ECLI:CZ:US:2017:1.US.1977.17.1
sp. zn. I. ÚS 1977/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Znojmo, zastoupeného JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem Tovární 881/7, Znojmo, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 148/2016 ze dne 29. 3. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásada nulla poena sine lege dle čl. 39 Listiny.
Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením sp. zn. 3 To 148/2016 ze dne 29. 3. 2017 Krajský soud v Brně (dále též "krajský soud") zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě č. j. 1 PP 5/2016-30 ze dne 7. 4. 2016, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o jeho podmínečné propuštění z výkonů trestů odnětí svobody, které mu byly uloženy rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 13 T 243/2007 ze dne 16. 3. 2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě sp. zn. 42 To 95/2009 ze dne 5. 5. 2009, dále rozsudkem Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 2 T 17/2009 ze dne 9. 2. 2009, rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 2 T 82/2012 ze dne 20. 9. 2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 468/2012 ze dne 9. 1. 2013, a rozsudkem Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 2 T 247/2011 ze dne 27. 5. 2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 420/2013 ze dne 14. 11. 2013.
Nutno dodat, že krajský soud rozhodoval o stížnosti stěžovatele již podruhé. Jeho předchozí, rovněž zamítavé usnesení sp. zn. 3 To 148/2016 ze dne 25. 5. 2016 zrušil Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017 s tím, že bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a zásada nulla poena sine lege dle čl. 39 Listiny. Ústavní soud v citovaném nálezu podrobil kritice postup krajského soudu při posuzování naplnění jedné ze tří podmínek pro podmíněné propuštění odsouzeného na svobodu zakotvených v ustanovení §88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění rozhodném, a to konkrétně podmínky očekávání vedení řádného života v budoucnu. Krajskému soudu bylo vytknuto, že vzal v úvahu výlučně informace vyplývající z opisu z evidence rejstříku trestů k osobě stěžovatele, včetně jeho dvou "promarněných šancí" v podobě neúspěšných podmíněných propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, z nichž soud dovozoval, že stěžovatel se neustále dopouští trestné činnosti bez ohledu na dřívější odsouzení a výkon trestu, což zpochybňuje tvrzení, že chce žít řádným životem, resp. samotný účinek výkonu trestu. Podle Ústavního soudu tímto způsobem krajský soud toliko na podkladě trestní minulosti stěžovatele paušálně vyloučil možnost jeho podmíněného propuštění, aniž by zohlednil potencialitu následné proměny a nápravy stěžovatele, k níž mohlo dojít během výkonu trestu odnětí svobody. Jak Ústavní soud zdůraznil, takovýto přístup neodpovídá nejen zákonu, jež přísnější podmínky podmíněného propuštění pro odsouzené - recidivisty nestanoví, ale ani ústavním požadavkům. Ústavní soud v návaznosti na to proto krajskému soudu v nálezu uložil, aby při novém projednání věci přihlédl, krom trestní minulosti stěžovatele, také k aktuálním informacím a poznatkům podávajícím se k jeho osobnosti, nápravě i poměrům, v nichž by se ocitl po podmíněném propuštění na svobodu. V případě pochybností o vedení řádného života stěžovatele na svobodě pak měl krajský soud uvážit též možnost uložení doprovodných opatření ve formě přiměřených omezení a přiměřených povinností či probačního dohledu dle §89 trestního zákoníku.
Krajský soud po vrácení věci znovu přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žádosti stěžovatele o podmínečné propuštění z výkonů trestů odnětí svobody, načež dne 29. 3. 2017 přijal ústavní stížností napadené usnesení. V něm se opětovně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že u stěžovatele nebyla naplněna podmínka prognózy vedení řádného života v budoucnu.
Stěžovatel se s takovým výsledkem řízení nespokojil. V podaném stížnostním návrhu nejprve zopakoval argumentaci, jež uplatňoval již v předchozím řízení u Ústavního soudu, vztahující se ke smyslu institutu podmíněného propuštění a interpretaci podmínek obsažených v ustanovení §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Pochybení krajského soudu pak jmenovitě spatřoval v tom, že nerespektoval právní názory a hodnocení stěžovatele, vyslovené v kasačním nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017. Od jeho vydání přitom nastaly další skutečnosti svědčící podle stěžovatele pro závěr, že jej lze z výkonu trestu podmíněně propustit. Stěžovatel v daném směru uvedl, že již vykonal více než tři čtvrtiny uloženého trestu odnětí svobody, ve výkonu trestu stále pracuje, obdržel další pochvaly a bylo mu uděleno dvakrát přerušení trestu v délce šesti, resp. pěti dnů. Stěžovatel současně poznamenal, že je v průběhu výkonu trestu sledován a jsou u něj prováděny testy na přítomnost psychotropních omamných látek, a to vždy s negativním výsledkem.
Ústavní soud zvážil námitky stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V nálezu sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), jímž zrušil předešlé rozhodnutí krajského soudu, Ústavní soud vymezil, jakým způsobem je krajský soud povinen zjišťovat naplnění podmínky, že odsouzený v budoucnu povede řádný život. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v nyní předložené ústavní stížnosti uplatnil shodnou argumentaci jako v řízení ve věci sp. zn. I. ÚS 2201/16, bylo úlohou Ústavního soudu posoudit, zda krajský soud splnil, co mu bylo citovaným nálezem uloženo.
Ústavní soud poté, co se s obsahem napadeného rozhodnutí seznámil, shledal, že usnesení krajského soudu z ústavněprávního hlediska obstojí, byť k jeho odůvodnění lze stále mít jisté výhrady. Krajskému soudu je třeba v prvé řadě vytknout, že ačkoliv ve svém rozhodnutí v konečném důsledku dostál požadavkům plynoucím z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2201/16, značnou část odůvodnění věnoval polemice s právním názorem Ústavního soudu a obhajobě dosavadní praxe, založené na paušalizujícím hodnocení trestní minulosti odsouzeného. V důsledku této skutečnosti působilo rozhodnutí krajského soudu nekonzistentním dojmem, neboť krajský soud v něm na straně jedné vycházel ze závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu a obstaral pro své rozhodnutí dodatečné podklady, na straně druhé však trval i na správnosti svých původních tezí, jež jsou s obsahem nálezu v rozporu. Určitý odstup, s nímž krajský soud přejal závazný právní názor Ústavního soudu, se negativně promítl i v klíčové části, v níž krajský soud hodnotí splnění podmínek pro propuštění stěžovatele na svobodu, kdy závěry krajského soudu mohly být nepochybně formulovány pregnantněji a mohly lépe odpovídat východiskům obsaženým v předmětném nálezu.
Přes všechny tyto výtky však lze konstatovat, že se zásadní nedostatek, který vedl Ústavní soud ke zrušení předchozího rozhodnutí krajského soudu, podařilo odstranit. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2201/16 vyložil, že ačkoliv chování odsouzeného po předchozích podmínečných propuštěních z výkonu trestu odnětí svobody může představovat významnou indicii, konečné rozhodnutí o žádosti o podmínečné propuštění musí být vždy založeno na zhodnocení aktuálních poměrů odsouzeného. Nelze tedy "zlomit hůl" nad odsouzeným jen proto, že se v minulosti v průběhu zkušební doby neosvědčil, ale je třeba posoudit, k jakému osobnostnímu vývoji u něj v mezidobí došlo a jak se případně změnily další okolnosti, které by mohly mít na jeho budoucí život na svobodě vliv.
Krajský soud tento stěžejní požadavek naplnil, neboť ve vztahu ke stěžovateli již paušálně nevyloučil možnost jeho podmínečného propuštění, nýbrž po zvážení všech relevantních okolností konstatoval, že "zatím", tzn. v daný okamžik, nelze považovat podmínku, že stěžovatel v budoucnu povede řádný život za splněnou (str. 9 usnesení). Krajský soud si pro své, v pořadí druhé, rozhodnutí vyžádal další podklady, a to trestní spisy Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 28 PP 162/2008 a 12 PP 43/2010, vážící se k předchozímu rozhodování o podmíněném propuštění stěžovatele, aktuální zprávu z věznice o chování stěžovatele a o tom, zda hradí evidované závazky, a aktuální zprávu od Diecézní charity Brno. Po vyhodnocení všech podkladů krajský soud uzavřel, že důvody, o něž stěžovatel svou žádost opřel, jsou obdobné těm, které byly uvedeny v žádosti, na jejímž základě byl naposledy podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody. I v minulém případě se stěžovatel ve výkonu trestu odnětí svobody choval vzorně, odkazoval se na rodinné zázemí, vyjadřoval zájem pečovat o syna a ochotu najít si zaměstnání a splácet dluhy. Žádný z těchto slibů však nesplnil, po propuštění s rodinou přestal komunikovat, o syna nejevil zájem a do zaměstnání, přes předchozí dohodu a záruky poskytnuté zaměstnavatelem, nenastoupil. Pozornosti krajského soudu také neušlo, že navzdory stanovenému dohledu stěžovatel nespolupracoval s probační službou ani orgány činnými v trestním řízení, mimo jiné se opakovaně nedostavoval k veřejnému zasedání. Ačkoliv to krajský soud výslovně neuvedl, z jeho rozhodnutí bylo zřejmé, že u stěžovatele neshledal oproti dřívějšímu rozhodování o podmínečném propuštění takový osobnostní posun, který by odůvodnil předpoklad, že situace bude po jeho propuštění odlišná, tzn., že stěžovatel svým slibům tentokrát dostojí a povede řádný život. Pro závěr, že nedošlo k zásadní změně postoje stěžovatele, svědčilo rovněž zjištění, že stěžovatel má řadu dluhů, na jejichž úhradu po celou dobu nepoukázal ani minimální částku, a to přesto, že ve výkonu trestu odnětí svobody pracuje.
Právě tento argument krajského soudu, že stěžovatel vydělané prostředky nepoužil ve prospěch poškozených své trestné činnosti, ale ve prospěch své rodiny, se týká aktuálního postoje stěžovatele. Nyní by stěžovatel měl upřít mnohem větší snahu na napravení toho, co v minulosti způsobil, nejen na přípravu svého budoucího života. Právě tuto argumentaci, která není výlučně retrospektivní, krajský soud doplnil, čímž naplnil požadavek judikatury Ústavního soudu.
Z důvodů shora vyložených Ústavní soud proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost stěžovatele, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Nad rámec odůvodnění, s ohledem na způsob, jímž se krajský soud vymezoval vůči nálezu sp. zn. I. ÚS 2201/16, Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že dle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby. Povinnost následovat ratio decidendi nálezů Ústavního soudu se přitom nevyčerpává pouze rozhodnutím v konkrétní kauze, ale přenáší se rovněž na rozhodování v jiných, obdobných věcech. Krajský soud by měl tedy i v budoucnu nadále u žadatelů o podmíněné propuštění zvažovat prognózu jejich chování mimo věznici s přihlédnutím k aktuálním poměrům žadatelů a neomezovat se pouze na zjišťování jejich trestní minulosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu