ECLI:CZ:US:2020:1.US.1839.18.1
sp. zn. I. ÚS 1839/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Juříčka, Ph.D., zastoupeného Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, proti usnesení Okresního soudu v Opavě č. j. 34 EXE 3464/2017-152 ze dne 21. 3. 2018 a příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 018 Ex 07084/17-115 ze dne 8. 1. 2018, vydaným soudní exekutorkou Mgr. Lenkou Černoškovou, Exekutorský úřad Prostějov, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu přiložených podkladů vyplývá, že usnesením č. j. 34 EXE 3464/2017-152 ze dne 21. 3. 2018 Okresní soud v Opavě (dále též "okresní soud") rozhodl o námitkách povinného - stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, vydanému dne 8. 1. 2018 pod č. j. 018 Ex 07084/17-115 soudní exekutorkou Mgr. Lenkou Černoškovou, Exekutorský úřad Prostějov, tak, že předmětný příkaz potvrdil. Tímto příkazem byla určena výše nákladů oprávněného částkou 31 302,70 Kč, představující odměnu právního zástupce oprávněného a paušální náhradu nákladů řízení za jeden úkon právní služby, a to za vyjádření oprávněného k návrhu stěžovatele na zastavení a na odklad exekuce.
Stěžovatel s výše uvedenými rozhodnutími nesouhlasil. V ústavní stížnosti namítl, že soudní exekutorka postupovala nesprávně, v rozporu jak se zákonem č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, tak i s judikaturou Ústavního soudu, reprezentovanou usnesením sp. zn. IV. ÚS 2150/15 ze dne 4. 11. 2015, v němž Ústavní soud konstatoval, že po skončení exekuce nelze požadovat další náklady exekuce a náklady oprávněného. Stěžovatel v této souvislosti zdůraznil, že dne 23. 11. 2017, tj. ve lhůtě pro dobrovolné plnění dle §46 odst. 6 exekučního řádu, složil u soudní exekutorky zálohu na úhradu vymáhané pohledávky, nákladů exekuce a nákladů oprávněného v celkové výši 24 253 039,78 Kč, v návaznosti na což dosáhl dle §44a odst. 2 exekučního řádu zrušení veškerých zákazů a omezení v nakládání s majetkem dle §44a odst. 1 a §47 odst. 6 exekučního řádu. Dle přesvědčení stěžovatele měla být tudíž exekuce v souladu s ustanovením §46 odst. 8 exekučního řádu skončena, na čemž nemohla nic změnit ani skutečnost, že podáním ze dne 5. 12. 2017 navrhl odklad exekuce a zastavení exekuce. Soudní exekutorka nicméně namísto toho dle stěžovatele účelově zaměnila jím provedenou úhradu dluhu dle §44a odst. 2 exekučního řádu za institut složení jistoty ve smyslu §54 odst. 5 exekučního řádu. Na tomto podkladě poté nepřípustně dovozovala, že exekuce pokračuje a je tak oprávněna příkazem požadovat po stěžovateli úhradu dalších nákladů oprávněného, vážících se navíc k návrhům na odklad a na zastavení exekuce, o nichž v té době nebylo dosud pravomocně soudy rozhodnuto. Stěžovatel dále podotkl, že vytýkaná pochybení soudní exekutorky následně nenapravil ani okresní soud, který pochybil též tím, že své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil a nevypořádal se s jeho námitkami poukazujícími na nepřezkoumatelnost příkazu soudní exekutorky co do způsobu výpočtu nákladů.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že není opodstatněná.
Ústavní soud se v prvé řadě neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, podle kterého okresní soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil a nevypořádal se s jeho námitkami. Z obsahu napadeného usnesení je naopak zcela jednoznačně zřejmé, na základě jakých úvah soud dospěl v projednávané věci k závěru, že postup soudní exekutorky byl správný. Z odůvodnění vyplývá, že stěžovatelovy návrhy na odklad a na zastavení exekuce podané ve lhůtě podle §46 odst. 6 exekučního řádu dle názoru okresního soudu fakticky vylučují, aby došlo ke splnění dluhu ve smyslu §44a odst. 2 exekučního řádu, neboť stěžovatel jejich prostřednictvím zpochybňuje samotné předpoklady vedení exekuce. Jinými slovy, stěžovatel dal svým krokem najevo, že s předmětnou exekucí nesouhlasí, což má ovšem za následek, že na jím poskytnuté plnění bylo nutno nově nahlížet jako na jistotu dle §54 odst. 5 exekučního řádu, kterou složil za účelem pozastavení exekuce po dobu rozhodování o podaném návrhu na zastavení exekuce. Řečené pak znamená, že k zániku oprávnění soudní exekutorky k vedení exekuce dle §51 písm. c) exekučního řádu nedochází, exekuce nadále trvá a soudní exekutorka je v rámci ní oprávněna činit příslušné úkony a přijímat rozhodnutí. Ústavní soud považuje toto odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod zmíněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů nezjistil Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu nebylo možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
Neobstojí rovněž poukaz stěžovatele na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2150/15 ze dne 4. 11. 2015 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), s nímž má být údajně napadené rozhodnutí okresního soudu v rozporu, a to pro jeho nepřiléhavost. V Ústavním soudem řešeném případě soudní exekutor vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce až poté, co jeho oprávnění k vedení exekuce dle ustanovení §51 c) exekučního řádu zaniklo, tj. exekuce byla skončena. V nyní posuzované věci taková situace ovšem nenastala, což vylučuje aplikaci závěrů, které Ústavní soud vyslovil v citovaném usnesení.
Pokud jde o namítanou nepřezkoumatelnost napadeného příkazu soudní exekutorky co do způsobu výpočtu nákladů oprávněného, Ústavní soud podotýká, že stěžovatel uvedený argument ve svých námitkách proti předmětnému příkazu neuplatnil, tudíž nelze vytýkat okresnímu soudu, že se jím nezabýval. Samotnou skutečnost, že oprávněný vynaložil náklady v souvislosti s návrhy na odklad a na zastavení exekuce, s nimiž stěžovatel nebyl úspěšný, v důsledku čehož mu svědčila povinnost k jejich úhradě, stěžovatel přitom nijak nerozporoval.
Ústavnímu soudu tak zbývá uzavřít, že stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv neprokázal. Ústavní soud proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu