ECLI:CZ:US:2003:1.US.189.03
sp. zn. I. ÚS 189/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. A. M., zastoupené Mgr. J. J., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 38 Ca 396/2001, a proti rozsudku Okresního soudu pro Prahu - východ ze dne 28. 4. 1993, sp. zn. 3 C 40/92, včetně opravného usnesení ze dne 14. 3. 1994, sp. zn. 3 C 40/92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení čl. 11, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 38 Ca 396/2001, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Okresního úřadu pro Prahu - východ, pozemkového úřadu, ze dne 11. 5. 2001 č.j. 050/01-R 38-8, a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Citovaným rozhodnutím Okresního úřadu pro Prahu - východ, pozemkového úřadu, bylo podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto tak, že stěžovatelka je vlastníkem pozemku č. parc. 1591 v katastrálním území Stará Boleslav.
V tomto směru je ústavní stížnost nepřípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem (ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Podle §75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V daném případě je zjevné, že předmětné řízení nebylo dosud ukončeno, neboť napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo rozhodnuto o vrácení věci pozemkovému úřadu, který měl v rámci pokračujícího řízení ve věci znovu jednat a rozhodovat. Stěžovatelce se tak v tomto řízení znovu otevřela možnost svá procesní práva uplatnit. Ústavní stížnost byla tedy proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podána předčasně, jelikož stěžovatelka nevyčerpala a v době podání ústavní stížnosti ani nemohla vyčerpat všechny prostředky, poskytnuté zákonem k ochraně jejích práv, které jí v plné míře zůstaly v pokračování v řízení zachovány.
Ústavní soud zde rovněž odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně; důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými zásadně není oprávněn - ve fázi dosud neukončeného řízení - vykonávat dohled či dozor. V této souvislosti lze připomenout, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci, přičemž Ústavní soud představuje v této souvislosti "ultima ratio", institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech ostatních procesních prostředků.
Co se týče části petitu ústavní stížnosti, aby Ústavní soud zrušil i rozsudek Okresního soudu pro Prahu - východ ze dne 28. 4. 1993, sp. zn. 3 C 40/92, včetně opravného usnesení ze dne 14. 3. 1994, sp. zn. 3 C 40/92, ze kterého prý napadený rozsudek městského soudu vychází, jde o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání. Podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, která počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že předmětným rozsudkem Okresního soudu pro Prahu - východ bylo rozhodnuto o jejím řádně uplatněném nároku na parcelu č. 1591 bez její účasti, aniž by k tomuto řízení byla přizvána jako účastnice řízení, ač o to usilovala ... a aniž by jí byl tento rozsudek doručen. O existenci tohoto rozsudku se prý dozvěděla až s delším časovým odstupem, když byl tento rozsudek již delší čas v právní moci. Z obsahu spisu však plyne, že o existenci napadeného rozsudku ze dne 28. 4. 1993 stěžovatelka prokazatelně věděla již dlouhou dobu před podáním ústavní stížnosti ze dne 19. 3. 2003. Uvedený rozsudek Okresního soudu pro Prahu - východ ze dne 28. 4. 1993, sp. zn. 3 C 40/92, je totiž např. zmiňován v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 1997, sp. zn. 38 Ca 58/96, nebo v rozhodnutí Okresního úřadu Praha - východ, pozemkového úřadu, ze dne 11. 5. 2001 č.j. 050/01-R 38-8. O těchto rozhodnutích byla stěžovatelka informována a citovaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 1997, sp. zn. 38 Ca 58/96, byl vydán, jak plyne z jeho záhlaví "za její účasti". Navíc v ústavní stížnosti sama uvedla, že "usilovala o to", být přizvána k řízení před Okresním soudem pro Prahu - východ a měla tedy již v době jeho průběhu přinejmenším informace o jeho konání. Nelze tedy nyní - po uplynutí téměř desíti let od jeho vydání - takové rozhodnutí napadat ústavní stížností. Pokud jde o pouhý obecný odkaz na "nález ÚS 310/97", obsažený v petitu ústavní stížnosti (zřejmě nález sp. zn. I. ÚS 310/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 11, nález č. 68), nutno uvést, že daný případ se týkal odlišné skutkové i procesní situace a nelze jej na řešení zkoumané věci ze shora vyložených důvodů použít.
Ústavní soud již proto nezkoumal další možné formální nedostatky ústavní stížnosti, jelikož by to vzhledem ke shora podrobně vyloženým zjištěním bylo nadbytečné.
Z uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl zčásti jako nepřípustný návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) a zčásti jako návrh, podaný po lhůtě, stanovené pro jeho podání podle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2003
JUDr. Vojen Güttler
soudce Ústavního soudu