ECLI:CZ:US:2014:1.US.176.14.1
sp. zn. I. ÚS 176/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky FLORIDA CZECH INVEST LLC, se sídlem 6538 Collins Avenue, 33141 Miami Beach, Florida, USA, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Chýně, Západní 449, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013 sp. zn. 3 To 138/2013 a proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 31. 10. 2013 č. j. 7 VZV 16/2012-1207, a o návrhu na spojení věcí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah ústavní stížnosti
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka pro tvrzené porušení ústavně zaručených práv - zejména práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na svobodné podnikání ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci.
2. Usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 31. 10. 2013 č. j. 7 VZV 16/2012-1207 bylo podle §79f a za použití §80 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), rozhodnuto, že se žádost stěžovatelky o zrušení zajištění osobních motorových vozidel FERRARI 458F 142, VW SCIROCCO a MERCEDES BENZ, zajištěných jako náhradní hodnota, zamítá. Vrchní soud v Praze pak usnesením ze dne 4. 12. 2013 sp. zn. 3 To 138/2013 zamítl stížnost stěžovatelky směřující proti uvedenému rozhodnutí vrchního státního zastupitelství. Předmětný majetek byl zajištěn usnesením policejního orgánu ze dne 6. 12. 2012 č. j. OKFK-250-/TČ-2011-251202 v souvislosti s probíhajícím trestním stíháním vedoucího organizační složky stěžovatelky, pana Eduarda Víta, obviněného z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v rozhodném znění (dále jen "tr. zák.").
3. V ústavní stížnosti bylo argumentováno především tím, že motorová vozidla nemohla být předmětem trestněprávního zajištění, neboť nebyla v držbě ani ve vlastnictví osoby obviněné z trestného činu. Stěžovatelka dále namítala nedostatek právní subjektivity na straně své organizační složky (označené v rámci původního zajišťovacího úkonu jako majitelka automobilů), a tedy nepřípustnost vydaného rozhodnutí o zajištění motorových vozidel. Zpochybnila rovněž dostatečnou důkazní podloženost podezření, že předmětná vozidla mohla být pořízena z prostředků pocházejících z trestné činnosti obviněného. Závěrem navrhla spojení věcí vedených u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 2839/13 a sp. zn. II. ÚS 3685/13 s danou ústavní stížností ke společnému projednání a rozhodnutí.
II.
Právní posouzení
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
5. Posuzovaná ústavní stížnost je z hlediska obsahu obdobou návrhu téže stěžovatelky, o kterém již Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 2839/13 tak, že jej jako zjevně neopodstatněný odmítl. Ústavní soud s ohledem na námitky vznesené v ústavní stížnosti, okolnosti případu a stav trestního řízení nyní nemá důvod se od závěrů tohoto usnesení odchýlit.
6. Ingerence Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v přípravném trestním řízení je ustálenou judikaturou považována zásadně za nepřípustnou, nebo přinejmenším za nežádoucí. Uplatnění nachází pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci. Požadavky, jež jsou z pohledu ústavních kautel kladeny na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot podle §79a a násl. trestního řádu, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: musí mít zákonný podklad, musí být vydáno příslušným orgánem a nemůže být projevem disproporcionality či svévole. Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení (viz např. usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07). Z hlediska řečených kritérií a postulátů Ústavní soud důvod ke zrušení napadených rozhodnutí neshledává.
7. Při posuzování ústavnosti dočasných zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, mimo jiné právě hospodářské kriminality. Vede nikoliv k odejmutí majetkových prostředků majiteli, ale toliko k omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou. Tím je vedle náležitého zjištění trestných činů a spravedlivého potrestání pachatelů i snaha (v co nejvyšší možné míře) eliminovat škodu způsobenou trestnou činností.
8. Zajištění (a platí to přiměřeně i při zajišťování hodnoty náhradní) lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, anebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedený charakter, tedy nemusí být hodnověrný nade vší pochybnost, a není ani konečný; může být dalším šetřením vyvrácen [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291)]. Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat. Nutno zdůraznit, že je možné následně znovu žádat o zrušení zajištění. Zároveň zákon stanoví, že pokud zajištění pro účely trestního řízení již není nutné, orgán činný v trestním řízení je zruší nebo omezí i bez návrhu.
9. Co se týče stěžovatelčiny námitky, že obviněný nebyl v hmotněprávním smyslu držitelem ani vlastníkem předmětných automobilů, tato není pro posouzení věci rozhodující. Relevantní je naplnění podmínek stanovených trestním řádem, v daném případě zejména existence podezření o výnosu z trestné činnosti. Zajištění nelze vyloučit poukazem na vlastnické právo stěžovatelky, když není možno připustit, aby pachatelé trestné činnosti mohli nelegálně nabyté majetkové hodnoty učinit pro orgány veřejné moci nedosažitelnými jejich ukrytím v právnických osobách (viz již zmíněné usnesení ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 2839/13).
10. Ústavní soud v napadených rozhodnutích orgánů veřejné moci nezjistil pochybení ústavněprávní intenzity, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Návrh na spojení věcí Ústavní soud odmítl s ohledem na skutečnost, že přezkum rozhodování o zajišťovacích institutech v trestním řízení má v souvislosti s plynutím času (doby zajištění) a se zřetelem ke v průběhu trestního procesu zjišťovaným okolnostem případu individuální charakter.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu