ECLI:CZ:US:2019:1.US.1968.19.1
sp. zn. I. ÚS 1968/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Dominika Halmošiho, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2019 č. j. 33 Cdo 4720/2018-466, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. října 2018 č. j. 23 Co 299/2018-441, a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. září 2018 č. j. 8 C 49/2017-428, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, neboť se domnívá, že jimi obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
2. Z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že Okresní soud v Příbrami zamítl návrh stěžovatele na osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků znovu a proti usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na osvobození od soudních poplatků podal odvolání. V této další žádosti neuvedl podle závěru soudu žádné nové skutečnosti, které by se týkaly změny jeho majetkových poměrů, a proto jej okresní soud vyzval k úhradě soudního poplatku za odvolání a vzhledem k tomu, že stěžovatel poplatek ve lhůtě nezaplatil, usnesením zastavil odvolací řízení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rovněž rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné odmítl a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení protistraně. Uvedl, že stěžovatel nevymezil žádnou právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání.
3. Stěžovatel tvrdí, že své majetkové poměry odůvodňující osvobození od soudních poplatků dostatečně doložil bez využití formulářového prohlášení. Forma, jakou pro doložení rozhodných informací zvolí, přitom není podle judikatury podstatná. Stěžovatel údajně podrobně popsal změnu poměrů, která je vyvolána úmrtím jeho obchodního partnera pana Rajtorala v Turecku. Vzhledem k tomu, že dědické řízení dosud neskončilo, stěžovatel nemůže disponovat s žádným majetkem, který je zatížen zástavními právy a není schopen splácet závazky. Problematické je i řešení zapojení stěžovatele do vyjmenovaných obchodních společností. K této otázce se soud rovněž nevyjádřil. Stěžovatel doložil, že nemá z čeho soudní poplatek zaplatit. Soud se však jeho další žádostí o osvobození vůbec nezabýval, nevydal o ní žádné rozhodnutí a bez dalšího rozhodl o zastavení odvolacího řízení. Stěžovatel proto rozhodnutí o zastavení považuje za předčasné, neboť v další žádosti uvedl nové skutečnosti. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1439/09, podle něhož je o opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku v rámci jednoho řízení povinen soud rozhodnout, pokud obsahuje nové dříve neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke změně poměrů účastníka řízení.
4. Stěžovatel se dále domnívá, že usnesení Nejvyššího soudu je nedostatečně odůvodněno, a tudíž je nepřezkoumatelné, jelikož mu neumožňuje zjistit, na základě jakých úvah bylo jeho dovolání odmítnuto. Tvrdí, že Nejvyšší soud odůvodnil napadené rozhodnutí pouze odkazy na judikaturu, aniž by vyložil, které znaky citovaných rozhodnutí jsou shodné se souzeným případem a proč lze tedy předmětné judikáty využít. Při přezkoumání příslušnosti dovolání došlo ke kvazimeritornímu přezkumu a ačkoli je takový přezkum vyhrazen senátu, rozhodoval o něm samosoudce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 2682/16).
5. Stěžovatel odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 33 Odo 4028/2016, podle kterého se objektivní nedostatek finančních prostředků nesmí stát pro účastníka řízení překážkou přístupu k soudu. Soud měl zhodnotit celkový obraz poměrů, což náležitě neučinil.
6. Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí, zejména respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat hodnocení dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud připomíná, že ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 1439/09 ze dne 20. 1. 2010 (N 10/56 SbNU 99) dospěl k závěru, že odepřením práva na přístup k soudu a tedy práva na meritorní projednání věci ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je i to, pokud obecný soud nerozhodne o podané žádosti o osvobození od soudních poplatků samostatným usnesením, ani se s ní žádným způsobem nevypořádá v odůvodnění usnesení o zastavení řízení. Každá žádost o osvobození od soudních poplatků musí být posouzena podle okolností a podmínek, které jsou zde v době jejího podání; přitom je irelevantní, zda soud již o předchozí žádosti dříve rozhodl (nejedná se o překážku rei iudicatae). O opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku v rámci jednoho řízení je soud povinen rozhodnout jen v případě, že tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke změně poměrů účastníka řízení.
9. Ústavní soud po přezkoumání napadených usnesení neshledal v postupu obecných soudů pochybení zakládající zásah do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. K tomuto zásahu nedošlo, jelikož se soudy opakovanou žádostí stěžovatele o osvobození od soudních poplatků zabývaly. V napadených usneseních obecné soudy zhodnotily jednotlivé skutečnosti tvrzené stěžovatelem v jeho novém návrhu na osvobození od soudních poplatků a ve svém odůvodnění srozumitelně vyložily, z jakých důvodů tyto skutečnosti nepovažují za skutečnosti nové, které osvědčují změnu poměrů (k uváděnému úmrtí obchodního partnera, které mělo zapříčinit finanční problémy, došlo téměř rok před podáním prvního návrhu na osvobození od soudních poplatků). Pokud by obecné soudy musely formálně rozhodovat o každé opětovné žádosti o osvobození od soudních poplatků, i když v ní nejsou tvrzeny nové skutečnosti, resp. je žadatel není schopen prokázat, docházelo by k neproporcionálním průtahům soudního řízení, a proto v každém takovém postupu obecných soudů nelze shledat zásah do práva na meritorní projednání věci podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Soud tedy sice musí rozhodnout o žádosti o osvobození od soudních poplatků dříve, než rozhodne o zastavení řízení pro nezaplacení soudních poplatků, avšak tohoto nelze zneužívat a opětovné návrhy na osvobození od soudních poplatků musí obsahovat nové skutečnosti. Obecné soudy v tomto konkrétním případě postupovaly správně, jelikož lze předpokládat, že by došlo k prodloužení řízení opakovaným podáváním stejných žádostí a rozhodováním o nich.
10. Ohledně námitek stěžovatele ke stručnosti odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že je povinností dovolacího soudu své rozhodnutí odůvodnit tak, aby z něj byly patrné konkrétní důvody, které jej k odmítnutí dovolání vedly. Ústavní soud shledal, že napadené usnesení tyto požadavky splňuje, a že je i přes svou stručnost dostatečně srozumitelné a předvídatelné [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 313/14 ze dne 15. 4. 2014 (N 59/73 SbNU 151)]. Nejvyšší soud rozhodoval v senátě.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu