ECLI:CZ:US:2014:1.US.1836.14.1
sp. zn. I. ÚS 1836/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Aleše Matuchy, zastoupeného Mgr. Josefem Berkou, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Bří Lužů 114, Uherský Brod, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2014 č. j. 33 Cdo 64/2014-90, usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 31. 7. 2013 č. j. 59 Co 172/2013-70, usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 3. 2013 č. j. 6 C 327/2010-58 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 7. 2011 č. j. 6 C 327/2010-30 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů tvrzením, že soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. Svou ústavní stížnost opřel zejména o tvrzení, že soud prvního stupně nevěnoval ve věci samé dostatečnou péči doručování platebního rozkazu a písemností po něm následujících.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba Ing. Milana Jehličky (dále jen "žalobce") proti stěžovateli o zaplacení částky 495 000 Kč s příslušenstvím. Ve věci byl dne 5. 1. 2011 vydán platební rozkaz, který byl pro nemožnost doručení stěžovateli zrušen. Poté, co se stěžovatel, ačkoliv mu soudem bylo řádně doručeno předvolání k jednání, k žalobě nevyjádřil a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil, jednal soud v jeho nepřítomnosti a rozhodl v jeho neprospěch shora označeným rozsudkem. Proti tomuto rozsudku stěžovatel brojil návrhem "na určení neúčinnosti doručení rozhodnutí". Tvrdil, že v době doručování předmětného rozsudku měl adresu pro doručování v Z. Současně však dodával, že v příslušné době se na této adrese přechodně nezdržoval a byl u svého známého mimo Z. O existenci řízení se dozvěděl až v souvislosti s exekučním řízením.
3. Soud prvního stupně o návrhu stěžovatele rozhodl zamítavě. Konstatoval, že z výpisu z evidence pobytu plyne, že stěžovatel měl od 29. 3. 2005, tj. v době, kdy bylo ze strany soudu doručováno, trvalý pobyt hlášen na adrese Z. a jinou adresu pro doručování neuvedl. Bylo v zájmu stěžovatele, aby uvedl adresu pro doručování, o níž věděl, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena, případně se zdržoval v místě hlášeného trvalého pobytu.
4. Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Závěry soudu prvního stupně označil jako správné. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl poté, co shledal, že neobsahuje obligatorní náležitosti, a sice vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
II.
5. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů a vyžádaným spisovým materiálem dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele není důvodný.
6. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.
7. Ústavní soud při svém rozhodování zdůrazňuje, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
8. Podle ustanovení §46b písm. a) občanského soudního řádu neuvedl-li adresát ve svém podání nebo jiném úkonu učiněném vůči soudu adresu místa v České republice, na kterou mu mají nebo mohou být doručovány písemnosti, je adresou pro doručování u písemnosti doručované prostřednictvím doručujícího orgánu, účastníka řízení nebo jeho zástupce u fyzické osoby adresa evidovaná v informačním systému evidence obyvatel, na kterou jí mají být doručovány písemnosti; není-li taková adresa evidována, pak adresa místa trvalého pobytu vedená podle zvláštního právního předpisu. Dále je ve vztahu k fyzické osobě zapotřebí upozornit, že podle ustanovení §10b odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech, je možné v evidenci vést též údaj o adrese, na kterou mají být účastníkovi doručovány písemnosti postupem podle občanského soudního řádu; její změnu nebo zrušení ohlásí obyvatel ohlašovně v místě trvalého pobytu. Tuto adresu, a není-li jí, pak adresu trvalého pobytu podle ustanovení §10 zákona č. 133/2000 Sb., je třeba považovat za takzvanou evidenční adresu.
9. Jestliže soud při doručování písemností a rozhodnutí stěžovateli postupoval tak, že doručoval písemnosti na adresu, kterou zjistil z evidence pobytu (č. l. 12), nelze v jeho postupu spatřovat jakékoliv pochybení. Přestože stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v době doručování příslušného rozhodnutí soudu (rozsudek ve věci samé shora označený) byl schopen na určité adrese Z. poštu přebírat, ihned na další straně stížnosti tuto skutečnost neguje tvrzením, že se v příslušné době přechodně nezdržoval ve Zlíně.
10. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně konstatuje, že aplikace a výklad procesních ustanovení je primárně úkolem obecných soudů a ne jinak je tomu i v případě otázky doručování písemností účastníkům řízení. Předmětná rozhodnutí obecných soudů jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z rozhodnutí obecných soudů nelze dovodit postup, který by byl snad stižen takovým pochybením, jenž by ve svém důsledku znamenal libovůli či snad dokonce svévoli v jejich rozhodovací činnosti.
11. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu