ECLI:CZ:US:1996:1.US.177.95
sp. zn. I. ÚS 177/95
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti M. K., bytem Ú., zastoupené JUDr. Z. V., advokátkou AK se sídlem v T., proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 13 Co 937/94, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 5 C 138/91, jímž byla zamítnuta žaloba na vydání nemovitosti v katastrálním území obce L., takto:
Ústavní stížnosti s e v y h o v u j e a rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 13. 4. 1995, sp. zn. 13 Co 937/94,
s e z r u š u j e .
Odůvodnění:
I.
Dne 14. 7. 1995 podala navrhovatelka, zastoupená advokátkou
JUDr. Z. V., ústavní stížnost směřující proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové, sp. zn. 13 Co 937/94, ve spojení
s rozsudkem Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 5 C 138/91. Těmito
rozsudky byla zamítnuta restituční žaloba navrhovatelky proti obci
L. na vydání nemovitosti čp. 31 (pohostinství) a přilehlé louky
v katastrálním území obce L., kterou vlastnila její právní
předchůdkyně V. E. (teta), neboť žalovaný na její výzvu odmítl
nemovitost vydat. Žaloba přitom směřovala k přímému vydání
nemovitosti, nikoli k určení povinnosti žalovaného uzavřít dohodu
o vydání věci ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění.
Krajský soud shodně s okresním soudem zamítl žalobu navrhovatelky
z důvodu nedostatku pasivní legitimace žalobce.
Meritorní nárok stěžovatelky u obecných soudů směřoval
k vydání sporné nemovitosti. K soudnímu projednání tohoto nároku
samého však u Okresního soudu v Trutnově a Krajského soudu
v Hradci Králové obsahově nedošlo vzhledem k tomu, že oba soudy
dospěly k závěru, že žalovaný nemá pasivní legitimaci. Žalován měl
být stát a nikoli obecní úřad anebo později obec L., což dle
názoru obou soudů bylo již z uzavřené kupní smlouvy zcela zřejmé.
Navrhovatelka podala proto ústavní stížnost na základě
ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, č.
182/1993 Sb., dle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat
fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže
tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem,
bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním
zákonem. Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost splňuje všechny
formální náležitosti.
K odůvodnění své stížnosti stěžovatelka uvedla, že dle výpisu
z listu vlastnictví vyplývá, že jsou zde dva rozdílné zápisy - ze
dne 7. 4. 1992 dle něhož vlastníkem je stát - Obecní úřad L.
- a ze dne 26. 10. 1992, dle něhož je vlastníkem stát - obec L.
Z toho navrhovatelka vyvozuje, že zápis je chybný a neodpovídá
skutečnosti. Dále navrhovatelka uvedla, že žalovaný svým jednáním
navrhovatelku utvrzoval v tom, že je vlastníkem nemovitosti, neboť
nemovitost drží a užívá a námitku nedostatku pasivní legitimace
uplatnil až v závěru soudního řízení. Dle názoru stěžovatelky je
povinnou osobou k vydání nemovitosti ten, kdo nemovitost drží
a tudíž dle jejího názoru byl žalovaný pasivně legitimován.
Navrhovatelka ve stížnosti dále uvedla, že postupem soudů byl
porušen čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a to právo
vlastnit majetek, neboť znalecký posudek, který na předmětnou
nemovitost objednal stát, vykazuje základní technické i právní
závady, neboť oceňoval nemovitost tak, jak potřeboval zadavatel,
nikoliv objektivním způsobem. Chybělo ocenění porostů, plotů
a pokud jde o vlastní stavbu (pohostinství) nebylo zaneseno
ocenění odpovídající cenovému předpisu. Z tohoto důvodu
navrhovatelka požadovala vyhotovení revizního znaleckého posudku,
který by byl objektivní a z něhož by soud mohl při posuzování
restitučního nároku vycházet. Vzhledem k tomu, že soud nenechal
zhotovit tento nový znalecký posudek, nebyl soudem dostatečně
zjištěn skutkový stav a soud tím porušil čl. 36 Listiny základních
práv a svobod, který každému zajišťuje právo na soudní ochranu.
Dále dle jejího názoru soud nesprávně aplikoval zákon č. 87/1991
Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a to zejména §5 odst. 3,
který uvádí povinnosti ohledně vydání věci oprávněnému, a tím
porušil čl. 90 Ústavy ČR, dle něhož jsou soudy povolány k tomu,
aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
A konečně pouze okrajově uvedla, že kupní smlouva z roku 1977, na
jejímž základě její teta V. E. prodala část nemovitosti MNV L., má
mnoho právních závad a jako příklad uvádí, že byla prodána část
nerozdělené nemovitosti, blíže však žádné právní závady
nespecifikuje. Důvody neplatnosti kupní smlouvy však dle rozsudků
obecných soudů nebyly prokázány.
Z rozsudku Okresního soudu v Trutnově Ústavní soud zjistil,
že tento soud zamítl žalobu navrhovatelky na vydání nemovitosti
v obci L. s odůvodněním, že žalovaný Obecní úřad v L. nemá pasivní
legitimaci, neboť měl být jako vlastník žalován stát, tj. Česká
republika, protože ten je nabyvatel nemovitosti podle kupní
smlouvy a zůstal jím až do současnosti, protože dle zák. č.
172/1991 Sb. majetek státu v tomto případě na obec nepřešel.
I v případě, že by přešel, měla být žalována obec L., nikoliv
obecní úřad. Dále uvedl, že žalobkyně by ani v případě řádné
pasivní legitimace žalobce neuspěla se žalobou, neboť neunesla
důkazní břemeno - neprokázala totiž, že její teta V. E. prodala
nemovitost v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, a konečně že
nežalovala na uzavření dohody o vydání nemovitosti, ale na vydání
nemovitosti.
Krajský soud tento rozsudek okresního soudu potvrdil, ale
z poněkud odlišných důvodů. Na rozdíl od okresního soudu vzal na
vědomí, že navrhovatelka během jednání u okresního soudu upřesnila
označení žalovaného na obec L., ovšem ani toto upřesnění
nepovažoval za dostačující, neboť dle jeho právního názoru není
v tomto případě pasivně legitimována ani obec, ale stát, tj. Česká
republika, neboť nemovitost koupí přešla do státního vlastnictví,
i když dle kupní smlouvy ji tenkrát (v r. 1977) spravoval MNV.
Poněvadž dle zák. č. 172/1991 Sb. nemovitost nepřešla do
vlastnictví obce, je dále vlastníkem stát a tudíž měla být
žalována Česká republika. Avšak ani v případě pasivní legitimace
by žaloba nebyla úspěšná, neboť dokazováním nebylo prokázáno, že
kupní smlouva z r. 1977 obsahuje závažné nedostatky a je neplatná,
ani nebyly splněny podmínky pro restituci dle zák. č. 87/1991 Sb.,
v platném znění. Krajský soud však připustil možnost žaloby na
uzavření dohody mezi povinným a oprávněným i žalobu na vydání
věci.
Dle vyjádření Obecního úřadu v L. výpis z listu vlastnictví
není chybný, ale naopak z něho nepochybně vyplývá, a navrhovatelka
si toho musela být vědoma, že vlastníkem předmětné nemovitosti je
stát - Česká republika - a to i v současnosti, neboť vlastnictví
nepřešlo dle zák. č. 172/1991 Sb. na obec L. Dále se ztotožňuje se
závěrem krajského soudu i v tom, že navrhovatelka v průběhu řízení
neprokázala, že kupní smlouva na nemovitost z roku 1977 je
neplatná.
Okresní soud v Trutnově ve svém vyjádření odkázal na
odůvodnění svého rozsudku v předmětné věci a dále uvedl, že
navrhovatelka nebyla postupem soudu poškozena ve svých ústavních
právech a svobodách, neboť jí byla řádným postupem soudu
poskytnuta soudní ochrana, mohla se svého nároku domáhat zákonnou
soudní cestou a soud rozhodl na základě řádně zjištěného
skutkového stavu.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření rovněž
odkázal na odůvodnění obou rozsudků s tím, že se nejednalo pouze
o nedostatek pasivní legitimace na straně žalovaného, ale také
nebyly v řízení prokázány podmínky, které stanoví zákon č.
87/1991 Sb. v ustanovení §6 pro přiznání restitučního nároku.
II.
Po zhodnocení všech listinných důkazů, zejména spisů
Okresního soudu v Trutnově a Krajského soudu v Hradci Králové,
dospěl Ústavní soud k závěru, že důvody porušení základních práv
a svobod uvedené v ústavní stížnosti je třeba posuzovat odděleně.
Stěžovatelka v prvé řadě vidí porušení svých základních práv
v tom, že oba obecné soudy se shodly na závěru, že žalovaný - obec
L. - nemá v předmětné věci pasivní legitimaci. Dle názoru
navrhovatelky je v souladu se zákonem č. 87/1991 Sb., v platném
znění, obec L. pasivně legitimována, neboť je uvedena v listu
vlastnictví, nemovitost drží a užívá ji, přičemž není rozhodující,
zda je vlastníkem.
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. osobami
povinnými k vydání věci jsou stát nebo právnické osoby, které věc
drží. Dle ustanovení §129 obč. zákoníku je držitelem ten, kdo
s věcí nakládá jako s vlastní a držení věci připouští trvalý nebo
opětovný výkon. Dle obecně akceptovaného výkladu je držba sice
jedním ze základních oprávnění vlastníka věci, avšak držitelem
může být i někdo jiný než vlastník věci. Aby někdo mohl být
považován za držitele, musí fakticky ovládat věc a nakládat s ní
jako s vlastní. Z ustanovení §4 odst. 1 cit. zákona lze učinit
pouze jediný závěr, totiž že za osobu povinnou (při splnění
dalších podmínek) je třeba považovat toho, kdo věc ke dni
účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. drží - stát nebo jinou právnickou
osobu. Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž
se na základě objektivně zjistitelných údajů (evidence
nemovitostí) domnívá, že věc drží, je to třeba považovat za řádnou
výzvu.
Okresní soud v Trutnově i Krajský soud v Hradci Králové se
v odůvodněních svých rozsudků zabývaly pouze otázkou vlastnictví
k předmětným nemovitostem a dokazováním, že vlastníkem nemovitostí
je podle výpisu z listu vlastnictví čs. stát a nikoliv obec L.,
která byla stěžovatelkou "bona fide", tj. na základě listu
vlastnictví o vydání nemovitostí, žalována. Soudy se spokojily
pouze s konstatováním, kdo je vlastníkem nemovitostí, a z toho
přímo odvodily, kdo má i pasivní legitimaci. Při posuzování této
otázky lze tedy přisvědčit stanovisku stěžovatelky, že postupem
obou soudů zde byla porušena základní práva navrhovatelky obsažená
v čl. 90 Ústavy ČR a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, neboť tyto soudy navrhovatelce neposkytly náležitou
ochranu jejích práv, čehož má právo se u nezávislých soudů
domáhat.
Další námitka navrhovatelky se týká porušení jejího
základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 a čl. 36 Listiny
základních práv a svobod postupem obou soudů. Navrhovatelka
především poukazuje na to, že přes její opakované žádosti nebyl
soudy proveden revizní znalecký posudek z oboru nemovitostí, který
by vyřešil sporné otázky kolem původního znaleckého posudku, jenž
dle názoru navrhovatelky vykazuje základní technické i právní
závady. Tím, že tento posudek nebyl vůbec proveden, nemohl být ani
objektivně zhodnocen předmět soudního sporu. Jak ze spisu vyplývá,
navrhovatelka v průběhu řízení vznesla řadu připomínek a dotazů
k posouzení stavu a ceny nemovitostí, ke kterým soud nepřihlédl.
Vzhledem k povaze sporu i zásadám restitučních zákonů, jejichž
cílem má být zmírnění majetkových křivd, je Ústavní soud
přesvědčen, že i v tomto případě soudy obou stupňů v řízení
neposkytly náležitou ochranu právům navrhovatelky, čímž došlo
k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
K porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod však postupem
obou soudů dojít nemohlo, neboť soud o vlastnických nárocích
navrhovatelky dosud meritorně nerozhodoval.
Stěžovatelka dále vytýká oběma soudům nesprávnou aplikaci
zák. č. 87/1991 Sb., a to zejména ust. §5 odst. 3 tohoto zákona,
a spatřuje v tom porušení čl. 90 Ústavy ČR. Zde se ukládá povinné
osobě uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci a věc jí
vydat nejpozději do 30 dnů. Navrhovatelka spatřuje nesprávnou
aplikaci tohoto ustanovení soudy v tom, že neuložily povinné
osobě, aby dohoda o vydání věci byla uzavřena. Tento postup soudů
je logickým důsledkem již předchozích pochybení obou soudů při
posuzování pasivní legitimace povinné osoby a důkazního řízení.
Stěžovatelka dále uvádí, že žaloba byla soudem I. stupně,
zamítnuta také proto, že měla být podána na povinnost uzavřít
dohodu a nikoli na povinnost vydání nemovitosti. Tuto námitku
navrhovatelky nelze akceptovat, neboť Krajský soud v Hradci
Králové v odůvodnění svého rozsudku, na rozdíl od soudu I. stupně
výslovně uvádí, že soudní praxe připouští žalobu na uzavření
dohody o vydání věci i přímo na vydání věci. Z toho vyplývá, že
tato skutečnost nebyla důvodem k zamítnutí žaloby, resp. potvrzení
rozsudku soudu I. stupně v plném rozsahu.
Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud vyhověl ústavní
stížnosti navrhovatelky a rozhodnutí Krajského soudu v Hradci
Králové zrušil, neboť ani krajský soud v řízení na základě
restitučního zákona neposkytl navrhovatelce přiměřenou právní
ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.
V Brně 5. listopadu 1996