o náhradu škody podle citovaného zákona dána pasivní legitimace Fondu národního majetku a nelze na něm požadovat náhradu škody z nesprávného úředního postupu - který přichází v úvahu pouze u subjektů při výkonu státní moci - neboť tento fond není státním orgánem podle ust. §1 odst. 1 tohoto zákona, ani státní či společenskou organizací, na kterou plnění úkolů státního orgánu přešlo. Fond národního majetku je právnickou osobou zapsanou v obchodním rejstříku, není státním orgánem ani neplní jeho úkoly. Pokud šlo o náklady řízení, změnil krajský soud rozsudek prvního soudu tak, že žalobce (stěžovatel) je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 167.125 Kč a uložil mu zaplatit žalovanému i náklady odvolacího řízení 73.750 Kč. Podle názoru krajského soudu nebylo namístě aplikovat ustanovení §150 o.s.ř., neboť žalovaný (Fond národního majetku) se ve sporu zjevně bránil poukazem na nedostatek pasivní legitimace a tento nedostatek zdůrazňoval již od samého počátku řízení. Skutečnost, že v jiném řízení bylo rozhodnuto, že žalovaný uzavřel smlouvu o převodu privatizovaného majetku na Jaroslavu Zaoralovou v rozporu se zákonem, nelze prý bez dalšího dávat k tíži žalovanému v tomto sporu.
Stěžovatel podal současně s ústavní stížností i dovolání, které však Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 625/2001, odmítl jako nepřípustné. Konstatoval, že právní názor odvolacího soudu při posouzení pasivní legitimace Fondu národního majetku podle zákona č. 58/1969 Sb. je správný a plně v souladu s dosavadní judikaturou; dovolacímu soudu předložená právní otázka proto nezakládá důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud zdůraznil, že povinným subjektem odpovědnostního vztahu podle tohoto zákona je Česká republika, za kterou jednají v občanském soudním řízení ústřední orgány uvedené v ust. §9 odst. 1. Stát a nikoliv jeho jednotlivý orgán je jediným pasivně legitimovaným subjektem, pokud jde o odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutím státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Protože Fond národního majetku je právnickou osobou odlišnou od státu (§4 odst. 2 zákona č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů ČR ve věcech převodů majetku státu na jiné osoby a o Fondu národního majetku ČR), není pasivně legitimován ve sporu o náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb. "a ostatně ani podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti" (srov. ust. §1 odst. 1 a §6 zákona č. 82/1998 Sb.).
Stěžovatel se shora uvedenou argumentací obecných soudů nesouhlasil. Podle jeho názoru Fond národního majetku realizoval úkol státního orgánu, jelikož v daném případě uposlechl příkazu vydaného vládou ČR (prostřednictvím Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci) a uzavřel dohodu o vydání předmětného majetku, která však byla učiněna v rozporu s restitučními předpisy. Stěžovatel charakterizoval Fond národního majetku jako "účelovou právnickou osobu", která v souzené věci plnila a musela plnit úkoly státu, takže jeho postavení jako samostatného subjektu se mu jeví jako iluzorní; vydaný pokyn státu neměl možnost Fond národního majetku odmítnout. Fond prý v daném případě postupoval vrchnostensky a jeho postavení přirovnal stěžovatel k postavení notáře v dědickém řízení. V této souvislosti stěžovatel odkázal na výklad, podle kterého je pod úředním postupem nutno chápat jednání, které přímo souvisí s realizací určité veřejnoprávní působnosti autoritativní povahy, přičemž prý Fond národního majetku není ničím jiným než prodlouženou rukou státu, jež bezvýhradně realizuje jeho pokyny. Stěžovatel rovněž poukázal na postavení ministra pro správu národního majetku a jeho privatizaci, který byl podle §7 zákona č. 171/1991 Sb. zároveň předsedou prezídia Fondu národního majetku.
Stěžovatel dále uvedl, že soud prvého stupně ve věci nákladů řízení správně aplikoval ust. §150 o.s.ř. a jejich náhradu úspěšnému Fondu národního majetku nepřiznal, neboť shledal nepřiměřeně tvrdým, aby veškeré své náklady i náklady protistrany nesl stěžovatel. Odvolací soud však výrok o nákladech řízení změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů. Podle mínění stěžovatele zde však byly důvody zvláštního zřetele hodné, které spatřuje v okolnostech případu, spočívajících v tom, že pokud Fond národního majetku jednal protiprávně a toto jednání způsobilo stěžovateli škodu, nelze, resp. nebylo by spravedlivé stěžovateli ukládat náhradu nákladů řízení, ve kterém se domáhal náhrady škody.
II.
1) Ústavní soud dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí a průběhu celého řízení, jakož i příslušného spisového materiálu (spis Okresního soudu Praha - východ sp. zn. 6 C 261/98) k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V daném případě je klíčovou otázkou vymezení postavení Fondu národního majetku ve vztahu k zákonu č. 58/1969 Sb., upravujícího odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Krajský soud v Praze v napadeném rozhodnutí zdůraznil, stejně jako soud prvého stupně, že Fond národního majetku není státním orgánem podle ust. §1 odst. 1 tohoto zákona, ani státní či společenskou organizací, na kterou plnění úkolů státního orgánu přešlo a nelze na něm požadovat náhradu škody z nesprávného úředního postupu, neboť není dána jeho pasivní věcná legitimace. Nejvyšší soud poté připomenul, že pasivní legitimace je hmotněprávní institut, tj. jde o věcnou legitimaci z hlediska, zda ten, proti němuž je podána žaloba, je podle hmotného práva nositelem tvrzené povinnosti ve vztahu k nároku uplatněného žalobcem. Jediným pasivně legitimovaným subjektem ve vztahu k odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím státu nebo jeho nesprávným úředním postupem je stát a nikoli jeho jednotlivý orgán; pokud je tedy podána žaloba nikoliv proti státu, nýbrž proti jinému subjektu, který má právní subjektivitu - v daném případě proti Fondu národního majetku, který je právnickou osobou odlišnou od státu - jde o nedostatek věcné legitimace na straně žalovaného.
Podle přesvědčení Ústavního soudu se lze s uvedenými závěry ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Ze zákona č. 58/1969 Sb. nepochybně plyne, že povinným subjektem odpovědnosti za škodu je stát, tedy Česká republika. Samy státní orgány obecnou právní subjektivitu nemají a jejich prostřednictvím vystupuje přímo stát; Fond národního majetku však, jak je výše uvedeno, státním orgánem není. V tomto směru je na místě odkázat zejména na argumentaci Nejvyšího soudu, proti níž nelze mít z ústavněprávního hlediska námitek. Pro úplnost je třeba dodat, že se souzená věc lišila od případu, ve kterém Ústavní soud posuzoval postavení Fondu národního majetku ve vztahu k zákonu č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, v souvislosti s vymezením pojmu "veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky" (srov. nález ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. III. ÚS 686/02). I zde však Ústavní soud mj. vyslovil, že sdílí názor obecného soudu, že Fond národního majetku nenaplňuje ani znaky státního orgánu či orgánu územní samosprávy, ani znaky subjektu, kterému zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických či právnických osob. Z hlediska podstaty věci proto nelze než uzavřít, že námitka stěžovatele, směřující proti uvedenému výkladu jednoduchého práva je v zásadě pouhou polemikou s řádně odůvodněnými závěry obecných soudů, včetně soudu Nejvyššího, takže opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
Pro úplnost Ústavní soudu podotýká, že pokud stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti zdůrazňoval pozici Fondu národního majetku, který podle něj v souzené věci musel plnit úkoly státu a vykonávat jeho pokyny - takže se jeho postavení jako samostatného subjektu stěžovateli jevilo jako "iluzorní" - tím spíše bylo na místě žalovat stát; to ostatně stěžovatel také učinil. Jeho návrh směřující proti žalované České republice - Ministerstvu financí o zaplacení částky 26 milionů Kč s příslušenstvím byl vyloučen k samostatnému projednávání. Toto řízení, ve kterém rozhoduje, resp. bude rozhodovat nezávislý obecný soud či soudy, není - a s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti ani nemůže být - předmětem řízení před Ústavním soudem v nyní zkoumané věci.
2) Co se týče námitky stěžovatele, směřující proti výroku odvolacího soudu, kterým mu byla stanovena povinnost zaplatit žalovanému Fondu národního majetku náklady řízení před soudem prvního stupně i v řízení odvolacím, dospěl Ústavní soud k závěru, že ani v tomto směru k zásahu do stěžovatelových základních práv nedošlo. Stěžovatel se domáhá aplikace ust. §150 o.s.ř., podle kterého jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Jako výjimku z pravidla nutno dané ustanovení interpretovat restriktivně. Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda jsou tu důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci a takové rozhodnutí musí být řádně a přesvědčivě odůvodněno. To v zásadě platí i naopak. V souzené věci je zřejmé, že odvolací soud zvažoval aplikaci tohoto ustanovení, leč právě vzhledem k jejím okolnostem dospěl k názoru, že použití citovaného §150 o.s.ř. by nebylo namístě. V tomto směru zejména vyslovil, že na žalovaném, který se ve sporu o náhradu škody úspěšně bránil poukazem na nedostatek své pasivní legitimace, což zdůrazňoval již od počátku řízení, nelze požadovat, aby nesl náklady, které mu v této souvislosti vznikly. Právě tuto argumentaci považuje za významnou i Ústavní soud; bylo věcí řádně zastoupeného stěžovatele, aby po uplatnění této námitky zvážil, zda bylo na místě v řízení proti Fondu národního majetku pokračovat a riskovat růst jeho nákladů, zejména jestliže se jednalo o punktum ve výši 26 milionů Kč. Je třeba dodat, že obecný soud dále náklady řízení řádně vyčíslil a konstatoval, že představují mimosmluvní odměnu za poskytování právních služeb podle příslušné vyhlášky o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb. Obecně lze uvést, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se nepochybně může některého účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kriterií spravedlivého (fair) procesu klást na stejnou úroveň, jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. též Sbírku nálezů a usnesení Ústavního soudu - svazek 27, str. 307). Ústavní soud opakuje, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces, a to - přirozeně - ani při posuzování sporné otázky týkající se náhrady nákladů soudního řízení.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení jakýchkoli ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2003
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu