Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.03.1996, sp. zn. I. ÚS 198/95 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 23/5 SbNU 193 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:1.US.198.95

sp. zn. I. ÚS 198/95 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní stížnosti H. P., zastoupené JUDr. T. N., účastníků řízení Okresního soudu v Náchodě a Krajského soudu v Hradci Králové a vedlejšího účastníka města Č. S., proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. 11. 1994, č.j. 4 C 343/93-69, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 5. 1995, č.j. 18 Co 20/95-90, takto: Ústavní stížnosti se zcela v y h o v u j e. Rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 5. 1995, č. j. 18 Co 20/95-90, a Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. 11. 1994, č.j. 4 C 343/93-69, se z r u š u j í . Odůvodnění: Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 5. 1995, č.j. 18 Co 20/95-90, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. 11. 1994, č.j. 4 C 343/93-69. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě byl zamítnut návrh stěžovatelky proti žalovanému městu Č. S.., aby byl žalovaný povinen odstranit stavbu asfaltového povrchu na poz. parcele č. 1727 v kat. úz. Č. S. Současně bylo rozhodnuto o zřízení věcného břemene k tomuto pozemku - právo stavby a užívání parkoviště s asfaltovým povrchem ve prospěch žalovaného za náhradu 60.000,- Kč a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky byl rozsudek Okresního soudu v Náchodě potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 5. 1995, č.j. 18 Co 20/95-90. Okresní soud v Náchodě po provedeném dokazování vzal za prokázáno, že žalobkyně H. P. je vlastnicí pozemku č. 1727 o výměře 4297 m2 v kat. úz. Č. S. Tento pozemek polovinou zdědila po H. F. a polovinou jí byl darován A. H. Na pozemku vybudovalo žalované město Č. S. na základě stavebního povolení stavbu parkoviště, a to bez souhlasu právních předchůdkyň žalobkyně. Žalovaný nebyl vlastníkem pozemku a ani neměl jiné právo umožňující stavbu. V tomto případě jde tedy o tzv. neoprávněnou stavbu. Okresní soud dovodil, že jde-li o neoprávněnou stavbu, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil. Povinnost odstranit stavbu přichází v úvahu, když stavebník nejednal v dobré víře a zvlášť hrubě porušil své povinnosti. Rozhodnutí o odstranění stavby je třeba posoudit ze všech hledisek, a to nejen z hlediska zájmu vlastníka pozemku, ale též z hlediska účelu, kterému stavba slouží, důvodu, proč byla postavena, využitelnosti stavby, z hlediska technické proveditelnosti odstranění stavby a pod. V daném případě, "kdy je stavba užívána jako přístupová cesta a parkoviště včetně celoročního využití kamionovou dopravou a z hlediska ochrany vod přehradní nádrže před průsakem ropných látek pro případ, že by do pozemku nezasahovala stavba parkoviště, by bylo účelnější stavbu parkoviště zachovat." Žalobkyně požadovala odstranění stavby a uvedení pozemku do původního stavu a nesouhlasila tedy s přikázáním stavby do svého vlastnictví. Soud měl za to, že rozhodnutí o odstranění stavby by nebylo účelné, a proto návrh na odstranění asfaltového povrchu z pozemku zamítl. Vzhledem k tomu, že nebylo namístě odstranění stavby, ani nebylo možno řešit situaci přikázáním stavby vlastníkovi pozemku, uspořádal soud poměry mezi vlastníkem pozemku a stavebníkem tak, že zřídil za náhradu ve prospěch žalovaného věcné břemeno spočívající v právu stavby a užívání parkoviště s asfaltovým povrchem. Výše náhrady za zřízení věcného břemene byla stanovena volnou úvahou částkou 60.000,- Kč, a to analogicky s použitím zákona č. 393/1991 Sb. - náhrada za dočasné užívání pozemku 3,- Kč za m2 a předpokládaná doba nájmu 5 let. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, v němž namítala zejména hrubý nepoměr mezi přisouzenou náhradou za zřízení věcného břemene a výhodou oprávněného a poukázala na to, že větší část asfaltové plochy neslouží jako parkoviště, ale byla pronajata firmě, jež zde provozuje autobazar; ochrana vod přehrady před průsakem ropných látek je zajištěna lapoly, které byly vybudovány k ochraně před možným průsakem ropných látek, jež by mohly pocházet pouze z automobilů parkujících na parkovišti. Jednání ve zlé nebo dobré víře mělo být posuzováno z hlediska toho, kdo parkoviště budoval, zda dodržoval zákony a obecně závazné předpisy či nikoli. V uvedeném případě bylo stavební řízení zahájeno bez účasti a bez souhlasu majitelů pozemku, to znamená v rozporu se zákonem. Uvedení ONV v Náchodě jako uživatele na výpisu z katastru nemovitostí bez zjištění vlastníka a odkazování na běžné způsoby používané v době komunistické totality nemohou být jednáním v dobré víře. Naopak postup vložení užívacího práva pro ONV v Náchodě byl proveden bez podkladů a tím i nezákonně a vydání stavebního povolení v rozporu s právními předpisy není jednáním v dobré víře, ale naopak jednáním ve zlé víře. Stěžovatelka namítala, že pozemek, na němž je stavba postavena, je v intravilánu města Č. S. a v blízkosti rekreačního střediska Rozkoš. Z hlediska využitelnosti je součástí tohoto střediska a jeho hodnota je zejména z hlediska možných podnikatelských aktivit řádově několik miliónů korun. Žalovaný jednal ve zlé víře, když bez kolaudačního rozhodnutí ohledně předmětné stavby a bez právního důvodu začal sám prostřednictvím jiných organizací pronajímat asfaltový povrch k podnikatelským účelům. Žalobkyně konečně popřela názor soudu, že by nesouhlasila s přikázáním stavby do vlastnictví, neboť tato otázka vůbec řešena nebyla. Rozsudkem ze dne 29. 5. 1995, č.j. 18 Co 20/95-90, Krajský soud v Hradci Králové potvrdil napadený rozsudek Okresního soudu v Náchodě a uvedl, že žalobkyně se odvoláním domáhala pouze odstranění asfaltového povrchu z části jejího pozemku a každé jiné řešení odmítla. Za této situace dal soud přednost řešení, které se mu jevilo nejen jako spravedlivé, ale i účelné a zákonu odpovídající. Zlikvidovat stavbu (byť by šlo o asfaltový povrch) by bylo ekonomicky nevhodné, jak správně dovodil okresní soud, na jehož skutková zjištění a jemu odpovídající právní závěry odvolací soud poukázal a v celém rozsahu je přejal. Stěžovatelka napadla oba uvedené rozsudky ústavní stížností, v níž uvedla, že v dané věci se jednalo o klasický spor o odstranění neoprávněné stavby parkoviště s asfaltovým povrchem z pozemkové parcely č. 1727 v kat. území Č. S., kterou zřídil na pozemku v tzv. akci "Z" MNV Č. S. bez souhlasu právních předchůdců navrhovatelky - vlastnice pozemku. V tomto sporu Okresní soud v Náchodě při rozhodování použil ustanovení §135c odst. 3 občanského zákoníku, zamítl návrh stěžovatelky - navrhovatelky na odstranění stavby a naopak omezil navrhovatelku jakožto vlastnici pozemku "zřízením věcného břemene práva stavby a užívání parkoviště" ve prospěch žalovaného města Č. S. za náhradu 60.000,- Kč. Rozsudek Okresního soudu v Náchodě potvrdil na základě odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové, který akcentoval ekonomickou vhodnost řešení zvoleného okresním soudem. Ustanovení §135c odst. 3 občanského zákoníku, které soudy použily, dává soudům právo významným a podstatným způsobem omezit vlastníka ve výkonu jeho vlastnických práv. Občanský zákoník však v tomto ustanovení nestanoví žádné podmínky, za kterých smí soud ustanovení §135c odst. 3 použít. Podle názoru stěžovatelky existuje jediné podstatné kritérium, které musí soud zvažovat při rozhodování o tom, zda smí předmětné zákonné ustanovení použít; tím je článek 11 Listiny (dále jen "Listina"), zejména v ustanovení odst. 1 věty druhé a odst. 4. Soudy se však tímto článkem Listiny nezabývaly, naopak stanovily si "jakási" hlediska, která nijak nevysvětlují a nehodnotí z hlediska uvedených ústavních principů. Podle článku 11 odst. 4 Listiny je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné pouze ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Při použití ustanovení §135c odst. 3 občanského zákoníku se tedy soud měl zabývat zejména tím, zda smí toto ustanovení použít z hlediska principů článku 11 odst. 4 Listiny, tj. zda a jaký je veřejný zájem na tom, aby bylo omezeno vlastnické právo vlastníka pozemku a zda veřejný zájem převažuje nad právem na ochranu vlastnictví vlastníka pozemku ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny. Druhou větu tohoto ustanovení nelze přitom vykládat tak, že v daném případě je rovnocenné právo na ochranu vlastníka pozemku na straně jedné a vlastníka stavby zřízené neprávem na tomto pozemku na straně druhé. Vlastník stavby se stal jejím vlastníkem za cenu porušení práva vlastníka pozemku. Z tohoto hlediska je pak třeba posuzovat intenzitu a naléhavost veřejného zájmu na tom, aby stavba byla zachována i za cenu velmi podstatného omezení práv vlastníka pozemku. Dle názoru stěžovatelky důkazy provedené soudem neposkytly závěr pro zjištění, že je zde dán takový veřejný zájem, který by převážil právo vlastníka pozemku na jeho ochranu. Stěžovatelka v této souvislosti především namítala, že předmětný pozemek jen nepatrnou částí zasahuje do příjezdové cesty k areálu rekreačního střediska "Rozkoš". Rozhodující část pozemku je pronajata soukromé firmě k provozování autobazaru město Č. S., tedy pozemek je pronajímán soukromé firmě k její podnikatelské činnosti. Z tohoto hlediska tedy nejde o tak intenzivní veřejný zájem, který by byl silnější než právo vlastníka pozemku na ochranu jeho vlastnictví. I kdyby soud dospěl k názoru, že je ve veřejném zájmu zachovat na asfaltové ploše příchod k rekreačnímu areálu, potom by přicházelo v úvahu zřízení "věcného břemene práva stavby" a užívání asfaltové plochy pouze k nepatrné části pozemku a pokud se týká zbývající části pozemku, nebyl by zde žádný důvod k zamítnutí jejího návrhu. Jedná se o případ, kdy stavba asfaltové plochy může být rozdělena a částečně odstraněna. Zcela nesprávné je tvrzení o údajné ochranné funkci stavby asfaltové plochy s kanalizací proti průsaku ropných látek. Tyto látky se mohou vyskytovat na asfaltové ploše pouze v důsledku parkování vozidel. Toto nebezpečí by však bylo likvidováno odstraněním stavby parkovací plochy. Lapoly pro zachycení ropných látek jsou přitom nepodstatnou částí stavby a bylo by jistě možné zřídit je pouze pro plochu parkoviště stojící na jiných pozemcích než na pozemku ve vlastnictví stěžovatelky. V tomto směru však nebyly provedeny důkazy, na jejichž základě by soud mohl posoudit náležitě veřejný zájem. Za veřejný zájem nelze totiž bez dalšího považovat zájem obce, resp. vedoucích představitelů obce, neboť v dané věci se jedná především o zájem na profitu z pronájmu parkoviště soukromé firmě. Obecné soudy v souzené věci bez bližšího odůvodnění označily likvidaci asfaltového povrchu za ekonomicky nevhodnou a je zřejmé, že jejich rozhodnutí prakticky preferuje ochranu vlastnického práva obce na úkor ochrany vlastnictví pozemku, náležejícího stěžovatelce. Stěžovatelka proto poukázala na porušení svého základního práva vyplývajícího z článku 11 odst. 1 druhé věty a článku 11 odst. 4 Listiny a navrhla, aby byla obě napadená soudní rozhodnutí zrušena. Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po stránce formální (§72 odst. 2 a §43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové nabyl právní moci dne 29. 6. 1995. Ústavní stížnost je datována dnem 7. 8. 1995 a došla Ústavnímu soudu dne 25. 8. 1995, takže lhůta k jejímu podání podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. byla zachována. Ani jiné formální nedostatky předložené ústavní stížnosti nebyly zjištěny. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci i vedlejší účastníci řízení. Okresní soud v Náchodě uvedl, že podle jeho názoru nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky, která vyplývají z článku 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny. Dále souhlasil s upuštěním od ústního jednání v souladu s ustanovením §44 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. Krajský soud v Hradci Králové se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že právní názory vyslovené v odůvodněních rozsudků okresního a krajského soudu považuje za správné a navrhl, aby Ústavní soud stížnost navrhovatelky buď podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl nebo podle ustanovení §82 odst. 1 citovaného zákona zamítl. Dále Krajský soud v Hradci Králové souhlasil s upuštěním od ústního jednání o ústavní stížnosti. Město Č. S. jako vedlejší účastník uvedlo, že napadený rozsudek Okresního soudu v Náchodě (včetně odůvodnění) je správný, jak také potvrdil Krajský soud v Hradci Králové. Dále vedlejší účastník vyslovil názor, že podle §135c odst. 3 občanského zákoníku se soud nemusí zabývat veřejným zájmem při zřízení věcného břemene, jak se snaží dovodit navrhovatelka, neboť použití tohoto ustanovení je řešením střetu vlastnických práv dvou vlastníků, a to vlastníka pozemku s vlastníkem stavby. Podle občanského zákoníku má vlastník pozemku přednost před vlastníkem stavby. Musí však svého práva podle §135c odst. 1 a odst. 2 občanského zákoníku jakožto práva subjektivního využít, a to prostřednictvím soudní žaloby. Kdyby soud aplikoval ustanovení článku 11 Listiny jako součásti ústavního pořádku České republiky jen ve prospěch vlastníka pozemku bez přihlédnutí k vlastnickému právu vlastníka stavby, porušil by ve svém důsledku rovnoprávnost vlastnictví. Tento střet však systémově v daném případě řeší právě ustanovení §135c občanského zákoníku. Dále město Č. S. uvedlo, že stavba je na pozemku déle než tři roky před podáním návrhu, přičemž právo na odstranění a uvedení pozemku do původního stavu, popřípadě právo na přikázání stavby do vlastnictví vlastníka pozemku, se promlčelo. Tato námitka byla uplatněna již v soudním řízení, avšak soudy se jí nezabývaly. Město Č. S. projevilo souhlas s upuštěním od ústního jednání dle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Stěžovatelka prohlášením ze dne 6. 2. 1996 (viz č.l. 19) rovněž projevila souhlas s upuštěním od ústního jednání o její ústavní stížnosti. Poněvadž od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od tohoto jednání upustil (§44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.). Stěžovatelka se dovolává ve stížnosti uvedených článků Ústavy a Listiny. Jedná se o tyto ústavní předpisy: Ústavní zákon č. 1/1993 Sb. - Ústava České republiky Článek 87 odst. 1 písm. d) - Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Listina základních práv a svobod Článek 11 odst. 1 věta druhá - Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu Článek 11 odst. 4 - Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených rozsudků a se zřetelem k citovaným článkům Ústavy a Listiny dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Z obsahu soudního spisu plyne, že bývalý Městský národní výbor v Č. S. vydal dne 12. 3. 1987 rozhodnutí č.j. Výst. 87/Pý/12, kterým podle ustanovení §62 zákona č. 50/1976 Sb. povolil stavbu parkoviště Rozkoš na části p.č. 1727 a p.č. 1720, kat. úz. Č. S. Toto stavební povolení bylo vydáno, aniž by stavebník k žádosti o jeho vydání připojil doklady, jimiž by prokázal vlastnické právo nebo jiná práva k pozemkům p.č. 1727 a p.č. 1720 [§20 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebního řádu]. Tím došlo k tomu, že stavební povolení na stavbu "Parkoviště Rozkoš Č. S" bylo vydáno bez účasti právních předchůdců nynější vlastnice pozemku, tj. stěžovatelky. Ta se stala účastnicí teprve v řízení o kolaudaci uvedeného parkoviště. Rozhodnutím odboru výstavby a životního prostředí Městského úřadu v Č. S. ze dne 22. 11. 1993, č.j. Výst 2509/93/Ha, bylo kolaudační řízení přerušeno a stěžovatelka byla podle §137 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb. ve znění pozdějších předpisů odkázána na soud. Stěžovatelka se proto domáhala žalobou podanou u Okresního soudu v Náchodě, aby žalované město Č. S bylo povinno odstranit stavbu asfaltového povrchu na poz. parc. č. 1727 k. ú. Č. S, která je jejím vlastnictvím. Jak již bylo uvedeno, rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. 11. 1994, č.j. 4 C 343/93-69, byla žaloba zamítnuta. Soud současně rozhodl o zřízení věcného břemene - práva stavby a užívání parkoviště s asfaltovým povrchem k poz. č. 1727 k. ú. Č. S, ve prospěch města Č. S, a to za náhradu 60.000,- Kč. Krajský soud v Hradci Králové k odvolání stěžovatelky tento rozsudek potvrdil. Bližší odůvodnění obou napadených rozhodnutí je obsaženo na jiném místě tohoto nálezu (str. 2-4). Ústavní soud se po věcné stránce v prvé řadě zabýval postupem obecných soudů podle ustanovení §135c odst. 3 občanského zákoníku, podle něhož soud uspořádal poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby tak, že zřídil za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě. Při tomto rozhodnutí soudy vycházely z hlediska, jakému účelu stavba slouží, proč byla postavena a jaká je její využitelnost. Vzhledem k tomu, že stavba je užívána jako přístupová cesta a parkoviště s celoročním využitím kamionovou dopravou a se zřetelem k ochraně vod přehradní nádrže před průsakem ropných látek, měly soudy za to, že by rozhodnutí o odstranění stavby nebylo účelné. Při úvaze o postupu podle ustanovení §135c odst. 3 občanského zákoníku se však soudy vůbec nezabývaly ústavněprávními aspekty věci, zejména otázkou, kdy lze omezit vlastnické právo, např. zřízením věcného břemene, z hlediska základních práv a svobod fyzických a právnických osob. V této souvislosti je nutno vycházet zejména z článku 11 odst. 4 Listiny, který stanoví, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Rovněž tak článek 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod stanoví, že každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. V konkrétním případě se však soud dostatečně nevypořádal s otázkou, zda lze využívání stavby, zčásti jako parkoviště v letních měsících a zčásti jako autobazar (viz č.l. 58 p.v. spisu č.j. 4 C 343/93-69), považovat za veřejný zájem. Pokud jde o zřízení autobazaru, je nepochybné, že se jedná o soukromý podnikatelský zájem jeho provozovatele. Ohledně využívání části stavby jako parkoviště však obecný soud sám vůbec nezjišťoval, k jakému účelu bylo parkoviště budováno. V tomto směru Ústavní soud doplnil řízení a vyžádal si spis Městského úřadu v Č. S., č.j. Výst 1761/95/Ha. Podle důvodové zprávy Okresního národního výboru v Náchodě, odboru obchodu a cestovního ruchu, ze dne 24. 6. 1987, pro jednání rady ONV v Náchodě - které mělo být konáno dne 16. 7. 1987 - šlo o provedení asfaltobetonového povrchu parkoviště před rekreačním střediskem Rozkoš Č. S. Provedením této stavby se omezí prašnost povrchu, hlavně v letní sezoně při suchém počasí. Zlepší se tím charakter životního prostředí. Také vybudováním sociálního zařízení na parkovišti se zlepší provozní podmínky v přilehlé restauraci. Z této argumentace je patrno, že šlo o stavbu ke zlepšení podmínek provozu rekreačního zařízení Rozkoš Č. S., takže obecný soud by měl zvážit, zda jde v tomto případě o veřejný zájem či nikoli. Nelze totiž přehlédnout, že ne každý kolektivní zájem lze označit jako veřejný zájem společnosti na zachování neoprávněné stavby. V této souvislosti je možno dovodit, že pojem "veřejný zájem" je třeba chápat jako takový zájem, který by bylo možno označit za obecný či obecně prospěšný zájem. Otázkou obecného zájmu se zabývá např. F. A. Hayek v publikaci "Právo, zákonodárství a svoboda", II. díl, (vydala ACADEMIA Praha 1991), na straně 14. Autor uvádí, že "často se mylně naznačuje, že všechny kolektivní zájmy jsou obecnými zájmy společnosti; avšak v mnoha případech může být uspokojování kolektivních zájmů jistých skupin s obecnými zájmy společnosti v naprostém rozporu. Celé dějiny vývoje demokratických institucí jsou dějinami boje za to, aby se jednotlivým skupinám zabránilo ve zneužití vlády ve prospěch kolektivních zájmů těchto skupin." Je proto nutné, aby k omezení vlastnických práv docházelo jen po pečlivém zvážení základní podmínky, zda je omezení nutné ve veřejném zájmu. Jestliže se obecné soudy v napadených rozhodnutích zabývaly pouze účelovým hlediskem, aniž by zkoumaly, zda jsou dány podmínky pro nucené omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene, lze dovodit, že nejednaly v souladu s článkem 11 odst. 4 Listiny, kterého se stěžovatelka dovolává. Tento článek - jak již bylo uvedeno - stanoví, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné jen na základě zákona, za náhradu a ve veřejném zájmu. Zatím co první dvě podmínky splněny byly, dodržení třetí podmínky je pochybné, neboť její existence není dostatečně a přesvědčivě prokázána. Pochybnost v tomto směru vzbuzuje již sama skutečnost, že na pozemku je zřízen též autobazar (tedy čistě komerční instituce); bez významu zřejmě není ani otázka, v jakém rozsahu slouží pozemek stěžovatelky jako autobazar a v jakém rozsahu jako asfaltované parkoviště, byť - jak již Ústavní soud uvedl - ani parkoviště nemusí být vždy stavbou, která byla zřízena ve veřejném zájmu. Tím se zejména krajský soud náležitě nezabýval a v podstatě odkázal na odůvodnění rozsudku okresního soudu a akcentoval zejména ekonomickou nevhodnost odstranění stavby, což je podle názoru Ústavního soudu z hlediska posouzení veřejného zájmu samo o sobě jako důvod nepostačující. Nelze přehlédnout ani to, že stavební povolení bylo vydáno bez souhlasu vlastníků, takže sám původ celého dalšího správního řízení byl protiprávní a vlastníky pozemku diskriminující. Proto bylo ústavní stížnosti v celém rozsahu vyhověno a oba napadené rozsudky byly zrušeny. V rámci opětovného projednání věci se obecné soudy budou zabývat i námitkou promlčení, již vzneslo žalované město Č. S. v původním soudním řízení. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 28. března 1996