ECLI:CZ:US:2009:1.US.189.09.1
sp. zn. I. ÚS 189/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti M. V., zast. JUDr. Michaelou Pretschovou, advokátkou, sídlem Pražská 2951, Varnsdorf, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 17.10.2008, č.j. 35 Co 514/2008-44, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec (dále jen "krajský soud") namítajíc, že soud svým postupem porušil její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně tím, že nezměnil usnesení Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") ze dne 26.6.2008, .čj. 19 C 404/2007-32, ve výroku o náhradě nákladů řízení v souladu s ustanovením §146 odst. 2 věta druhá obč. soudního řádu, a navíc ji uznal povinnou k náhradě nákladů odvolacího řízení. K meritu věci uvedla, že napadeným usnesením bylo potvrzeno usnesení okresního soudu ve výroku II. o nákladech řízení a uložena povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení, když shledal věcně správným výrok o nákladech řízení, neboť okresní soud posuzoval procesní zavinění účastníků na zastavení řízení. Účastníci řízení uzavření po podání žaloby dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, přičemž stěžovatelka žalobou požadovala vůči žalovanému částku 600 000 Kč, nakonec se na základě dohody spokojila s částkou 500 000 Kč, z čehož soud dovodil, že určitá míra zavinění tkví z procesního hlediska též na žalobkyni, tj. na zastavení řízení se podíleli oba účastníci a tomu odpovídá výrok okresního soudu o nákladech řízení, tedy že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a správnost tohoto výroku krajský soud potvrdil a žalovanému přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na to, že se žalovaným se sama nemohla od rozvodu manželství na vypořádání společných nemovitostí vůbec dohodnout, nakonec mu zaslala prostřednictvím právního zástupce výzvu, na kterou nereagoval (ve výzvě mu nabídla převzetí nemovitosti do jeho výlučného vlastnictví a požadovala vyplacení částky 500 000 Kč). Vzhledem k sociálním poměrům otálela se žalobou, podala ji až 13.11.2007, společné se žádostí o osvobození od soudního poplatku, které bylo částečně vyhověno. V žalobě znovu žádala přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného a vyplacení náhrady cca 600 000 Kč. Žalovaný teprve po doručení žaloby vstoupil do mimosoudního jednání a účastníci nakonec uzavřeli dne 27.5.2008 dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, z níž vyplynulo, že stěžovatelka vezme zpět žalobu poté, co jí bude vyplacena částka 500 000 Kč a žalovaný zaplatí 1/2 nákladů spojených se sepsáním a úplným provedením dohody. Protože žalovaný stěžovatelce částku 500 000 Kč zaplatil, vzala žalobu zpět a žádala náhradu nákladů řízení v souladu s §146 odst. 2 obč. soudního řádu, k jehož aplikaci formulovala několik argumentů. Kromě jiného též zdůraznila, že zpětvzetí žaloby nebylo vázáno na uzavření dohody, ale kumulativně na převzetí nemovitosti žalovaným a vyplacení vypořádacího podílu. Nepovažuje za správné, když okresní soud tvrdí, že uzavření mimosoudní dohody bylo důvodem zpětvzetí žaloby, protože důvodem zpětvzetí žaloby bylo uzavření dohody v tom smyslu, v jakém byla podána žaloba a vyplacení částky 500 000 Kč. Podle svého názoru nemůže nést procesní zavinění na zastavení řízení tím, že dle žaloby požadovala vypořádací podíle ve výši cca 600 000 Kč, který měl být upřesněn znaleckým posudkem, a pak se spokojila s částkou nižší, tj. 500 000 Kč, aby předešla dlouhotrvajícímu soudním, případně též vymáhavému, řízení.
Relevantní znění příslušného ustanovení upravujícího právo na soudní ochranu je následující:
Čl. 36 Listiny odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předložených listinných podkladů Ústavní soud zjistil, že okresní soud usnesením ze dne 26.6.2008, č.j. 19 C 404/2007-32, zastavil řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků (výrok I.), nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o vrácení soudního poplatku stěžovatelce (výrok III.). V odůvodnění konstatoval, že před prvním jednáním ve věci vzala stěžovatelka žalobu v celém rozsahu zpět, když uvedla, že byla uzavřena mimosoudní dohoda. K výroku o nákladech řízení formuloval závěr, že stěžovatelce sice náklady vznikly, že však postupoval podle §146 obč. soudního řádu, když zkoumal procesní zavinění účastníků ve vztahu k zastavení řízení, a zdůraznil, že zastavení řízení nenastalo v důsledku zavinění vedlejšího účastníka neboť procesním důvodem zpětvzetí žaloby bylo uzavření dohody mezi účastníky řízení, na které se účastnila rovněž stěžovatelka. Proti výroku II. podala stěžovatelka odvolání, jímž se domáhala jeho změny, krajský soud napadeným usnesením výrok potvrdil. Zdůraznil, že bylo třeba zavinění posuzovat výlučně z procesního hlediska, tedy podle procesního výsledku. K tomu dodal, že došlo k uzavření dohody o zrušení, jíž se vedlejší účastník zavázal zaplatit stěžovatelce vypořádací podíl 500 000 Kč, ač ona v žalobě požadovala 600 000 Kč, tedy dohoda neodráží žalobní požadavek, z čehož plyne, že určitá míra zavinění na zastavení řízení tkví též na stěžovatelce.
III.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jeho základních práv a zdůrazňuje, že není v žádném případě soudem, který by zevrubně přezkoumával rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebylo porušeno stěžovatelčino ústavní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Na základě rekapitulace své judikatury Ústavní soud v minulé době uzavřel, že "je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a podle toho také rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva, jehož náprava není úkolem Ústavního soudu, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti" (srov. nález ve věci sp.zn. III. ÚS 607/04). O takové porušení se v posuzovaném případě nejedná (viz výše formulovaná zjištění). Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, soud se podrobně zabýval posouzením předpokladů pro rozhodnutí o nákladech řízení, přičemž stěžovatelka se podanou ústavní stížností snaží s výsledkem posouzení polemizovat. Ústavní soud považuje v této souvislosti za vhodné připomenout pravidlo, že "normální je nesoudit se", je tak třeba využít všech mimosoudních prostředků k odstranění případných sporů a autoritativní rozhodnutí soudu považovat za krajní prostředek. Z tohoto postulátu také vychází právní regulace soudních poplatků, jakož i úprava náhrady nákladů řízení. Nad tento rámec Ústavní soud dodává, že stěžovatelka měla možnost při uzavření mimosoudní dohody kalkulovat též s náklady soudního řízení, jak je v praxi běžné, a koresponduje principu vigilantibus iura.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění případných pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení, event. spis či jinou dokumentaci týkající se napadeného rozhodnutí. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k formulaci jeho případné repliky ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2009
František Duchoň
předseda senátu