ECLI:CZ:US:2016:1.US.1768.15.1
sp. zn. I. ÚS 1768/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti 1. Ing. Františka Ryšánka a 2. Ing. Miroslava Hašla, obou zastoupených Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou se sídlem v Miroslavi, Brněnská 104, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015 č. j. 30 Cdo 1599/2014-134, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2013 č. j. 70 Co 474/2012-112 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. června 2012 č. j. 22 C 106/2010-63, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12. června 2015 a doplněné podáním ze dne 23. června 2015, stěžovatelé podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelé se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhali po vedlejším účastníkovi řízení zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím z titulu nemajetkové újmy, která jim měla být způsobena nepřiměřeně dlouhým konkurzním řízením vedeným u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 18 K 158/99. Obvodní soud žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání podanému stěžovateli Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku samém změnil jen tak, že konstatoval porušení práva stěžovatelů na projednání a rozhodnutí věci vedené Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 18 K 158/99 v přiměřené lhůtě, jinak jej potvrdil. Dále odvolací soud uložil vedlejšímu účastníkovi řízení povinnost zaplatit každému ze stěžovatelů na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 10 217,10 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 8 485,10 Kč.
4. Nejvyšší soud pak stěžovateli podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdili, že Nejvyšší soud se nezabýval posouzením právních otázek, které ve svém dovolání uvedli, a to jak otázkou přiměřenosti délky řízení, tak i otázkou stanovení výše přiznaného zadostiučinění s tím, že se nijak nevypořádal s jejich argumentací. Podle jejich názoru měl dovolací soud řádným posouzením jejich věci rozhodnout o zadostiučinění v penězích. Dále stěžovatelé namítali nedostatečné odůvodnění rozsudků soudů nalézacích, a to i přes opakovaná písemná podání stěžovatelů, kteří se domáhali posuzování celé věci podle konstantní judikatury. K tomu poukázali na skutečnost, že v senátu dovolacího soudu rozhodoval soudce, který rozhodoval v totožné věci nepřiměřenost délky tohoto samého konkurzního řízení u příbuzného stěžovatelů jako soudce u soudu prvého stupně pod sp. zn. 27 C 267/2010.
6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovateli, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dovodil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
8. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02; N 126/28 SbNU 85). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
9. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci obecnými soudy, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelé nepřípadně předpokládají, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího vyplývá, že tyto soudy se celou věcí řádně zabývaly, v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly.
10. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu pak Ústavní soud připomíná, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto.
11. K poukazu stěžovatelů na možnou podjatost soudce v senátu dovolacího soudu Ústavní soud konstatuje, že k vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může podle ustálené judikatury dojít teprve tehdy, když je evidentní, že poměr soudce k dané věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat (srov. např. nález ze dne 3. července 2001 sp. zn. II. ÚS 105/01; N 98/23 SbNU 11). Stěžovatelé dovozovali možnou podjatost soudce dovolacího soudu ze skutečnosti, že rozhodoval v totožné věci nepřiměřenosti délky tohoto samého konkurzního řízení u příbuzného stěžovatelů jako soudce u soudu prvého stupně pod sp. zn. 27 C 267/2010. Námitku tohoto charakteru vyloučil již sám zákonodárce, neboť v ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. stanovil, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Musely by být tvrzeny konkrétní okolnosti vztahu soudce ke stěžovateli či řešené věci, z nichž by bylo možno objektivně dovodit pochybnosti o jeho nepodjatosti. Této povinnosti však stěžovatel nedostál (srov. usnesení ze dne 25. června 2014 sp. zn. I. ÚS 2481/13).
12. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelů, zaručených ústavním pořádkem České republiky. Z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu