ECLI:CZ:US:2008:1.US.1841.07.1
sp. zn. I. ÚS 1841/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Gűttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele RSDr. T. F., zastoupeného JUDr. Josefem Havlůjem, advokátem se sídlem v Praze, Staropramenná17, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2007, č. j. 8 Afs 5/2006-56 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2005, č. j. 8 Ca 118/2003-31, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 7. 2007, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 12. 2. 2003, čj. FŘ 7942/13/02, bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 17. 10. 2001, čj. 228958/01/006911, kterým mu byla doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí 1997 ve výši 360 656 Kč. Stěžovatel napadl rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 12. 2. 2003, čj. FŘ 7942/13/02, žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 12. 8. 2005, čj. 8 Ca 118/2003 31, zamítl. Stěžovatel se závěry Městského soudu v Praze nesouhlasil, proto podal proti citovanému rozhodnutí kasační stížnost, ve které namítal, že celé daňové řízení bylo liknavé a neobjektivní, daňové orgány nerozhodovaly na základě skutečně zjištěného stavu, ale na základě svých subjektivních názorů a přání, touto výslovně v žalobě uvedenou výtkou se přitom Městský soud v Praze nezabýval, přičemž se jedná o vady, pro které měl dle stěžovatele soud žalobou napadené rozhodnutí zrušit. Stěžovatel dále v kasační stížnosti uvedl, že byl činěn odpovědným za porušení povinností jiným plátcem daně P. V., aniž měl možnost tento stav ovlivnit, také Městský soud v Praze hodnotil všechny důkazy o uskutečnění zdanitelného plnění předložené stěžovatelem i P. V. zcela subjektivně. Městský soud v Praze se navíc v napadeném rozsudku nezabýval žalobní námitkou, že ho Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu zkrátilo na jeho právu na nestranný orgán ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod a ustanovení §2 odst. 1 a 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "daňový řád"). Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl, čímž potvrdil správnost závěrů Městského soudu v Praze; přitom poukázal na zásadu materiální pravdy, ovládající daňové řízení. Stěžovatel má však za to, že finanční orgány tuto zásadu v jeho věci nedodržely, jinak by dodatečný platební výměr ze dne 17. 10. 2001, č. j. 228958/01/006911, věcně odůvodnily. Stěžovatel namítá, že již nedodržení této základní zásady daňového řízení je porušením zákona a tedy dostatečným důvodem pro zrušení kasační stížností napadeného rozsudku.
Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníkům řízení i vedlejšímu účastníku, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
Nejvyšší správní soud uvedl, že se kasační stížností stěžovatele odpovědně zabýval a se všemi jeho námitkami se vypořádal, v této souvislosti odkazuje na obsah svého napadeného rozhodnutí. K námitce stěžovatele, že se nezabýval jeho námitkou, že Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu krátilo svým rozhodnutím stěžovatele na jeho právu na nestranný orgán ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 7 daňového řádu, Nejvyšší správní soud podotýká, že je mu vytýkáno nezohlednění žalobní námitky, aniž by stěžovatel tvrdil, že se touto žalobní námitkou nezabýval Městský soud v Praze, jehož rozsudek Nejvyšší správní soud přezkoumával. Ze shora uvedených důvodů má Nejvyšší správní soud za to, že ústavní stížnost je neopodstatněná.
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah rozsudku tamního soudu ze dne 12. 8. 2005, č. j. 8 Ca 118/2003-31.
Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou, neboť je zcela evidentní, že důvodem dodatečného vyměření daně bylo neunesení důkazního břemene stěžovatelem, který v daňovém řízení k výzvě správce daně neprokázal skutečnosti, které jej podle §19 odst. 1 a 2 zákona o dani z přidané hodnoty opravňují k uplatnění nároku na odpočet daně. Pokud stěžovatel namítá, že je činěn odpovědným za porušení povinnosti jiným plátcem daně, přičemž předložené důkazy byly správcem daně subjektivně hodnoceny, Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu uvádí, že byly hodnoceny všechny důkazní prostředky včetně výsledků šetření u pana V., toto šetření však nebylo důvodem, pro který bylo odvolání stěžovatele zamítnuto. Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu má za za to, že z celého spisového materiálu je zřejmé, že skutečný stav věci byl zjišťován velice pečlivě, pokud stěžovatel namítá subjektivní hodnocení ze strany správních orgánů, tato námitka stejně jako v předchozích podáních není stěžovatelem konkretizována.
Výše uvedená vyjádření účastníků řízení zaslal Ústavní soud stěžovateli a umožnil mu, aby se k nim vyjádřil. Stěžovatel svého práva vyjádřit se nevyužil.
Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 8 Ca 118/2003, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatel při místním šetření předložil mj. fakturu č. 01/8/97, vystavenou dne 4. 9. 1997 daňovým subjektem ag. ICON - V., se sídlem Praha 4, Borova 4, na částku 2 000 000 Kč za zprostředkování a poradenskou činnost v oblasti podpory činnosti českých firem ve Francii, Španělsku a Albánii s tím, že informace o této činnosti budou pravidelně sdělovány. Správce daně měl pochybnosti o faktickém uskutečnění fakturovaného zdanitelného plnění, proto požádal místně příslušného správce daně (§5 odst. 1 daňového řádu) o ověření této skutečnosti u vystavitele faktury. U ústního jednání P. V. uvedl, že předal stěžovateli informace, které bezplatně získal na ambasádách, a vyfakturoval mu za to částku 600 000 Kč. Neprokázal, že zdanitelné plnění skutečně uskutečnil, nepředložil účetnictví, a dokonce bylo zjištěno, že během účinnosti registrace k dani z přidané hodnoty nepodal žádné daňové přiznání k této dani. Stěžovatel k výzvě správce daně, aby prokázal uskutečnění zdanitelného plnění, předložil písemné materiály a vysvětlující dopis, z nichž však nevyplynulo, že byly stěžovateli předány P. V., resp. že byly stěžovatelem zpracovány na základě informací předaných P. V. a skutečné provedení fakturovaného zdanitelného plnění nebylo prokázáno ani výslechem svědka P. V. Správce daně dospěl k závěru, že v řízení nebyla prokázána faktická realizace zdanitelného plnění, nárok na odpočet daně na základě předmětné faktury byl uplatněn v rozporu se zákonem, proto vydal dodatečný platební výměr. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 12. 2. 2003, č. j. FŘ 7942/13/02, zamítnuto s odůvodněním, že předpokladem uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty je prokázání zdanitelného plnění uskutečněného plátcem uvedeným na dokladu, o němž je řádně účtováno, přičemž tyto podmínky musí být splněny současně (§19 odst. 1 a 2 zákona o dani z přidané hodnoty). Dodavatel prokazuje, že zdanitelné plnění uskutečnil tak, jak bylo deklarováno na daňových dokladech, a odběratel prokazuje, že zdanitelné plnění přijal rovněž tak, jak bylo deklarováno. Stěžovatel v daňovém řízení přijetí předmětného zdanitelného plnění neprokázal a vedle vysvětlení předložil pouze formální důkazní prostředky. Oprávněné pochybnosti o reálném uskutečnění zdanitelného plnění umocňují nevěrohodné výpovědi vystavitele faktury (P. V.) a jeho výpověď týkající se podávání daňových přiznání k dani z přidané hodnoty a přiznávání zdanitelných příjmů. Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu proto uzavřelo, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ve vztahu k prokázání nároku na předmětný odpočet daně z přidané hodnoty. Stěžovatel napadl cit. rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu žalobou, kterou Městský soud v Praze zamítnul. Také kasační stížnost stěžovatele podaná proti rozsudku Městského soudu v Praze byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Jak Ústavní soud zjistil z obsahu vyžádaného spisu, část II. až IV. ústavní stížnosti je doslovným opisem textu správní žaloby, část V. pak opisem důvodů uvedených v kasační stížnosti. Ústavní stížnost je tak ve své podstatě popisem řízení před správními orgány a obecnými soudy, až na závěrečné tvrzení stěžovatele, že Finanční úřad pro Prahu 6 a Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu nedodržely princip materiální pravdy, protože věcně neodůvodnily dodatečný platební výměr ze dne 17. 10. 2001, čj. 228958/01/006911, kterým byla stěžovateli doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí 1997. Již v této skutečnosti spatřuje stěžovatel takové porušení zákona, které je důvodem pro zrušení kasační stížností napadeného rozsudku. Touto námitkou se však nemohl Ústavní soud zabývat, neboť ji (ačkoli výše uvedeného porušení jeho práv se měly dopustit Finanční úřad pro Prahu 6 a Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu) vznáší stěžovatel poprvé teprve v ústavní stížnosti. Je pochybením stěžovatele, že tuto námitku neuplatnil v řízení před Nejvyšším správním soudem (respektive v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, poněvadž dle §150 odst. 4 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, kasační stížnost není přípustná, opírá-li se o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno), neboť v tom případě je vyloučena s ohledem na zásadu subsidiarity zakotvenou v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu z přezkumu Ústavním soudem, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud přitom ve své konstantní judikatuře interpretuje podmínku subsidiarity podání ústavní stížnosti v materiálním smyslu, tj. pro její naplnění nepostačuje pouhé uplatnění procesního prostředku k ochraně práva ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytnost namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo nebo svoboda promítá.
Z obsahu ústavní stížnosti je tedy zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí bez uvedení jakékoli ústavněprávní argumentace tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že není vázán ústavně právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá (§34 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) a §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.). Posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti není ovládáno zásadou revizní, která by z úřední povinnosti zavazovala Ústavní soud k aktivnímu vyhledávání všech relevantních skutkových okolností, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr o porušení základních práv a svobod. Stěžovatelé musí protiústavní zásah alespoň obsahově tvrdit a toto tvrzení opřít o přesvědčivé argumenty s prima facie ústavněprávní relevancí.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl sám nucen ve věcech projednávaných ve správním soudnictví provádět v nezbytných případech korekci právních názorů obecných soudů. Započetím činnosti Nejvyššího správního soudu však výjimečné suplování této jeho kompetence pominulo a Ústavní soud není již primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, ale toliko k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Naopak právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší interpretovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva, a to vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, a zachovávat kautely ústavně souladného výkladu právních předpisů (čl. 4 Ústavy).
Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 38/95, konstatoval, že daňové řízení je postaveno na zásadě, dle které daňový subjekt má jednak povinnost daň přiznat (břemeno tvrzení), ale také své tvrzení doložit (břemeno důkazní). Tato zásada je vyjádřena v ust. §31 odst. 9. daňového řádu. Dle uvedeného ustanovení platí, že daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Daňový subjekt je tak odpovědný za to, že jím předložené důkazní prostředky budou konkrétní a budou prokazovat jeho tvrzení.
V souladu s ust. §19 zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o dani z přidané hodnoty"), má plátce daně nárok na odpočet daně z přidané hodnoty za předpokladu, že splní zákonné podmínky pro úspěšné uplatnění tohoto nároku, mezi něž patří právě prokázání jeho oprávněnosti. V daňovém řízení tedy nese důkazní břemeno daňový subjekt. Je tedy povinností toho, kdo požaduje od státu vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (dle ust. §19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty), prokázat, že má na jeho vrácení právní nárok. Prokazování tohoto nároku je prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. To znamená, že ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemohou být podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo tak, jak je v dokladech prezentováno. Důkaz daňovým dokladem (ve smyslu §19 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty), je pouze formálním důkazem dovršujícím hmotně právní aspekty skutečného provedení zdanitelného plnění. Jestliže zdanitelné plnění nebylo uskutečněno, nemůže být důkazní povinnost naplněna pouhým předložením, byť formálně správného, daňového dokladu.
V projednávané věci měl správce daně na základě zjištěných skutečností pochybnosti o tom, zda či jaké zdanitelné plnění bylo uskutečněno, a v souladu s ustanovením §31 odst. 8 písm. c) daňového řádu také důvodnost této pochybnosti prokázal. Se závěrem správce daně se pak ztotožnil i odvolací orgán, který odvolání podané stěžovatelem podle ust. §50 odst. 6 daňového řádu jako neodůvodněné zamítl, neboť ve svém rozhodnutí řádně a obsáhle odůvodnil, jaké důkazy a jaké úvahy jej k uvedenému závěru vedly.
Závěry finančních orgánů posoudil Městský soud v Praze a poté i Nejvyšší správní soud. Oba soudy shodně dovodily správnost postupu finančních orgánů při posuzování nároku stěžovatele na odpočet daně z přidané hodnoty, a shodně dospěly k závěru, že stěžovatel neprokázal, že fakticky došlo k uskutečnění zdanitelného plnění, které je nutnou podmínkou přiznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Způsob a rozsah dokazování provedeného správcem daně přitom obecné soudy shledaly za postačující a odpovídající ust. §2 a ust. §31 daňového řádu.
Městský soud se ztotožnil se závěrem Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, že důkazy předložené stěžovatelem neprokazují jeho tvrzení o uskutečnění zdanitelného plnění, jež bylo podkladem faktury č. 01/8/97, neboť předložené písemné materiály, vypracované stěžovatelem, nevypovídají o tom, že byly vypracovány na základě informací poskytnutých P. V. Z jeho svědecké výpovědi, nepodložené příslušnými doklady, navíc nelze dovozovat, že se fakticky uskutečnilo zdanitelné plnění, jež bylo podkladem předmětné faktury. Stěžovatel tak neunesl důkazní břemeno ve věci uplatněného nároku na odpočet daně podle §19 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty. Otázka formální bezvadnosti daňového dokladu (faktury č. 01/8/97) nebyla podstatná, neboť ani formálně bezvadný doklad neprokazuje, že právní vztahy v něm deklarované byly fakticky uskutečněny. Městský soud v Praze také nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, podle nějž jej správní orgány činí odpovědným za porušení povinností jiným plátcem daně P. V. Tvrzením stěžovatele, že jej Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu zkrátilo na jeho právech garantovaných článkem 36 Listiny základních práv a svobod, se soud nemohl zabývat, neboť zcela postrádá argumentaci.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí uvedl, že stěžovatel žádným způsobem nespecifikoval a nekonkretizoval vady v právním úsudku Městského soudu Praze; uvedení konkrétních stížnostních námitek přitom nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných v odvolání nebo v žalobě, popř. dokonce pouhým odkazem na takové podání, a to již proto, že odvolací a žalobní námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím, než které je předmětem přezkumu Nejvyšším správním soudem. Nejvyšší správní soud také shledal jako nekonkrétní a vzhledem k zásadě dispoziční a koncentrační meritorně nepřezkoumatelné námitky stěžovatele týkající se liknavosti a neobjektivnosti daňového řízení, poněvadž stěžovatel neuvedl konkrétní skutková tvrzení a právní důvody, z nichž uvedené vady dovozuje, ani nespecifikoval, jakých vad se měly daňové orgány dopustit a jaké skutečnosti zjištěné v řízení opomenuly (když nevycházely ze skutečně zjištěného stavu). Stejný princip platí i pro žalobní body a řízení o žalobě, proto Městský soud v Praze dle Nejvyššího správního soudu nepochybil, nepřezkoumal-li věcně nekonkrétní žalobní námitky. Také tvrzení, že se Městský soud v Praze nezabýval námitkou, podle níž Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu zkrátilo stěžovatele na jeho právu na nestranný orgán ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 1 a 7 daňového řádu, stěžovatel žádným způsobem nekonkretizoval, ani neuvedl jednání nebo opomenutí, kterých se mělo Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu v této souvislosti dopustit. Pokud Městský soud v Praze konstatoval, že předmětná tvrzení stěžovatele zcela postrádají argumentaci, a soud se jimi proto nemohl zabývat, nepochybil. Nejvyšší správní soud dále k námitce stěžovatele, že byl činěn odpovědným za porušení povinností jiným plátcem daně (P. V.), uvedl, že pokud daňové orgány vedle stěžovatelem předložených důkazních prostředků a výsledků vlastního šetření vycházely i z výsledků šetření dožádaným správcem daně u P. V., který měl stěžovateli zdanitelné plnění podle předmětné faktury poskytnout, postupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 3 daňového řádu, podle něhož musí při hodnocení důkazů přihlédnout ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo.
Takto řádně odůvodněný závěr obecných soudů o správném postupu správce daně při dokazování, včetně hodnocení důkazů a neunesení důkazního břemene stěžovatelem, je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které jak je z výše uvedeného zřejmé, se všemi námitkami stěžovatele, v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení daňového řádu byly provedeny daňovými orgány i obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem.
Ústavní soud pouze pro úplnost dodává, že v daňovém řízení se uplatňuje zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v ustanovení §2 odst. 3 daňového řádu, v souladu se kterou finanční orgány postupují při svém rozhodování, jakož i zásada projednací, spočívající v tom, že správní orgán není povinen vyhledávat důkazní prostředky svědčí ve prospěch účastníka řízení. Povinností správce daně je především chránit zájmy státu, jimiž se v této souvislosti rozumí zájem státu stanovit a vybrat v zákonem stanovené výši a lhůtě příslušné daně, přičemž přitom dbá i na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a dalších osob zúčastněných v daňovém řízení. Uvedenou zásadu však nelze vykládat natolik extenzivním způsobem, že by jí byla popřena v zákoně následně vyjádřená právní úprava důkazní povinnosti daňového subjektu.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2008
Ivana Janů , v.r.
předsedkyně senátu