ECLI:CZ:US:2008:1.US.1893.08.1
sp. zn. I. ÚS 1893/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ministerstva financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, zastoupeného JUDr. Alenou Bányaiovou, CSc., advokátkou se sídlem Praha 1, Platnéřská 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2007, čj. 39 Co 101/2007 - 34, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 11. 2006, čj. 26 C 132/2006 - 11, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o vydání bezdůvodného obohacení.
Uvedl, že jeho právní předchůdce - Česká konsolidační agentura (dále "ČKA") - jednal při uzavírání úvěrových smluv v důvěře v konstantní soudní výklad dotčených ustanovení občanského a obchodního zákoníku. Důvody, které vedly ke změně judikatury v otázce přípustnosti úroků z částky úroků dosud nesplacených, považuje za čistě formální až formalistické, což odporuje závěru Ústavního soudu, vyjádřenému v nálezu sp. zn. I. ÚS 2373/07. Odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením §369 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále "obchodní zákoník"), pokud stanovil, že toto ustanovení nelze aplikovat na prodlení s placením úroků, ale pouze na prodlení s placením jistiny úvěru. Povinnost platit úroky z úvěru nevylučuje, podle stěžovatele, aby částka nesplacených úroků byla peněžitým závazkem ve smyslu §369 obchodního zákoníku. Obecné soudy zcela převzaly argumentaci Nejvyššího soudu a bez vážných důvodů tak zasáhly do práva stěžovatele na svobodné podnikání podle čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), práva nakládat se svým majetkem podle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
II.
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že právní předchůdce stěžovatele, Investiční a poštovní banka, a. s., uzavřel, jako věřitel, se společností ENERGO-PRO, a. s. (dále "dlužník"), v letech 1996 až 1999 pět smluv o úvěru. V úvěrových podmínkách bylo sjednáno, že věřitel je oprávněn úročit sazbou úroku z prodlení nezaplacené úroky po termínu jejich splatnosti. Pohledávky z těchto smluv přešly na Československou obchodní banku, a. s., která je postoupila ČKA. V dodatcích k úvěrovým smlouvám, uzavřených mezi ČKA a dlužníkem, bylo stanoveno, že dlužník zaplatí ČKA mimo jiné i všechny úroky z prodlení z opožděně zaplacených úroků. ČKA zanikla bez likvidace s účinností k 31. prosinci 2007. Jejím univerzálním právním nástupcem se stal stát, zastoupený Ministerstvem financí, na které přešla všechna práva a závazky ČKA ke dni jejího zániku.
Na základě právního názoru obsaženého v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004, čj. 35 Odo 101/2002 - 204, kterým bylo placení úroků z prodlení z dosud nesplacených úroků označeno za nepřípustné, se dlužník obrátil na Obvodní soud pro Prahu 7 se žalobou o vydání již zaplacených úroků z prodlení z nesplacených úroků v celkové částce 12.020.210,65 Kč, jako bezdůvodného obohacení. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 24. 5. 2005, čj. 26 C 121/2004 - 38, žalobu dlužníka zamítl. K jeho odvolání Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2005, čj. 11 Co 429/2005 - 61, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Na základě dovolání dlužníka byl usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, čj. 29 Odo 689/2006 - 78, rozsudek soudu prvního stupně a soudu odvolacího zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 7 následně rozsudkem ze dne 28. 11. 2006, čj. 26 C 132/2006 - 11, uložil ČKA povinnost zaplatit dlužníkovi částku 12.020.210,65 Kč a náklady řízení. Na základě odvolání ČKA Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 9. 2007, čj. 39 Co 101/2007 - 34, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání ČKA bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2008, čj. 29 Cdo 286/2008 - 62, jako nepřípustné odmítnuto.
Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření účastníků řízení. Nejvyšší soud odkázal v plném rozsahu na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, případně zamítnuta jako nedůvodná. Obvodní soud pro Prahu 7 rovněž označil ústavní stížnost za nedůvodnou s tím, že na základě závazného rozhodnutí dovolacího soudu nemůže soud prvního stupně ani soud odvolací své rozhodnutí ve věci stěžovatele dále měnit.
III.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti. Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 458/97, ze dne 8. 4. 1998, Ústavní soud konstatoval, že osobami oprávněnými k podání ústavní stížnosti mohou být jen fyzické a právnické osoby, nikoli orgány státu. Podle §21 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále "občanský zákoník"), je stát, pokud je účastníkem občanskoprávních vztahů, právnickou osobou. V řízení, které je předmětem ústavní stížnosti, vystupoval stěžovatel jako účastník občanskoprávního vztahu, tedy v postavení právnické osoby, a nikoli jako reprezentant státní moci. V tomto smyslu je tedy aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti.
Ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu taxativním způsobem vymezuje okruh osob oprávněných podat ústavní stížnost. Takovou osobou je fyzická nebo právnická osoba, která byla účastníkem řízení před orgánem veřejné moci, od jehož rozhodnutí odvozuje své dotčení na svých základních právech nebo svobodách. V předmětné ústavní stížnosti byla účastníkem řízení ČKA, která však během probíhajícího řízení u obecných soudů zanikla bez likvidace a jejím univerzálním nástupcem se stal stěžovatel. Ústavní soud proto shledal, že ústavní stížnost stěžovatele i po formální stránce vyhovuje požadavkům zákona.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí obecných soudů byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.
Těžištěm ústavní stížnosti stěžovatele je jeho polemika s právním názorem Nejvyššího soudu, na základě jehož závaznosti obecné soudy rozhodly o jeho povinnosti vydat bezdůvodné obohacení ve formě úroků z částky úroků dosud nesplacených.
Podle §369 odst. 1 obchodního zákoníku, v případě, kdy je dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku, nebo jeho části, a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského. Věřitel má nárok na náhradu škody způsobené prodlením se splněním peněžitého závazku, jen pokud tato škoda není kryta úroky z prodlení (§369 odst. 2 obchodního zákoníku). Podle §121 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jsou příslušenstvím pohledávky úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. Obchodní ani občanský zákoník tak neobsahují ustanovení, které by zakotvovalo právo věřitele požadovat úroky z úroků (tedy z příslušenství pohledávky). Námitce stěžovatele, že placení úroků z úroků bylo zakotveno v příslušných úvěrových smlouvách, nelze přisvědčit, neboť takovéto smluvní ujednání je v rozporu s kogentním ustanovením §121 občanského zákoníku. Jak správně dovodily obecné soudy, akceptovatelnou by byla pouze dohoda účastníků o přirůstání k jistině tak, že se nově vzniklé úroky postupně stanou její součástí.
Rozhodnutím sp. zn. 35 Odo 101/2002, ze dne 24. 3. 2004, se Nejvyšší soud odklonil od svého dřívějšího právního názoru, vyjádřeného v rozhodnutí ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 33 Odo 47/2002, podle kterého se nesplacené smluvní úroky stávají dluhem a věřitel má tak právo požadovat po dlužníkovi z nich úrok. Nejvyšší soud nově postavil svou argumentaci na rozlišení hlavního a vedlejšího peněžitého závazkového vztahu. Jestliže kauza směřuje přímo k zaplacení, jedná se o hlavní závazkový vztah. Vedlejším závazkovým vztahem je vztah úrokový, který vzniká pouze tehdy, existuje-li mezi účastníky vztah hlavní. Právo požadovat po dlužníku příslušenství z příslušenství (zde úroky z prodlení ze smluvených úroků) pak věřitel nemá proto, že ani občanský, ani obchodní zákoník mu tuto možnost nepřiznávají.
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ve věci stěžovatele vyslovil závazný právní názor, podle něhož věřitel nemá právo požadovat po dlužníku příslušenství z příslušenství bez zřetele k tomu, zda věřitel odvozuje své právo brát úroky z prodlení ze smluvených úroků ze zákonné úpravy, nebo z dohody s dlužníkem. Ústavnímu soudu nepřísluší podrobovat tento závazný právní názor Nejvyššího soudu přezkumu z jiných než ústavněprávních kritérií, neboť, jak bylo výše uvedeno, není další přezkumnou instancí v systému obecných soudů. Výtky stěžovatele, směřující vůči rozhodnutím obecných soudů učiněným na základě závazného právního názoru Nejvyššího soudu, jsou neopodstatněné, neboť podle §243d odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále "o. s. ř."), je pro ně právní názor dovolacího soudu závazný, nemohou se tedy od něj odchýlit. Námitky ústavní stížnosti byly navíc již obsahem odvolání i dovolání stěžovatele, přičemž Ústavní soud shledal, že jak soud odvolací, tak i soud dovolací se s nimi srozumitelně a v dostatečné míře vypořádaly. Stěžovatel tak žádá Ústavní soud o další přezkum napadených rozhodnutí, který mu však nepřísluší.
Z důvodů výše uvedených Ústavní soud shledal, že v projednávané věci nelze postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Jak je patrno z obsahu soudního spisu i z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy se námitkami stěžovatele, vznesenými v průběhu řízení, náležitě zabývaly. V odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly, kterými ustanoveními aplikovaných právních předpisů se při svém rozhodování řídily. Ústavní soud tak má za to, že výklad aplikovaných ustanovení podaný obecnými soudy není výrazem "libovůle" nebo "svévole", resp. nepostrádá rozumné a logicky podložené odůvodnění.
Vzhledem k tomu, že při posuzování námitek vznesených v ústavní stížnosti porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces nebylo v průběhu řízení shledáno a s konkrétními námitkami stěžovatele, pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení občanského zákoníku a obchodního zákoníku, se obecné soudy, zejména Nejvyšší soud, vypořádaly, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu