ECLI:CZ:US:2010:1.US.1974.10.1
sp. zn. I. ÚS 1974/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Janem Paroulkem, advokátem se sídlem Čelakovského 6, Blansko, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2007, č. j. 48 T 2/2007-2055, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2008, č. j. 2 To 44/2008-2259, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 382/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti shora citovaným rozhodnutím obecných soudů pro tvrzené porušení svého práva na spravedlivý proces, dle čl. 8 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Konkrétní námitky stěžovatele proti citovaným rozhodnutím budou zmíněny v následujícím textu tohoto usnesení Ústavního soudu.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel (spolu s T. R.) odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) k trestu odnětí svobody v trvání 10 let. Odvolání stěžovatele a T. R. bylo napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. byl posouzen skutek, který spočíval v útoku týkajícím se přepravy kokainu z Jižní Ameriky do Evropy.
Podstatou útoku (bod 2 rozsudku) bylo to, že stěžovatel a další spoluobvinění společně od blíže nezjištěné doby do 30. 11. 2004 zorganizovali pro dodavatele kokainu z Jižní Ameriky cestu dvou kurýrů (jejichž totožnost nebyla zjištěna) ze Slovenské republiky do Venezuely na ostrov Isla de Margareta, obstarali jim dopravu osobním automobilem ze Slovenské republiky do Prahy, dále letecky do Amsterdamu a odtud letecky na venezuelské letiště Porlamar na ostrově Isla de Margareta, kde jim obviněný R. D. na pokyn obviněného T. R. zajistil ubytování v hotelu G. P. od 22. 11. 2004 do 30. 11. 2004; zde jim prostřednictvím nezjištěných osob obstarali kokain, který si kurýři naložili do zavazadel, a dne 30. 11. 2004 byli kurýři zadrženi na letišti Porlamar a v jejich zavazadlech bylo nalezeno celkem 16 kg kokainu. Podle výroku o vině obvinění jako členové organizované skupiny působící ve více státech, zejména v České republice, Slovenské republice, Nizozemí a Venezuele, úmyslně neoprávněně zprostředkovali dovoz kokainu s vědomím, že se jedná o tuto látku, přičemž kokain je uveden jako omamná látka v příloze zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a je zařazen do seznamu I podle Jednotné úmluvy o omamných látkách.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
II.
Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Vrchní soud ve svém vyjádření uvedl následující: "Předně s poukazem na ustanovení §55b odst. 2 tr.ř. a §27 tr.ř. a obsah protokolu o veřejném zasedání před odvolacím soudem lze za zcela irelevantní označit námitku stěžovatele, že z protokolu o veřejném zasedání před odvolacím soudem nevyplývá, zda k protokolaci byl přibrán protokolující úředník, opak je pravdou. Veřejné zasedání o odvolání odsouzeného bylo konáno v souladu s ustanovením §263 odst. 4 a contrario tr.ř. v nepřítomnosti odsouzeného, který k němu byl řádně vyrozuměn a bez dostatečné omluvy, jak ostatně vyplývá i z vyjádření jeho obhájce ve veřejném zasedání i po telefonickém kontaktu s obžalovaným, se k veřejnému zasedání o odvoláni nedostavil. K tomu lze dále odkázat na ustanovení §238, §202 odst. 3 tr.ř. o podmínkách řízení v nepřítomnosti obžalovaného. Konečně s poukazem na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, odvolacího soudu i soudu dovolacího lze zcela odmítnout stěžovatelovy námitky proti obsahovým náležitostem rozsudku soudu prvního stupně a skutkovým zjištěním, která tento soud ve věci obžalovaného J. B. učinil."
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
Vyjádření účastníků řízení nezasílal Ústavní soud stěžovateli k event. replice, protože neobsahovala žádné nové relevantní skutečnosti či argumenty, z nichž by Ústavní soud vycházel.
III.
Stěžovatel zejména namítá, že veřejné zasedání o odvolání neprávem proběhlo z rozhodnutí odvolacího senátu dle §263 odst. 4 a contrario v jeho nepřítomnosti. Stěžovatel však předložil písemnou omluvu s žádostí o odročení veřejného zasedání. To prezentoval i jeho obhájce u veřejného zasedání.; navíc při samotném jednání bylo zjištěno, že se stěžovatel nemůže objektivně zúčastnit veřejného zasedání ze zdravotních důvodů. Z jeho vyjádření nevyplynula žádost o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, naopak, bylo zřejmé, že má zájem se veřejného zasedání zúčastnit, byť v daném termínu nemohl. Přesto bylo rozhodnuto o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, a to za situace, kdy odvolací soud provedl ve veřejném zasedání i dokazování (viz. str. 10 protokolu). Takovým postupem - byť se veřejného zasedání účastnil obhájce stěžovatele - došlo k výraznému zásahu do jeho práva na obhajobu, neboť mu bylo znemožněno vyjádřit se k provedeným důkazům.
Ústavní soud usuzuje, že se s touto námitkou řádně a přesvědčivě vypořádal již Nejvyšší soud. Pro stručnost postačí relevantní část napadeného usnesení citovat (str. 6):
"Namítaná nepřítomnost obviněného J. B. ve veřejném zasedání konaném dne 21. 10. 2008, v němž Vrchní soud v Olomouci rozhodl napadeným usnesením, neznamená porušení žádných ustanovení.
O konání veřejného zasedání byl obviněný J. B. řádně a včas vyrozuměn dne 7. 10. 2008. Podáním ze dne 20. 10. 2008 obviněný prostřednictvím obhájce požádal o odročení a uvedl, že se chce veřejného zasedání zúčastnit. Žádost odůvodnil tím, že uvedeného dne (20. 10. 2008) byl vyšetřen s podezřením na zánět trojklanného nervu a odeslán k provedení dalších odborných vyšetření, a dodal, že potvrzení následně předloží. K veřejnému zasedaní se obviněný nedostavil, neboť podle sdělení obhájce byl v nemocnici na vyšetření. Žádné potvrzení obviněný ani dodatečně nepředložil, zejména ne potvrzení, z něhož by vyplývalo, že jeho zdravotní stav mu objektivně bránil v tom, aby se k veřejnému zasedání dostavil.
Z hlediska ustanovení trestního řádu upravujících veřejné zasedání nemají omluva ani důvod nepřítomnosti obviněného žádný význam. Z ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. ř., které upravuje přítomnost při veřejném zasedání obecně, nijak nevyplývá nutnost, aby obviněný byl veřejnému zasedání přítomen, tím méně pak nemožnost konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, pokud o něm byl řádně a včas vyrozuměn. Ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. speciálně upravuje přítomnost při veřejném zasedání v řízení u odvolacího soudu, přičemž stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání konat jen tehdy, jestliže výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Z toho je zřejmé, že jediným důvodem, pro který bylo vyloučeno konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, byl jeho případný pobyt ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. Obviněný však byl na svobodě, takže vzhledem k ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. bylo možné konat veřejné zasedání bez ohledu na to, zda a jak se obviněný omluvil a co bylo důvodem jeho nepřítomnosti.
Konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného nebylo ani zásahem do jeho ústavně zaručeného práva na projednání věci ve vlastní přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Uvedené právo neznamená, že obviněný nutně musí být přítomen u všech úkonů celého trestního stíhání. Obviněný byl přítomen hlavnímu líčení, v němž byl vyslechnut a měl reálnou možnost vyjádřit se ke skutkové i právní stránce věci, vyjádřit se k provedeným důkazům, uplatnit návrhy potřebné pro svou obhajobu atd. Byl tedy osobně přítomen tomu stadiu řízení, které má pro konečný výsledek základní význam. Jestliže kolizi veřejného zasedání o odvolání s lékařským vyšetřením, o jehož povaze a naléhavosti nic bližšího neuvedl a nedoložil, obviněný vyřešil tak, že dal přednost lékařskému vyšetření, sám se tím zbavil možnosti vystupovat osobně před odvolacím soudem. Znovu je třeba připomenout, že obviněný nijak nedoložil, že by jeho zdravotní stav vylučoval, aby se dostavil k veřejnému zasedání. Obviněný ostatně nijak nedoložil ani to, že by absolvované lékařské vyšetření nebylo možné provést jiného dne než právě v den konání veřejného zasedání."
Ostatně sám stěžovatel na uvedené důvody Nejvyššího soudu protiargumentačně nic neuvádí, nereaguje na ně a pouze staví svůj názor oproti názoru Nejvyššího soudu.
IV.
Stěžovatel v této souvislosti namítá, že mu bylo znemožněno vyjádřit se a reagovat na důkaz provedený ve veřejném zasedání; šlo o důkaz usnesením Ministerstva vnitra ČR z 29.1. 2007. Tento důkaz proto nelze - přinejmenším ve vztahu k jeho osobě - použít, neboť byl proveden v rozporu se zákonem. To údajně zcela mění důkazní situaci popsanou odvolacím soudem na str. 16 usnesení o odvolání.
Ústavní soud konstatuje, že i s touto námitkou se řádně a přesvědčivě vypořádal Nejvyšší soud. Pro stručnost postačí relevantní část napadeného usnesení citovat (str. 6):
"Obviněný namítl, že ve veřejném zasedání byl proveden významný důkaz, ke kterému neměl možnost se vyjádřit. Šlo o důkaz usnesením Inspekce ministra vnitra ze dne 29. 1. 2007, č. j. IN-1/11-TČ-2007, jímž policejní orgán inspekce postupem podle §159a odst. 1 tr. ř. odložil věc - podezření z trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchaného policisty v souvislosti se zadržením L. Š. jako podezřelého podle §76 odst. 1 tr. ř. V posuzované věci mělo citované usnesení ten význam, že bylo podkladem pro hodnocení svědecké výpovědi L. Š., zvláště pak jeho tvrzení, že k výpovědi v přípravném řízení byl donucen nátlakem policistů. Je však třeba připomenout, že výpověď svědka L. Š. se vztahuje k transportu kokainu z ostrova Sint Maarten v září 2003, tedy k té části výroku o vině, která se obviněného J. B. vůbec netýká. Obviněného se týká ta část výroku o vině, v níž jde o transport kokainu z ostrova Isla de Margareta v listopadu 2004. Z hlediska výroku o vině obviněného J. B. nebyla výpověď svědka L. Š. nijak významná. Tím pádem nebyl pro posouzení věci obviněného J. B. významný ani důkaz citovaným usnesením Inspekce ministra vnitra. Lze jen dodat, že konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného nebyl dotčen celkový charakter procesu jako procesu spravedlivého."
I zde lze opakovat, že stěžovatel na tyto důvody Nejvyššího soudu protiargumentačně nic neuvádí, nereaguje na ně, a pouze staví svůj názor oproti názoru Nejvyššího soudu.
V.
Stěžovatel dále namítl, že z výroku o vině (bod 2 rozsudku) není patrný způsob, jakým se měl trestného činu dopustit.
Též s touto námitkou se řádně a přesvědčivě vypořádal již Nejvyšší soud. Pro stručnost postačí relevantní část napadeného usnesení citovat (str. 4):
"Tato námitka však je evidentně nepodložená. Lze připustit, že skutková část výroku o vině obsahuje poněkud obecnou formulaci, že obvinění "... zorganizovali ... cestu kurýrů M. M. a M. P. ... do Venezuely", avšak zároveň je třeba poukázat na další část výroku o vině, v níž je uvedeno, že obvinění kurýrům "obstarali dopravu osobním automobilem ze Slovenské republiky do České republiky". To se plně vztahuje na obviněného J. B., jehož úloha spočívala právě v sehnání dvou kurýrů a v zajištění jejich dopravy ze Slovenska do Prahy před jejich další cestou do Amsterdamu a do Venezuely. Podrobnější zjištění, která konkretizují to, jak se obviněný J. B. angažoval v tomto stadiu celé akce, vyplývají z odůvodnění rozsudku. Tato zjištění současně ukazují na to, že obviněný J. B. byl i poté ve velmi úzkém a prakticky nepřetržitém kontaktu s obviněným T. R. a částečně také s obviněným R. D., že tyto kontakty se týkaly akce jako celku a že směřovaly i k situaci vyvolané zadržením kurýrů ve Venezuele. Zjištění uvedená ve výroku o vině jsou dostatečně konkrétní, aby bylo jasné, že dílčí jednání obviněného J. B. bylo součástí širšího komplexu společného jednání všech obviněných. Nejvyšší soud proto rozhodně nemohl dojít k závěru, že by ze skutkových zjištění týkajících se obviněného J. B. nevyplývalo spolupachatelství trestného činu. Dovolání obviněného je v tomto ohledu zjevně neopodstatněné."
Ani v tomto směru stěžovatel na důvody Nejvyššího soudu protiargumentačně nic neuvádí, nereaguje na ně a pouze staví svůj názor oproti názoru Nejvyššího soudu.
VI.
Stěžovatel dále namítá, že v přepisu odposlechu telekomunikačního provozu se objevilo příjmení B. ve spojení se jménem J., avšak toto příjmení v odposlechu nezaznělo. Nebylo prý vůbec zkoumáno, jak mohlo dojít k tomu, že v přepisu reálného záznamu o odposlechu telekomunikačního provozu se příjmení B. objevilo.
I touto námitkou se obecný soud zabýval a přesvědčivě se s ní vypořádal. Tu lze citovat ze str. 11 napadeného usnesení vrchního soudu, kde je reprodukován obsah vyjádření státního zástupce k této námitce stěžovatele: "Pokud v přepisech odposlechů, které nejsou procesním důkazem, kterým je pouze vlastní záznam, se uvádí jméno J. B., lze odkázat na hlavní líčení z 13.11.2007, kde po přehrání odposlechu obžalovaný J. B. nenamítal, že nejde o záznam jeho hovoru. Významný je také hlasový akcent a čísla mobilního telefonu, která byla používána.". Dále lze citovat především str. 19 napadeného usnesení vrchního soudu: "...J. B. jeho odvolací námitky směřují zejména do vyhodnocení důkazů nalézacím soudem s poukazem na to, že ze svědecké výpovědi svědka J. má vyplývat, že osoba, o níž se hovoří v přepisech odposlechů telefonních hovorů, není totožná s osobou obžalovaného J. B., při rekognicích ho svědci nepoznali a při přepisech hovorů je zavádějícím způsobem uváděno, že věci vyřizují nějací lidé od J. B., ač jméno B. se v reálném záznamu nevyskytuje. Tyto odvolací námitky obžalovaného B. lze odmítnout s poukazem na závěry nalézacího soudu o jeho vině a okolnosti uvedené ve vyjádření státní zástupkyně u veřejného zasedání o odvolání, s nimiž se odvolací soud zcela ztotožni ..., navíc stačí poukázat na výpověď jak obžalovaného T. R., tak i obžalovaného J. B. ohledně trestné činnosti jím kladené za vinu a také výpovědi svědků v rozsudku podrobně popsaných, kteří o účasti J. B. na předmětné trestné činnosti a jeho vědomosti, o jakou trestnou činnost jde, hovoří a vyplývá to, jak znovu správně zmínila státní zástupkyně, i z okolností případu, jak je ani sám obžalovaný J. B. nepopírá, a to zejména, kdy a za jakých okolností sděluje obžalovanému R. osud osob, které v případě bodu 2) výroku o vině měly převážet kokain."
K tomu Ústavní soud dodává, že klíčové je, zda podle záznamu šlo skutečně o osobu stěžovatele, což soudy řádně a přesvědčivě zdůvodnily, nikoli snad to, zda jeho příjmení v zaznamenávaných hovorech bylo výslovně uvedeno.
VII.
Stěžovatel též namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vzešlo z veřejného zasedání konaného dne 21.10. 2008. Z protokolu o tomto veřejném zasedání vyplývá, že přítomna jednání byla protokolující úřednice a dle poučení předsedy senátu na straně 5 protokolu o veřejném zasedání bude průběh veřejného zasedání zaznamenán prostřednictvím zvukového záznamu. V hlavním líčení a ve veřejném zasedání může provádět protokolaci jen vyšší soudní úředník nebo protokolující úředník s využitím zvukového záznamu. Z protokolu o veřejném zasedání však nevyplývá, zda došlo k přibrání protokolujícího úředníka, případně vyššího soudního úředníka k provedení protokolace, resp. z něj vyplývá, že k tomu nedošlo, i když protokolující úřednice přítomna byla. Došlo prý tak ke zpochybnění obsahu protokolu, který byl vyhotoven a předložen obhájci, případně ostatním stranám. Tím je zpochybněno zachování práva stěžovatele na spravedlivý proces. Dle §27 tr. řádu měl protokol o veřejném zasedání obsahovat rozhodnutí, byť procesního charakteru, o přibrání protokolující úřednice jako zapisovatele. Tento úkon má význam nejen v tom, že přibraný zapisovatel musí být vzatý do slibu, ale i v tom, že dle §55b odst. 6 odpovídá za správnost protokolace právě takto přibraný zapisovatel (vyšší soudní úřední nebo protokolující úředník). Za správnost takového protokolu, jaký byl v této věci vyhotoven, vlastně neodpovídá nikdo. Nepochybně bylo možné tuto vadu zhojit tím, že by rozhodující soud v řízení o dovolání vycházel přímo ze zvukového záznamu zaznamenaného na zvukovém nosiči. "Z ničeho však nevyplývá, že by k tomu došlo."
Ústavní soud konstatuje, že v souvislosti s ústavně právním přezkumem v předchozím odstavci uvedených námitek je klíčové, že jsou toliko povahy formální. Stěžovatel tedy nerozporuje meritorní stránku věci, tj. především to, že by snad protokol o veřejném zasedání u odvolacího soudu neodpovídal realitě (tedy tomu, co se skutečně před odvolacím soudem událo). I kdyby tedy Ústavní soud shledal stěžovatelem namítané formální nedostatky co do protokolu o veřejném zasedání za existující, nebylo by možné než dospět k závěru, že tyto (tvrzené) vady řízení nedosahovaly takové úrovně, aby znamenaly porušení stěžovatelových ústavně garantovaných základních práv a svobod v rozsahu vyžadujících kasační zásah Ústavního soudu. Spravedlivost či nespravedlivost řízení je totiž nutno hodnotit v jeho celku.
Vyjádřeno poněkud jinak - jak plyne z obsahu celého tohoto usnesení - Ústavní soud posuzuje dodržení lidskoprávních záruk ústavního pořádku vždy v konkrétní věci, tedy zásadně z hlediska jejich skutečného a účinného uplatnění, a to s ohledem na funkci, kterou v trestním řízení plní. Pokud tedy Ústavní soud nahlížel na ústavně zaručená práva stěžovatele z materiálního hlediska, tj. v duchu zásad materiálního právního státu, nezbylo mu než dovodit - se zřetelem na námitky v ústavní stížnosti - že skutečné a účinné uplatnění stěžovatelových práv s ohledem na funkci, kterou v trestním řízení plní, v této konkrétní souzené věci zajištěno bylo.
K tomu - nad rámec uvedených důvodů - Ústavní soud dodává následující.
Stěžovatel namítl, že z protokolu o veřejném zasedání nevyplývá, zda došlo k přibrání protokolujícího úředníka, resp. že k tomuto nedošlo, i když protokolující úřednice přítomna byla. To však neodpovídá obsahu protokolu, neboť je v něm uvedena konkrétní protokolující úřednice na str. 1 a je též uvedeno na str. 11, že "Protokol byl vyhotoven J. J. na základě zvukového záznamu a pořízen dne 21. října 2008.", přičemž následuje i její podpis. Z těchto skutečností plyne, že protokolující úřednice nejen že byla u veřejného zasedání fakticky přítomna, ale i plnila svou zákonnou roli. Byla tedy přibrána soudem, v opačném případě by ostatně její přítomnost ztrácela smysl. Na tom nic nemění ani to, že protokol formálně výslovně neobsahuje usnesení o přibrání protokolující úřednice, neboť přibrání protokolující úřednice lze z protokolu dovodit shora uvedenou rozumnou úvahou. Ostatně ani stěžovatel neuvádí argumentaci na podporu svého závěru, proč by mělo být i pro protokolujícího úředníka vydáno soudem procesní usnesení. Samotná dikce §27 hovoří o "přibrání" pouze ve vztahu k zapisovateli, zatímco ve vztahu k protokolujícímu úředníkovi jen uvádí, že "Nebyl-li zapisovatel přibrán, sepíše protokol osoba provádějící úkon. Je-li v řízení před soudem o průběhu úkonu pořizován zvukový záznam a v důsledku tohoto předseda senátu nediktuje protokol, je zapisovatelem, pokud je ho třeba, vyšší soudní úředník nebo protokolující úředník." Klíčové však je, jak plyne ze shora uvedeného, že pro neexistenci námitek stěžovatele proti reálnosti obsahu protokolu tyto námitky nedosahují charakteru ústavního.
Pokud pak stěžovatel namítá, že za správnost takového protokolu vlastně neodpovídá nikdo, jde o omyl. Z trestního řádu lze dovodit, že za něj odpovídá jednak podepsaná protokolující úřednice, jednak předseda senátu, který protokol též podepsal (k tomu srov. Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád, 6. vydání, C.H.Beck, 2008, komentář k §55b odst. 6).
Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že vyskytne-li se rozpor mezi písemným vyhotovením protokolu o úkonu a zvukovým záznamem, je třeba vycházet ze zvukového záznamu. Součástí práva na obhajobu je též právo seznámit se s obsahem zvukového záznamu o průběhu hlavního líčení. Proto k žádosti obviněného nebo jeho obhájce soud podle okolností případu určí, zda umožní přehrání takového záznamu nebo poskytne jeho kopii (srov. R 58/2005-I., III.; nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 388/06) [srov. Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád, 6. vydání, C.H.Beck, 2008, komentář k §55b odst. 2]. Sám stěžovatel ani nenamítá konkrétní rozpor mezi písemným vyhotovením protokolu o úkonu a zvukovým záznamem a neuvádí ani, že by využil svého práva s obsahem zvukového záznamu se seznámit.
VIII.
Co skutkové roviny (trestního) řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Je možné - z hlediska ústavněprávního - uvést, že soudy (zejména z povahy věci soud nalézací, tedy soud první instance) ohledně spáchání trestného činu stěžovatele opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku stěžovatelem, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení. I kdyby však byly napadené skutkové závěry kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů; to stěžovatel nedoložil. Obecným soudům nelze vytýkat ani nedostatek přiléhavého odůvodnění rozhodnutí, která ve stěžovatelově věci vydaly.
Se zřetelem k tomu nelze soudům - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejich jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádá prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
IX.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 1. září 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu