ECLI:CZ:US:2000:1.US.179.2000
sp. zn. I. ÚS 179/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu stěžovatele C., spol. s r. o., zastoupeného Mgr. J. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 1999, čj. 26 Co 322/99 - 80, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel návrhem napadá shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. 5. 1999, čj. 6 C 34/98 - 52, a zamítnuto jeho odvolání, o náhradu škody ve výši Kč 7 835 000,--, uplatňovanou jím proti České republice. Namítá, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 3 a čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové byl zrušen ve výroku I. a IV.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je nutno považovat za zjevně neopodstatněný.
Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatel v návrhu především polemizuje se závěry, resp. postupy obecných soudů a v podstatné části odůvodnění toliko opakuje argumentaci již uplatněnou v předchozím soudním řízení, zvláště pak u Krajského soudu v Hradci Králové, který se - jak vyplývá z podrobného odůvodnění rozsudku - s touto argumentací řádně vypořádal.
Stěžovatel napadá především závěry, týkající se návrhu na změnu žaloby podle §95 o. s. ř., resp. nepřipuštění této změny. Mylně se domnívá, že soud prvního stupně byl povinen připustit změnu žaloby, resp. zpochybňuje jeho postup v tomto směru, což ostatně namítal i v odvolacím řízení. Ústavní soud konstatuje, že připuštění změny žaloby předpokládá samostatnou úvahu (a závěr) obecného soudu, kterou - jak vyplývá i z výše uvedeného - nepřezkoumává. Ústavní soud by takový závěr mohl zpochybnit pouze tehdy, jestliže by nebyl odpovídajícím způsobem odůvodněn. Odvolací soud se nicméně s námitkami stěžovatele obšírně a řádně vypořádal. Lze přisvědčit závěru, že podáním stěžovatele došlo ke změně žaloby, spočívající v rozšíření skutkových tvrzení, kdy je nově uplatňován nárok na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem, a nikoliv již z titulu nezákonného rozhodnutí. Institut souhlasu soudu se změnou návrhu je veden zásadou hospodárnosti řízení; soud proto změnu nepřipustí, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V případě nesouhlasu se změnou žaloby je pak na místě podání žaloby nové, což ostatně připouští i stěžovatel ve svém návrhu.
Obecně je třeba konstatovat, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Soudní moc tak, jak je konstituována Ústavou ČR, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 odst. 1), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1). Postupovaly-li obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a svůj postup řádně odůvodnily, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek (srov. sp. zn. IV. ÚS 16/93, resp. č. 51 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2).
Co se týká námitky porušení čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud nemá, co by dodával k vyčerpávající argumentaci obecného soudu na str. 4 a násl. rozsudku.
Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2000 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu