ECLI:CZ:US:2016:1.US.1843.15.1
sp. zn. I. ÚS 1843/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. Č., zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem Burešova 6, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015 č. j. 8 Tdo 1352/2014-38, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2014 sp. zn. 4 To 65/2014 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 25. 11. 2013 č. j. 30 T 122/2012-309, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, tj. rozsudku Okresního soudu Brno - město (dále jen "okresní soud"), usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že shora uvedené soudy porušily jeho základní práva a svobody, jak jsou garantována ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně stěžovatel uvádí, že došlo k porušení zásady vyjádřené ustanovením čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy zásady, že není zločinu a trestu bez zákona. Dále stěžovatel uvádí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny a princip rovnosti účastníků řízení, zaručený ustanovením čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatel také uvádí, že ústavní stížností napadaným postupem obecných soudů byla porušena povinnost ukládající orgánům veřejné moci, resp. státu, stanovit povinnosti výlučně zákonem, tedy povinnost plynoucí z ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny. Stěžovatel dále konstatuje porušení práva na spravedlivý proces, včetně jeho dílčích trestněprávních komponent, jak plyne z ustanovení čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva") a porušení zákazu uložení trestu bez zákona, jak plyne z ustanovení čl. 7 Úmluvy.
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti vztahující se k podstatě ústavní stížnosti. Stěžovatel podal na advokáta JUDr. Tomáše Krejčího (vedlejší účastník) insolvenční návrh. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že tento návrh měl působit obdobně jako běžná žaloba, tedy měl varovat další lidi před jeho činností a také měl JUDr. Krejčího přimět poskytnout plnění. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2012 č. j. KSBR 38 INS 10267/2012-A-4 byl insolvenční návrh odmítnut s tím, že návrh je nesrozumitelný a nevyplývá z něj oprávnění navrhovatele, tj. stěžovatele, podat návrh. Insolvenční soud konstatoval, že v návrhu nebyly uvedeny rozhodné skutečnosti, které by osvědčovaly tvrzený úpadek dlužníka (vedlejšího účastníka). Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Olomouci následně usnesení soudu potvrdil a ztotožnil se s jeho odůvodněním, tedy že tvrzení stěžovatele v insolvenčním návrhu ohledně jeho pohledávky jsou naprosto nesrozumitelná.
Okresní soud v ústavní stížností napadeném rozsudku konstatoval, že stěžovatel - aniž by měl pohledávku vůči poškozenému - podal na něj insolvenční návrh. Tím ho měl nutit, aby zaplatil pohledávky, o kterých existovaly důvodné pochybnosti, s tím, že pak vezme návrh zpět. Podle okresního soudu se tím stěžovatel dopustil přečinu vydírání dle ustanovení §175 odst. 1 trestního zákoníku, neboť jiného pod pohrůžkou těžké újmy nutil, aby něco konal. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podání návrhu na prohlášení konkurzu stěžovatelem bylo účelové, neboť neměl žádné podklady, doklady či listiny, jež by odůvodňovaly závěr, že je zde nějaká reálná pohledávka vůči poškozenému. Nelze tak konstatovat, že by se stěžovatel oprávněně domáhal svých práv. Okresní soud dále považoval za prokázané, že si stěžovatel byl vědom, že neoprávněně označuje poškozeného (insolvenčním) dlužníkem, přičemž věděl, že tato nepravdivá skutečnost bude uveřejněna ve veřejně přístupném insolvenčním rejstříku, který je přístupný prostřednictvím internetu. Dle názoru soudu tedy obžalovaný sdělil v insolvenčním návrhu nepravdivý údaj, který byl způsobilý ohrozit vážnost poškozeného u jeho klientů, i u jiných institucí a přivodit mu vážnou újmu. Tímto svým jednáním tak naplnil znaky přečinu pomluvy dle §184 odst. 1 a odst. 2 trestního zákoníku. Okresní soud proto uznal stěžovatele vinného ze spáchání přečinu vydírání ve smyslu ustanovení §175 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu pomluvy ve smyslu ustanovení §184 odst. 1 a odst. 2 trestního zákoníku. Ve spojení s dalšími sbíhajícími se přečiny byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody, jehož výkon mu byl podmíněně odložen. Dále mu byla uložena povinnost ve zkušební době dle svých sil uhradit způsobenou nemajetkovou újmu a poškozenému nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč.
Krajský soud, jakožto soud odvolací, odvolání stěžovatele zamítl. V odůvodnění svého ústavní stížností napadeného usnesení uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně nebyl zatížen podstatnou vadou, která by mohla mít vliv na jeho správnost a zákonnost. To se dle soudu týká jak samotného průběhu řízení, tak i dokazování. Okresní soud podle názoru odvolacího soudu nepochybil, když nezadal vypracování znaleckého posudku, jímž by byl zkoumán duševní stav stěžovatele a posouzena jeho trestní odpovědnost, byť provedení tohoto důkazu stěžovatel navrhoval. Odvolací soud považoval skutková zjištění a právní závěry soudu prvního stupně za úplné a správné. Rovněž délku uloženého trestu nepovažoval za nepřiměřenou, neboť trest byl uložen jako souhrnný za celkem čtyři trestné činy. Nakonec krajský soud potvrdil i části rozsudku týkající se náhrady škody a nemajetkové újmy. Nejvyšší soud stěžovatelem podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů celkem z pěti důvodů. V prvé řadě se stěžovatel domnívá, že byl odsouzen za jednání, které není trestným činem. Dále se domnívá, že soudy bezdůvodně opominuly provést navržené důkazy. Třetí výtka směřuje k porušení zásady kontradiktornosti a rovnosti zbraní účastníků řízení. Stěžovatel se dále domnívá, že obecné soudy nedostatečně odůvodnily svá rozhodnutí. Poslední výtka směřuje k porušení presumpce neviny a porušení zásady, že pochybnosti se mají vykládat ve prospěch obviněného.
Stěžovatel se domnívá, že v řízení nebylo nijak prokázáno, že by v insolvenčním návrhu byly nepravdivé informace, a že by tyto informace byly způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost vedlejšího účastníka. Stěžovatel si také není nijak vědom, že by tyto údaje zveřejnil. Pouze je uvedl v insolvenčním návrhu, což nelze považovat za zveřejnění. Zde stěžovatel odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který soustavně směřuje svá rozhodnutí ve prospěch mírnějších trestů, resp. trestů alternativních, pokud je z pomluvy (či obdobných trestných činů) obviněn oznamovatel trestné či jiné protiprávní činnosti. K trestnému činu vydírání stěžovatel uvádí, že nebylo prokázáno, že by újma, kterou měl údajně hrozit vedlejšímu účastníkovi, byla těžká. Navíc, stěžovatel použil zákonem dovolený prostředek, tj. insolvenční návrh, a použil jej k jeho zamýšlenému účelu. Stěžovatel je proto toho názoru, že uplatněná trestněprávní represe jednak porušuje zásadu subsidiarity a také směřuje proti jednáním, která nejsou trestná. K tomu stěžovatel také uvádí, že v době jednání, které soudy považují za přečin, byl ve stavu snížené příčetnosti a pod silným tlakem emocí. Proto ani verbální výtky (stěžovatel v dopise vedlejšímu účastníkovi mimo jiné napsal, že jej "nakope do zadku") nebylo možné brát vážně, což plynulo i z kontextu, ve kterém byly použity. Stěžovatel je proto přesvědčen, že jeho jednání nemohlo důvodně vzbudit obavu, že vedlejší účastník bude napaden.
Dále stěžovatel uvádí, že soud prvního stupně neprovedl důkazy navržené obhajobou, tj. výslech svědků, prokazující protiprávní jednání vedlejšího účastníka a skutečnost, že pohledávky uplatněné v insolvenčním návrhu reálně existovaly. Dále důkazy znaleckým posudkem, který měl prokázat, že duševní stav stěžovatele vylučoval zaviněné páchání uvedené trestné činnosti. Podle názoru stěžovatele se jedná o závažné důkazy vylučující jeho trestní odpovědnost. Stěžovatel také napadá závěr Nejvyššího soudu, který měl důkazní břemeno ohledně výše škody přenést na stěžovatele a ani se nepokusil průkazně zjistit počet osob, které si reálně mohly všimnout informace v insolvenčním rejstříku.
Další výtka stěžovatele směřuje k tomu, že dle jeho názoru byly vyhledány a uplatněny důkazy pouze proti němu. Tím měla být porušena zásada kontradiktornosti řízení, jakož i zásada tzv. rovnosti zbraní. Porušení těchto principů, na nichž je trestní řízení vybudováno, spatřuje stěžovatel i v tom, že mu Nejvyšší soud nezaslal stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství. Tím byly podle jeho mínění porušeny principy položené Evropským soudem pro lidská práva v rozsudku ve věci Mareš proti České republice ze dne 26. 10. 2006 číslo stížnosti 1414/03, rozsudku ve věci Milatová proti České republice ze dne 21. 6. 2005 číslo stížnosti 61811/00, rozsudku ve věci Niederöst-Huber proti Švýcarsku ze dne 8. 12. 1995 číslo stížnosti 18990/91, či rozsudku ve věci Krčmář proti České republice ze dne 3. 3. 2000 číslo stížnosti 35376/97.
Stran nedostatečné odůvodněnosti rozhodnutí stěžovatel uvádí, že zejména rozsudek okresního soudu uvádí pouze obecné odkazy na dokazování, aniž by konkrétně uváděl, ze kterých důkazů své závěry dovozuje. Z provedeného dokazování a jeho obrazu podaného okresním soudem tak nelze hodnověrně prokázat, že pohledávky specifikované stěžovatelem v insolvenčním návrhu neexistují, případně nijak nelze doložit výši domněle vzniklé škody. Stěžovatel dále uvádí, že touto vadou řízení způsobenou primárně soudem prvního stupně se Nejvyšší soud zabýval pouze povrchně.
Stěžovatel také uvádí, že soudy porušily jednu ze základních zásad trestního řízení - presumpci neviny. Domnívá se, že jeho povaha a některé osobnostní rysy mu uškodily. Soud jej posuzoval ve světle jeho dřívějšího odsouzení a nikoli nepředpojatě. Nehleděl tak na něj jako na nevinného a jeho jednání nehodnotil izolovaně, ale v kontextu jeho předchozího, nijak nesouvisejícího, životního příběhu. S tím souvisí i porušení zásady in dubio pro reo. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho skutková tvrzení byla obecnými soudy hodnocena přísně, zatímco návrhy a tvrzení vedlejšího účastníka (například o výši imateriální újmy) byly zcela nekriticky přijímány. Jedním z dokladů takového nesouměrného přístupu dle stěžovatele je, že Nejvyšší soud ani přes jeho návrh nijak nezpochybnil nepřiměřeně vysokou náhradu imateriální újmy přiznanou vedlejšímu účastníkovi.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska porušení namítaných základních práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Dominantní stížnostní důvod zřejmě směřuje k porušení zásady subsidiarity trestního řízení ve spojení s jednou ze základních zásad trestního práva - nullum crimen, nulla poena sine praevia lege poenali. Ze soudních rozhodnutí přiložených k ústavní stížnosti však vyvstává poněkud jiný obraz, než předkládá stěžovatel. Ten sám v ústavní stížnosti uvádí, že účelem insolvenčního návrhu bylo především varovat před vedlejším účastníkem. K tomu je nutno připomenout, že insolvenční řízení, včetně insolvenčního návrhu, je nástrojem, který je schopný výrazně poznamenat život kohokoli. Jeho zneužívání, tedy využití bez důvodu, účelu, či k jiným účelům, než bylo vytvořeno, tak skutečně může být citelným zásahem. Stěžovatel si byl vědom, proč tento návrh používá a čeho tím chce dosáhnout. Nebyly to však cíle, ke kterým je insolvenční řízení určeno. Ústavní soud proto nesdílí jeho tezi, že obecné soudy nedostatečně aplikovaly princip subsidiarity trestního práva. Vzhledem k charakteru insolvenčního řízení je akceptovatelné spojit s jeho zneužíváním i trestněprávní represi. Konkrétní podmínky a okolnosti, za nichž je nezbytné tuto ochranu aplikovat je na obecných soudech. Ty se dostatečně zabývaly všemi prvky skutkové podstaty přečinu vydírání i přečinu pomluvy, včetně namítané snížené příčetnosti stěžovatele. V tomto kontextu Nejvyšší soud dostatečně jasně vysvětlil, že výrok o "nakopání do zadku" je spíše expresivní a skutečně s ním nelze spojit reálné obavy, ale vytváří kontext a dostatečně jasně ilustruje myšlenkové pochody stěžovatele. Pokud stěžovatel uvádí, že údaje, na kterých svůj insolvenční návrh založil, nezveřejnil, ale pouze uvedl v návrhu, pak i tato teze není správná. Stěžovatel si byl vědom, že mezi návrhem a jeho zveřejněním je téměř kauzální vztah - dojde-li k návrhu, následuje jeho zveřejnění. Trestněprávní terminologií je možné konstatovat, že mezi návrhem a zveřejněním údajů je příčinná souvislost. Tomu odpovídá i tvrzení obsažené v ústavní stížnosti, že návrh měl i "signalizační funkci". Co se týče samotné výše trestu, kterou stěžovatel označuje, ve spojitosti s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, jako nepřiměřeně vysokou, pak Ústavní soud připomíná, že se jedná o trest souhrnný uložený za sbíhající se trestnou činnost ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 trestního zákoníku. Výtkami stěžovatele proti uložení souhrnného trestu se dostatečně zabýval krajský soud a Ústavní soud zde nenachází žádný prostor pro svůj zásah.
Žádný prostor pro zásah nenachází Ústavní soud ani ve výtkách stěžovatele směřujících k dokazování. Ve stěžovaném případě se nejedná o tzv. opomenuté důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databází NALUS; viz http://nalus.usoud.cz]. Obecné soudy dostatečně zdůvodnily, proč neprovedly důkazy navržené stěžovatelem, a jejich odůvodnění je jak po logické tak empirické stránce konzistentní. Ústavní soud rovněž nesdílí názor stěžovatele, že by byly uplatněny pouze důkazy v jeho neprospěch. Obecné soudy dostatečně uplatnily důkazy i v jeho prospěch, jak odpovídá základním požadavkům trestního řízení. To se týká i odkazů na dokazování. Z odůvodnění všech rozhodnutí napadených ústavní stížností je jasné, jak soudy důkazy hodnotily, a jaké z nich vyvodily právní a skutkové závěry. Ústavní soud tak v postupu obecných soudů nenašel pochybení, které by dosahovalo intenzity zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.
Další výtka stěžovatele směřuje k porušení kontradiktornosti řízení. Stěžovatel předpokládá, že pokud mu Nejvyšší soud nezaslal vyjádření Nejvyššího státního zástupce k replice, porušil tím jeho základní práva spojená s právem na spravedlivý proces. Zde Ústavní soud připomíná, že opakovaně nesdílí předpoklad, že takové pochybení představuje zásah do základních práv stěžovatelů bez dalšího (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2256/13 ze dne 26. 3. 2015, usnesení sp. zn. II. ÚS 1054/14 ze dne 4. 12. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 676/11 ze dne 23. 5. 2013, atd.). Ústavní soud je toho názoru, že subjektivní práva zaručující kontradiktornost řízení nemají absolutní charakter a je nezbytné vždy přihlížet k typu řízení a dalším případným individuálním okolnostem a zkoumat, zda má taková situace vliv na výsledek řízení (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Verdú Verdú proti Španělsku ze dne 15. 2. 2007 číslo stížnosti 43432/02, §27, případně rozsudek ve věci Vokoun proti České republice ze dne 3. 7. 2008 číslo stížnosti 20728/05, §26). Ani v tomto případě nelze říci, že by stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, jakou argumentaci by v polemice se stanoviskem Nejvyššího státního zastupitelství použil. Nehledě na to, že toto stanovisko neobsahuje žádné nové skutečnosti, se kterými by se stěžovatel nebyl před tím dostatečně nevypořádal. Byť se tedy jedná o potenciální porušení principu kontradiktornosti trestního řízení, nelze vzhledem k jeho intenzitě hovořit o zásahu do základních práv a svobod stěžovatele ospravedlňující kasační zásah Ústavního soudu.
Po seznámení se s ústavní stížností napadenými soudními rozhodnutími nelze ani přisvědčit stěžovatelovu tvrzení, že mu v řízení uškodila jeho povaha. Narativní historie obviněného by skutečně mohla hrát roli v potenciální předpojatosti či zaujatosti soudu. V tomto případě však Ústavní soud neshledal, že by tato narace měla vliv na rozhodování soudu. Závěry soudu jsou objektivní, jakož i posuzování jednotlivých prvků (právních i faktických) majících vliv na rozhodování soudu. Proto ani v tomto bodě Ústavní soud nezjistil jakékoli pochybení obecných soudů, tj. přílišnou subjektivnost rozhodnutí, které by představovalo zásah do základních práv stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu