ECLI:CZ:US:2023:1.US.198.23.1
sp. zn. I. ÚS 198/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Gabriely Brůžičkové, advokátky, sídlem Vachova 43/5, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. listopadu 2022 č. j. 5 To 284/2022-361, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v trestní věci odsouzeného O. P. (dále jen "odsouzený") vedené u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 3 T 37/2022 stěžovatelka vystupovala jako zmocněnkyně poškozených Jany B., Jiřího S., nezl. Jitky B., nezl. Tomáše C. a nezl. Antonína C. (jedná se o pseudonymy). Za právní pomoc jmenovaným poškozeným stěžovatelka uplatnila nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 517 498 Kč.
3. Usnesením ze dne 7. 10. 2022 č. j. 3 T 37/2022-347 městský soud podle §151 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, per analogiam ve spojení s §51a trestního řádu stěžovatelce přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů za právní pomoc poškozeným ve výši 392 055 Kč. Ve zbytku návrh stěžovatelky podle §151 odst. 3 trestního řádu ve spojení s §154 odst. 1 trestního řádu a §51a trestního řádu a contrario zamítl. Z odůvodnění rozhodnutí je patrné, že městský soud stěžovatelce přiznal s poukazem na tehdy platný §12a odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za úkony právní služby provedené do 31. 12. 2021 odměnu ve výši 5 000 Kč za jeden úkon právní služby a za úkony provedené od 1. 1. 2022 vycházel (s ohledem na zrušení zmíněného zákonného ustanovení) z §10 odst. 5 a §12 odst. 4 advokátního tarifu a přiznal stěžovatelce odměnu v plné výši a sazbu za jeden úkon právní služby za všechny poškozené stanovil ve výši 36 216 Kč.
4. Ke stížnosti odsouzeného Krajský soud v Brně napadeným usnesením usnesení městského soudu podle §149 odst. 1 trestního řádu zrušil a podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu nově přiznal stěžovatelce podle §151 odst. 6 trestního řádu za použití §151 odst. 3 trestního řádu odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 53 252,10 Kč. Ve zbytku požadované odměny a náhrady hotových výdajů návrh stěžovatelky zamítl.
5. V odůvodnění rozhodnutí krajský soud vysvětlil, z jakých důvodů nepřisvědčil požadavku stěžovatelky na přiznání odměny za nahlížení do spisu dne 11. 1. 2022, za účast při výslechu odsouzeného dne 21. 1. 2022 a za návrh na doplnění dokazování ze dne 9. 2. 2022. Konstatoval rovněž, že městský soud postupoval nesprávně při výpočtu odměny stěžovatelky. K tomu poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021 sp. zn. 25 Cdo 3771/2020 (publikováno pod č. 12/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), ve kterém Nejvyšší soud stanovil, že odměna advokáta u věcí náhrad nemajetkové újmy se vypočte z paušální tarifní hodnoty 50 000 Kč, a to za analogického použití §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. Krajský soud dospěl k závěru, že by se z hlediska sjednocení justiční praxe mělo stejným způsobem postupovat i v trestním řízení. Je přesvědčen, že by bylo disproporční, aby v trestním řízení (oproti občanskoprávnímu řízení) byla za tarifní hodnotu při náhradě nemajetkové újmy považována částka, která byla poškozeným na této náhradě soudem přisouzena. Takový postup považuje na nelogický a nežádoucí, a to mimo jiné ve vztahu k výši odměn obhájců za zastupování pachatelů trestných činů. Pochybení shledal krajský soud také při přiznání náhrady týkající se odměny stěžovatelky za jednotlivé úkony právní služby při společném zastupování všech poškozených. Zdůraznil, že je nutno rozlišovat, zda určitý úkon společného zmocněnce byl učiněn ve prospěch jen jednoho poškozeného nebo ve prospěch všech poškozených. U úkonů, které stěžovatelka vykonala pro všechny poškozené současně, jí přiznal odměnu pouze jednou.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení nesouhlasí a polemizuje se závěrem krajského soudu o nepřiznání odměny za nahlížení do spisu dne 11. 1. 2022, za účast při výslechu odsouzeného dne 21. 1. 2022 a za návrh na doplnění dokazování ze dne 9. 2. 2022. Rovněž tvrdí, že rozhodl-li krajský soud při stanovení její odměny v rozporu s §10 odst. 5 a §12 odst. 4 advokátního tarifu, porušil tím platné právní předpisy, neboť neexistuje žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, podle kterého by se tarifní hodnota v trestním řízení měla posuzovat stejně, jak je tomu v civilním řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Adhezní řízení, byť nesporně představuje součást trestního řízení, vykazuje značná specifika, jež je od samotného trestního řízení odlišují. Předmětem adhezního řízení je totiž náhrada újmy, jakožto soukromoprávního nároku poškozeného. Náhrada nákladů adhezního řízení je obecně upravena v §154 trestního řádu, ze kterého plyne, že předmětem náhrady nejsou všechny náklady, které poškozenému v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení vznikly, nýbrž pouze náklady vynaložené účelně.
10. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že v řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, zejména pak v adhezním řízení, je maximálně zdrženlivý, a to i právě s ohledem na tu skutečnost, že má být poskytována náhrada nákladů toliko účelně vynaložených. I přes široký prostor pro úvahu, který zákon v tomto směru soudům poskytuje a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zde nicméně zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá jak zákonu, tak i učiněným skutkovým zjištěním [srov. např. nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767) či nález ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 1255/18].
11. V obecné rovině lze konstatovat, že byl-li poškozenému jím uplatněný nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích alespoň zčásti přiznán, má při náhradě nákladů též nárok na úhradu nákladů vzniklých přibráním zmocněnce. Podmínkou však je, že musí jít o náklady účelně vynaložené. Přitom je ve smyslu §154 odst. 1 trestního řádu třeba hodnotit jak potřebnost jednotlivých úkonů právní služby, tak i přiměřenost výše sazby za úkon, jakož i přiměřenost celkové výše nákladů vůči celkové částce přiznané poškozenému na náhradě újmy, a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu a jejich případný dopad na odsouzeného.
12. V nyní posuzované věci krajský soud řádně a srozumitelně vysvětlil, proč nepřisvědčil požadavku stěžovatelky na přiznání odměny za nahlížení do spisu dne 11. 1. 2022, za účast při výslechu odsouzeného dne 21. 1. 2022 a za návrh na doplnění dokazování ze dne 9. 2. 2022. K úkonu "nahlížení do spisu dne 11. 1. 2022" uvedl, že prokazatelně nešlo o úkon právní služby "prostudování spisu", nýbrž toliko o nahlédnutí do spisu, což nespadá pod úkony uvedené v §11 odst. 1, odst. 2 advokátního tarifu. Navíc podotkl, že ve spisu nebyl nalezen žádný doklad potvrzující, že k tomuto úkonu došlo, a ani stěžovatelka žádný takový doklad soudu nepředložila, a že stěžovatelce byla řádně přiznána odměna za prostudování spisu po skončení vyšetřování. K úkonu "účast při výslechu odsouzeného dne 21. 1. 2022" krajský soud konstatoval, že těžiště dokazování je dáno až v hlavním líčení, navíc charakter spáchané trestné činnosti (způsobení dopravní nehody se smrtelným následkem) podle něj nevyžadoval účast stěžovatelky při výslechu odsouzeného v přípravném řízení, resp. nešlo o úkon potřebný k účelnému uplatnění nároků poškozených v trestním řízení. Stěžovatelka byla přítomna u hlavního líčení i u uzavření dohody o vině a trestu a za oba tyto úkony právní služby jí byla řádně přiznána odměna. Úkon "návrh na doplnění dokazování ze dne 9. 2. 2022" podle závěru krajského soudu nebyl úkonem právní služby podle §11 advokátního tarifu, navíc požadavek poškozených na zpracování znaleckého posudku z oboru psychologie a psychiatrie k osobě odsouzeného posoudil jako nadbytečný, když navíc nebyl realizován ani v dané trestní věci.
13. Jde-li o námitky týkající se výpočtu odměny stěžovatelky, Ústavní soud připomíná, že povinnost uhradit nepřiměřeně vysoké náklady odporuje požadavku účelnosti (§154 odst. 1 trestního řádu). Tím, komu je uložena, je odsouzený pachatel trestného činu, jehož postih je takovým postupem obecných soudů ještě nepřiměřeně umocněn. Jinými slovy, je tak třeba vždy vážit, zda odměna nepřesahuje rozumnou míru účelnosti (srov. např. nález ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. II. ÚS 1033/21).
14. Krajský soud se neztotožnil s názorem městského soudu, který stanovil za úkony právní služby provedené do 31. 12. 2021 sazbu 5 000 Kč za jeden úkon právní služby (podle §12a odst. 2 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2021) a za úkony právní služby provedené od 1. 1. 2022 sazbu za jeden úkon právní služby za všechny poškozené ve výši 36 216 Kč. Krajský soud posoudil takové náklady na odměnu společného zmocněnce stěžovatelů jako neodpovídající skutečně vynaloženému úsilí zmocněnce a s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020 stanovil sazbu 3 100 Kč za jeden úkon právní služby. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud stanovil, že odměna advokáta u věcí náhrad nemajetkové újmy se vypočte z paušální tarifní hodnoty 50 000 Kč, a to za analogického použití §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. V zájmu sjednocení judikatury ve věci určení tarifní hodnoty pro účely výpočtu odměny advokáta podle advokátního tarifu dospěl Nejvyšší soud k závěru o správnosti té linie soudních rozhodnutí (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019 sp. zn. 25 Cdo 1901/2018 či ze dne 27. 6. 2019 sp. zn. 25 Cdo 4210/2018), podle které ve věcech peněžité náhrady za zásah do práva na soukromý a rodinný život způsobený usmrcením či těžkým poškozením zdraví osoby blízké nelze při stanovení odměny advokáta postupovat podle §7 ve spojení s §8 odst. 1 advokátního tarifu, neboť tato ustanovení nereflektují povahu řízení o peněžitých náhradách za újmu na přirozených právech člověka, neboť v době započetí úkonu právní služby nelze určit výši plnění, jestliže určení výše náhrady závisí na posouzení soudu podle mnoha kritérií. Konstatoval, že na tyto případy je přiléhavé aplikovat §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, jež ostatně podle výslovného znění na věci osobnostních práv, v nichž je navrhována náhrada nemajetkové újmy, dopadá.
15. Zmíněné důvody vedou podle krajského soudu k závěru, že postup podle §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu se uplatní nejen při výpočtu odměny advokáta v řízení o nárocích na náhradu nemajetkové újmy na zdraví podle občanského zákoníku, jak dovodil Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí, ale i při stanovení odměny za jeden úkon právní služby zmocněnce poškozených v trestním řízení.
16. Ústavní soud se po posouzení věci ztotožnil s názorem krajského soudu, že v dané věci došlo rozhodnutím městského soudu k přiznání nepřiměřeně vysoké částky určené jako náklady stěžovatelky coby zmocněnkyně poškozených. Závěr krajského soudu, že by se z hlediska sjednocení justiční praxe mělo i v trestním řízení postupovat v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020, podle kterého se odměna advokáta u věcí náhrad nemajetkové újmy vypočte z paušální tarifní hodnoty 50 000 Kč, považuje Ústavní soud za logický. Předmětem adhezního řízení je náhrada újmy, jakožto soukromoprávního nároku poškozeného, navíc v dané souvislosti nelze přehlížet ani vzájemnou vyváženost odměn zmocněnců a obhájců, kteří poskytují právní služby svým klientům v téže trestní věci. Jak uvedl již krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, v posuzovaném případě odměna obhájce za zastupování odsouzeného činila 2 300 Kč za jeden úkon právní služby [§10 odst. 3 písm. c) s odkazem na §7 bod 5 advokátního tarifu]. Při nezohlednění rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020 by v takových případech docházelo k značnému zvýhodnění zmocněnců poškozených, což jistě zákonodárce neměl při úpravě advokátního tarifu v úmyslu.
17. Ústavní soud nemá proto žádných námitek proti závěru krajského soudu, jež při stanovení odměny stěžovatelky za jeden úkon právní služby vycházel z paušální tarifní hodnoty 50 000 Kč za analogického použití §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu.
18. Krajský soud podle Ústavního soudu zvolil výklad, který není zjevně nelogický, nespravedlivý či jinak excesivní. Ústavní soud nevidí žádný rozumný důvod tento jeho závěr z hlediska ochrany ústavnosti zpochybňovat.
19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu