ECLI:CZ:US:2007:1.US.1854.07.2
sp. zn. I. ÚS 1854/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. G., zastoupeného Mgr. Martinem Pisarovičem, advokátem, se sídlem nám. T.G.M. 17, 690 02 Břeclav, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007, č.j. 2 As 71/2006-95, za účasti Nejvyššího správního soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označené rozhodnutí soudu a navrhuje Ústavnímu soudu jeho zrušení.
Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007, č.j. 2 As 71/2006-95, byla zamítnuta kasační stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2006, č.j. 6 Ca 56/2004-60, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 24. 2. 2004, č. 69. Tímto rozhodnutím Policejní prezident zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí ředitele Policie České republiky Správy Jihomoravského kraje ve věcech služebního poměru ze dne 4. 11. 2003, č. 1956, o propuštění stěžovatele ze služebního poměru příslušníka podle §106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, a jeho rozhodnutí potvrdil.
Ze služebního poměru byl stěžovatel propuštěn, jak vyplývá z rozsudku NSS, pro úmyslné porušení služební přísahy zvlášť závažným způsobem, což bylo shledáno zejména v tom, že stěžovatel při šetření dopravní nehody dne 21.9.2003, které byl účastníkem jako řidič motorového vozidla, úmyslně a nepravdivě uváděl skutečnosti s cílem zakrýt a zmařit objektivní šetření nehody. Jako policista (sice v době mimo výkon služby) řídil motorové vozidlo a způsobil dopravní nehodu po požití alkoholických nápojů.
V ústavní stížnosti stěžovatel především uvádí, že Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovateli v tom, že se Městský soud v Praze nezabýval jeho žalobní námitkou spočívající v tom, zda svědkyně I. G. před podáním vysvětlení dne 21. 9. 2003 nebyla řádně ve smyslu ust. §12 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, poučena o možnosti odepřít podání vysvětlení. Stěžovatel však nesouhlasí s názorem Nejvyššího správního soudu, který dovodil, že toto pochybení nemůže mít vliv na zákonnost rozhodnutí Městského soudu v Praze, neboť "předmětný úřední záznam byl pouze jedním z celé řady důkazů, které potvrzovaly zákonnost závěru" Policejního prezidenta. Podle stěžovatele však posouzení otázky zákonnosti uvedeného důkazu má zcela zásadní význam, neboť správní orgány o tento důkaz opřely svá rozhodnutí. Rovněž se stěžovatel neztotožňuje s názorem Nejvyššího správního soudu, který dospěl k závěru, že skutečnost doručení pouhých fotokopií rozhodnutí Policejního prezidenta a rozhodnutí ředitele Policie ČR Správy Jihomoravského kraje v rozporu s §124 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, sice způsobuje nezákonnost postupu, ale není důvodem k jejich zrušení. Z toho důvodu je podle stěžovatele nutno takové rozhodnutí zrušit. Konečně stěžovatel upozorňuje, že neúspěšně podal námitku podjatosti proti složení senátu Nejvyššího správního soudu, který ve stejném složení rozhodoval již dříve ve věci přezkumu rozhodnutí vydaného v přestupkovém řízení. Stěžovatel uvádí, že se tak v podstatě jedná o věc totožnou a lze proto soudit, že objektivnost senátu mohla být narušena a soudci již z dřívějšího rozhodování měli k věci poměr.
Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu tak podle názoru stěžovatele porušuje jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě je nutno připomenout, že Ústavní soud není orgánem stojícím v další instanci nad obecnými soudy oprávněným přehodnocovat jejich skutkové a právní závěry, či napravovat jejich pochybení. Poslání Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti nespočívá v ochraně jakýchkoliv práv a zájmů stěžovatelů, nýbrž toliko v ochraně práv základních, ústavním pořádkem zaručených. Takový zásah z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zjištěn nebyl.
Podstata ústavní stížnosti je totožná se stížnostními body, s nimiž se dostatečně vyrovnal Nejvyšší správní soud.
V hodnocení rozsahu důvodů kasační stížnosti zakotvených v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s.ř.s. Nejvyšší správní soud nijak nevybočil z mezí spravedlivého procesu, když na základě studia spisu dospěl k závěru, že i případné vyloučení jednoho z důkazů pro (údajnou) nezákonnost, a to výpovědi manželky stěžovatele, by nemělo vliv na výsledek rozhodnutí, neboť skutkový stav byl zjištěn z dostatečného množství důkazů dalších. Rozhodnutí tedy má oporu ve spise a nejedná se o úvahy nepřezkoumatelné. Z pohledu Ústavního soudu tak závěry Nejvyššího správního soudu dostatečně reparují postup soudu nižšího stupně a řízení jako celek v takovém případě zjevně není nespravedlivé.
Rovněž v otázce stěžovateli doručených kopií rozhodnutí správních orgánů, a nikoliv jejich stejnopisů, se Nejvyšší správní soud námitkou stěžovatele podrobně zabýval, když shledal nezákonnost postupu, ale nikoliv důvody pro zrušení předchozích rozhodnutí. Takové čistě formální pochybení v žádném případě nedosahuje intenzity protiústavnosti. Stěžovatel zjevně nebyl zkrácen na svých právech, když na základě doručených kopií rozhodnutí byl s jejich obsahem v celém rozsahu seznámen, řádně a ve lhůtě uplatňoval na jejich podkladě opravné prostředky a když ani v pozdějším řízení nevznikly pochybnosti o autenticitě těchto správních rozhodnutí.
Ani ohledně stěžovatelem zpochybňované nepodjatosti senátu Nejvyššího správního soudu neshledává Ústavní soud důvody ke zrušení napadeného rozhodnutí. Na základě stěžovatelovy námitky bylo usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2007, č.j Nao 20/2007-3, rozhodnuto, že soudci vyloučeni nejsou. Měl-li však stěžovatel o nepodjatosti soudců nadále natolik závažné pochyby, není zřejmé, proč uvedené usnesení dříve nenapadl samostatnou ústavní stížností. Ve vztahu k nyní již skončené věci, kdy mu je konečné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu známo, kromě výše uvedených stížnostních bodů stěžovatel nepředkládá žádná konkrétní tvrzení, jakým způsobem mělo být napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení ve výsledku v neprospěch stěžovatele poznamenáno. Především však je nutno zopakovat, že usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2007, č.j Nao 20/2007-3, nebylo předmětem přezkumu v tomto řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v celém rozsahu stížnostních námitek návrhem zjevně neopodstatněným, a jako takovou ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2007
Vojen Güttler,
předseda senátu