ECLI:CZ:US:2011:1.US.1874.11.1
sp. zn. I. ÚS 1874/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti A. K., M. R. a M. R., Ph.D., zast. JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou, sídlem Pekařská 21, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.4.2011, č.j. 28 Cdo 3466/2009-507, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.11.2007, č.j. 56 Co 127/2007-415, a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 23.11.2006, č.j. 23 C 145/2003-364, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Olomouc, sídlem Blatnická 1, Olomouc, Pozemkového fondu České republiky, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, podniku Lesy České republiky s.p., sídlem Přemyslova 1106, Hradec Králové, obce Bílá Lhota, sídlem Bílá Lhota 1, Vlastivědného muzea v Olomouci, sídlem nám. Republiky 5, Olomouc, Zemědělského družstva Haňovice, sídlem Haňovice 18, Chudobín, ZO OO PR Oblastní správa radiokomunikací Severní Morava, sídlem Aleje 407, Ostrava 1 - Hošťálkovice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé podanou ústavní stížností napadli v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud"). K věci uvedli, že rozsudkem okresního soudu byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobci jsou oprávněni ve smyslu ustanovení §4 a 4a odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb., k uplatnění nároku ke specifikovaným budovám a pozemkům, dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Rozsudkem krajského soudu byl rozsudek okresního soudu potvrzen a také rozhodnuto o nákladech řízení. Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání odmítnuto. Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená práva:
- Právo na rovnost v právech dle čl. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože důkazům prováděným z podnětu žalovaných byla věnována jednostranná zvýšená pozornost, či byla přijímána tvrzení stran žalovaných, která byla považována za prokázáná ač nepodložena důkazy nebo v rozporu s důkazy založenými ve spisech.
- Právo na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 a 38 Listiny) odmítnutím doplnění dokazování.
- Právo ve věci ochrany vlastnictví (čl. 11 Listiny) neumožněním využít svého práva poskytnutého jim hmotněprávními předpisy.
Porušení základních práv stěžovatelé konkretizovali a zejména zdůraznili, že jejich nárok je odvozován od právních předchůdců Q. a A. R., kteří byli původními vlastníky nemovitostí ještě před druhou světovou válkou, přičemž soudy dospěly k závěru, že se při sčítání lidu v roce 1930 přihlásili k německé národnosti, aniž by hodnotily otázku národnosti a státní příslušnosti v návaznosti na Výnos Vůdce a říšského kancléře ze dne 16.3.1939. Podle jejich názoru je tato skutečnost pro věc stěžejní, neboť fakticky došlo k tomu, že aniž by právní předchůdci stěžovatelů mohli cokoliv ovlivnit získali ze "zákona automaticky německé státní občanství" již k datu 16.3.1939, přitom nepodstatné bylo, k jaké národnosti se hlásili. Soudy také nezohlednily, že právní předchůdci stěžovatelů požádali o československou státní příslušnost dne 26.6.1945, přičemž v této souvislosti stěžovatelé upozornili, že dovolací soud shledal postup tehdejších správních orgánů za persekuční, nevyvodil z něho správné právní závěry. Další námitka stěžovatelů se týká osoby J. R. a hodnocení jeho národnosti, když bylo prokázáno, že se k německé národnosti nikdy nehlásil. Stěžovatelé se také neztotožňují s hodnocením uzavřené postupní smlouvy mezi Q. a A. R., na straně jedné, a J. R., na straně druhé, např. den podpisu, resp. uznání podpisu za vlastní, apod., za nesprávné posouzení považují i otázku právního důvodu konfiskace.
Z výše uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadené rozsudky obecných soudů zrušil (pozn. v případě rozhodnutí Nejvyššího soudu jde o usnesení, nikoliv o meritorní rozsudek).
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jehož porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 1:
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Čl. 11:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Čl. 37:
1) Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké.
2) Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.
3) Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
4) Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka.
Čl. 38:
1) Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
II.
Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil následující rozhodné skutečnosti:
Stěžovatelé se žalobou domáhali určení, že jsou oprávněni k uplatnění nároku podle zák. č. 229/1991 Sb., přičemž žalobu zdůvodnili tvrzením, že jejich předchůdci Q. a A. R., jako osoby německé národnosti, byli vlastníky předmětných nemovitostí, které postupní smlouvou ze dne 21.11.1942 převedli na svého syna J. a jeho manželku, kteří byli české národnosti, avšak za války nebyl ze strany protektorátních úřadů povolen zápis takového převodu do pozemkových knih. Po válce J. R. usiloval o intabulaci uvedené smlouvy, avšak podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl konfiskován majetek osob německé národnosti, a to i Q. a A. R., proti čemuž se oba bránili, stejně jako J. R. s odkazem na dříve uzavřenou postupní smlouvu. Dále namítali, že na původní vlastníky mělo být pohlíženo jako na občany Československé republiky, protože oba podali žádost o osvědčení o československém státním občanství. Podání žaloby dále odůvodnili faktem, že podali žádost o vydání předmětných nemovitostí u pozemkového úřadu, jejich žádostem nebylo vyhověno. Okresní soud provedl obsáhlé dokazování, zaměřené na specifikaci požadovaných nemovitostí, na postupní smlouvu ze dne 21.11.1942, na proces konfiskace, na vyřízení žádosti o československou státní příslušnost a související otázky. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl okresní soud k závěru, že žaloba je nedůvodná. Zejména formuloval závěr, že žalobci nejsou oprávněnými osobami, a to na základě zjištění, že vlastníky specifikovaných nemovitostí byli původně Q. a A. R., po válce byly tyto nemovitosti zkonfiskovány dle dekretu č. 12/1945 Sb., neboť bylo prokázáno, že oba a též J. R. se v roce 1930 přihlásili k německé národnosti. Za této situace se konfiskace vztahovala na veškerý zemědělský majetek ve vlastnictví Q. a A. R. a za její okamžik, tj. okamžik přechodu vlastnického práva na stát, je třeba považovat den účinnosti dekretu, tj. 23.6.1945; konfiskační vyhláška byla vydána v průběhu srpna 1945. Otázka přechodu byla pravomocně vyřešena v roce 1946, mimořádný opravný prostředek zamítl tehdejší Nejvyšší správní soud v roce 1947. Okresní soud se také zabýval případným převodem vlastnického práva na J. R. a jeho manželku, přičemž shledal, že smlouva byla sice sepsána v roce 1942, převodci ji však podepsali až dne 14.5.1945, a že intabulace nebyla provedena do doby konfiskace, tudíž nemovitosti přešly na stát nikoliv z vlastnictví J. R. a jeho manželky, ale z vlastnictví Q. a A. R. Na těchto základech dospěl okresní soud k závěru, že žalobci nejsou oprávněnými osobami ani podle zák. č. 229/1991 Sb., ani podle zák. č. 243/1992 Sb. Proti rozsudku soudu I. stupně podali stěžovatelé odvolání, krajský soud zaujal závěr, že není důvodné. Ocenil, že okresní soud učinil zásadně správná a zevrubná skutková zjištění týkající se národnosti Q. a A. R., okamžiku uzavření postupní smlouvy a data jejího sepsání, konfiskace veškerého zemědělského majetku jmenovaných osob, zavedení národní správy na jejich majetek a přídělového řízení. Podle krajského soud bylo v řízení najisto postaveno, že k právně účinnému převodu vlastnického práva intabulací nedošlo nikoli výlučně z důvodů vyjmenovaných v §4a zákona o půdě, ale především proto, že předmětem převodu měl být majetek Němců podléhající národní správě. Z uvedených důvodů krajský soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé tzv. nenárokové dovolání, ve kterém za otázku zásadního právního významu označili posouzení otázky, zda jsou stěžovatelé (domnělými) oprávněnými osobami k uplatnění nároku na vydání nemovitostí podle zákona o půdě, dále posouzení otázky národnosti a státní příslušnosti Q. a A. R., jakož i jejich syna J. R., posouzení okamžiku uzavření postupní smlouvy a právního důvodu konfiskace majetku rodiny R., posouzení otázky, zda provedená konfiskace byla či nebyla důsledkem politické perzekuce, posouzení otázky dopadu neprovedené intabulace na nárok stěžovatelů, jakož i posouzení překážek pro tuto intabulaci. Dovolání shledal Nejvyšší soud nepřípustným, proto ho odmítl. Nejvyšší soud připustil možnost určitých perzekučních kroků vůči předchůdcům stěžovatelů, nicméně uzavřel, že proces konfiskace byl završen v roce 1947, tedy před tzv. rozhodným obdobím, což bylo klíčovým ukazatelem pro nevyhovění nároku stěžovatelů, když tento zákonný požadavek nelze v tomto směru v žádném případě opomíjet.
III.
Po seznámení s předloženými podklady dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaného porušení jejich základních práv (viz výše) a konstatuje, že k žádnému tvrzenému porušení napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelů se zjištěními, závěry a rozhodnutími obecných soudů o jejich údajném postavení jako oprávněných osob k vydání nemovitostí podle zákona o půdě, jinými slovy, jde o posouzení, zda byly naplněny objektivní a především subjektivní podmínky restituce majetku, příp. zda neexistují zákonné překážky pro jeho vydání. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát a opakovaně zdůraznil, že v restitučních záležitostech je nezbytné postupovat citlivě, se snahou o nápravu křivd vyvolaných předchozím totalitním režimem (např. nález Ústavního soudu ve věci sp.zn. II.ÚS 10/2000). Tento závěr je v souladu s konstantní rozhodovací praxí Ústavního soudu myšlenkově navazující na nález Ústavního soudu ČSFR ve věci sp. zn. I. ÚS 597/92, v němž se dovozuje, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou proto povinny postupovat v řízení podle restitučních zákonů v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována. Uspokojení restitučního nároku však musí respektovat ústavní i zákonné předpoklady; jejich vymezením zákonodárce projevil vůli narovnat majetkové vztahy mezi původními vlastníky odňatých věcí a státem, případně tím, kdo od něho odňaté věci, za určitých podmínek, získal.
Základní otázkou, jež byla řešena v dané věci před obecnými soudy, bylo posouzení statusu právních předchůdců stěžovatelů, konkrétně důvodnosti konfiskace jejich majetku bezprostředně po II. světové válce. Ústavní soud shledal, že obecné soudy se v průběhu sporu žalobním návrhem stěžovatelů velmi zevrubně zabývaly, vypořádaly se náležitým způsobem s jejich tvrzeními i s navrženými důkazy. Argumentačně přesvědčivým způsobem obecné soudy zdůvodnily skutečnost, že právní předchůdci stěžovatelů pozbyli vlastnické právo ke specifikovaným nemovitostem v důsledku zákonného postupu tehdejších státních orgánů před tzv. rozhodným obdobím, nebyly tak naplněny příslušné podmínky pro restituci majetku, proto ani žaloba na určení, že stěžovatelé jsou domnělými oprávněnými osobami, nemohla být úspěšná. Ústavní soud dále konstatuje, že v ústavní stížnosti jsou toliko opakovány námitky, které již byly předloženy v průběhu řízení před obecnými soudy (a soudy se s nimi adekvátně vypořádaly), pouze s obecnou snahou o zdůvodnění jejich ústavně právního významu (srov. třetí stranu ústavní stížnosti, první tři odstavce). Takový postup však nemůže vést k úspěchu ústavní stížnosti.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu