ECLI:CZ:US:2008:1.US.1744.08.1
sp. zn. I. ÚS 1744/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. K., zastoupeného JUDr. Janem Hájkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 12. 5. 2008, č. j. 39/82 540/2007-392, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 19. 10. 2005č. j. 16082/05-1100, a proti rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně ze dne 29. 9. 2003, č. j. 109285/03/178911/0623, za účasti Ministerstva financí, Finančního ředitelství v Ústí nad Labem a Finančního úřadu v Děčíně jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 7. 2007, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Platebním výměrem Finančního úřadu v Děčíně ze dne 11. 3. 2002, č. j. 32850/02/178911/06323 byla stěžovateli vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrletí roku 2000. Stěžovatel v souladu s §24 odst. 2 písm. ch) zákona č. 586/1992 o daních z příjmů, uplatnil takto vyměřenou daň z přidané hodnoty jako výdaj, který lze odečíst od základu daně z příjmů. Finanční ředitelství v Ústí nad Labem a Finanční úřad v Děčíně však napadenými rozhodnutími oprávněnost takového odpočtu z daňového základu stěžovatele vyloučily s odůvodněním, že předmětný platební výměr byl zrušen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 3. 2004, č. j. 15 Ca 4/2003-51. Stěžovatel podal proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 19. 10. 2005č. j. 16082/05-1100, mimořádný opravný prostředek dle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Ministerstvo financí žádosti stěžovatele o povolení přezkoumání rozhodnutí dle ustanovení §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nevyhovělo. Stěžovatel se cítí dotčen na svém právu zakotveném v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod tím, že Ministerstvo financí založilo toto své rozhodnutí na zcela jiném právním závěru než odvolací orgán, neboť považovalo existenci výše citovaného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z hlediska posouzení dané věci za nevýznamné a za primární mělo hodnocení, zda se neuznaná dań z přidané hodnoty vázala k daňově účinnému výdaji či nikoliv. Dle stěžovatele se jedná o zcela novou právní úvahu, ke které neměl možnost se v průběhu daňového řízení vyjádřit. Stěžovatel se se závěrem Ministerstva financí neztotožňuje a namítá, že rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 20. 19. 2007, č. j. 11039/07-1100-506676, o které opřelo Ministerstvo financí svůj závěr o daňově neúčinném výdaji, bylo zrušeno dosud mu nedoručeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 7. 2008. Závěr Ministerstva financí však považuje stěžovatel za nesprávný již v obecné rovině, neboť stanoví nad rámec zákona a tedy i v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod další podmínky pro uplatnění daně z přidané hodnoty. Současně finanční orgány odmítly postup stěžovatele, který byl v souladu s metodickým pokynem Ministerstva financí D-300 a podrobily stěžovatele značné sankci, přičemž správce daně odmítl žádost stěžovatele o prominutí penále na dani z příjmů za rok 2002. Finanční orgány tak dle stěžovatele porušily zásadu in dubio pro liberante, neboť zvolily z více možných výkladů zákona ten pro stěžovatele nepříznívý a porušily také čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst 4 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod tím, že došlo k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva stěžovatele způsobem, který primárně směřoval k maximalizaci daňové sankce.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je v části, kterou se domáhá zrušení rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 12. 5. 2008, č. j. 39/82 540/2007-392, zjevně neopodstatněný, aniž by považoval za potřebné vyžádat si vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí bylo zřejmé, že k stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Ministerstva financí nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Podstatou ústavní stížnosti je zejména tvrzení, že finanční orgány nesprávně interpretovaly ustanovení §24 odst. 2 písm. ch) zákona o správě daní a poplatků, zejména vyslovily nesprávný závěr ohledně časového zařazení příslušného daňového výdaje. Také právní závěr Ministerstva financí vyjádřený v odůvodnění rozhodnutí vydaného dle §55b zákona o správě daní a poplatků dle stěžovatele nelze považovat „za přijatelný a respektující širší smysl ustanovení §24 odst. 2 písm. ch) ZDP“.
Ústavní soud byl již ve své činnosti konfrontován s problémem charakteru rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí podle ustanovení §55b zákona o správě daní a poplatků. Ve stanovisku Pl. ÚS-st. 12/2000 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 21, s. 486) plénum Ústavního soudu dospělo k závěru, že rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí podle §55b ZSDP má procesní povahu, a tudíž nepodléhá soudnímu přezkumu. K tomu uvedl, že existují dvojí prostředky ochrany práva – jednak prostředky řádné a mimořádné, jakož i soudní (správní žaloba), na něž má strana právní nárok, a jednak prostředky dozorčí, mezi které spadá rozhodnutí dle ustanovení §55b zákona o správě daní a poplatků, které slouží k ochraně objektivního práva a strana na ně nárok nemá.
Ustanovení §55b zákona o správě daní a poplatků dává správci daně možnost povolit přezkumné řízení v situaci, kdy napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo se zakládá na podstatných vadách řízení a současně okolnosti nasvědčují tomu, že došlo ke stanovení daně v nesprávné výši. Jedná se o tzv. správní uvážení, kdy na povolení přezkumného řízení není právní nárok a je na úvaze příslušného správce daně, zda jej povolí či nikoli. Možnost přezkumu takového rozhodnutí Ústavní soudem je výrazně omezena, neboť Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do autonomního rozhodování správních orgánů. Ústavní soud může toliko hodnotit, zda Ministerstvo financí zachovalo záruky práva na spravedlivý proces, tj. zda mělo k dispozici a vzalo v úvahu všechny relevantní podklady, zda své rozhodnutí odůvodnilo, zda si nepočínalo svévolně.
Tímto výkladem se Ústavní soud řídil i ve svých následných rozhodnutích (srov. např. IV. ÚS 135/02, I. ÚS 420/04, II. ÚS 382/06), v nichž s poukazem na výše citované stanovisko pléna Ústavního soudu odmítl přezkoumat rozhodnutí vydané podle §55b zákona o správě daní a poplatků. Jsou-li ze soudního přezkumu vyloučeny akty (v daném případě rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem o zamítnutí odvolání proti platebnímu výměru) z důvodu, že nejsou způsobilé zasáhnout do subjektivních hmotných práv fyzické či právnické osoby, která jí vyplývají z norem jednoduchého práva, tím spíše se pak tyto akty nemohou dotýkat práv a svobod garantovaných ústavními zákony. Pokud tedy stěžovatel není nositelem určitého subjektivního práva, nemůže být do takového práva ani nepřípustně zasaženo. Nejedná se totiž o rozhodnutí vydané v daňovém řízení, jež by daňovému subjektu ukládalo povinnosti nebo mu přiznávalo práva. Vzhledem k výše uvedenému neobstojí ani námitka stěžovatele, že Ministerstvo financí založilo své rozhodnutí na zcela jiném právním závěru než odvolací orgán a že nad rámec zákona stanoví další podmínky pro daňové uplatnění daně z přidané hodnoty. Jak již bylo řečeno, jde pouze o procesní rozhodnutí, jímž je neúspěšný žadatel informován o nepovolení přezkoumání daňového rozhodnutí, na něž z pochopitelných důvodů nejsou stran jeho náležitostí kladeny takové nároky, jako na rozhodnutí zakládající určitá práva či povinnosti. Na druhou stranu, jak již bylo výše uvedeno, ačkoli samotné správní uvážení (v daném případě tedy volná úvaha orgánu veřejné moci - správního orgánu - o tom, zda po delší době od vydání napadeného rozhodnutí povolí jeho přezkoumání) stojí mimo přezkumnou pravomoc, rozhodující orgán při něm musí respektovat ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Správní uvážení nemůže být zcela svévolné, má své meze (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 361/2000 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 20, str. 345). Překročení těchto mezí již může být sankcionováno zrušujícím rozhodnutím Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 92/97 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, nález č. 97, str. 385). V daném případě ale rozhodující orgán - Ministerstvo financí - z těchto mezí nevykročil.
Stěžovatel se petitem návrhu domáhá taktéž zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 19. 10. 2005, č. j. 16082/05-1100, a rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně ze dne 29. 9. 2003, č. j. 109285/03/178911/0623.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 cit. zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Dle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V právní věci stěžovatele je za takový opravný prostředek, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nutno považovat ve vztahu k výše citovaným rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem a Finančního úřadu v Děčíně správní žalobu. Právě správní soudy v čele s Nejvyšším správním soudem jsou těmi orgány, jimž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy. Pokud tedy stěžovatel nevyužil možnosti domáhat se přezkumu těchto finančních rozhodnutí ve smyslu §36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod soudem, o čemž svědčí údaje uvedené v ústavní stížnosti, je Ústavní soud nucen konstatovat, že ústavní stížnost je v této části dle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, když neshledal důvody k postupu podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost zčásti jako nepřípustnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2008
Ivana Janů,
předsedkyně senátu