ECLI:CZ:US:2008:1.US.1982.08.1
sp. zn. I. ÚS 1982/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. J. M. a Ing. M. H., zastoupených Mgr. Petrem Pazderou, advokátem, se sídlem Opletalova 1535/4, 113 76 Praha 1, proti usnesení Policie České republiky, rady Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování pplk. Mgr. J. M. ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. OKFK-70/TČ-2008-20, a proti usnesení Policie České republiky, vedoucího oddělení Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. OKFK-70/TČ-2008-20, spojené s návrhem na zrušení §31 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním za účasti Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 8. 2008, stěžovatelé napadli usnesení Policie České republiky, rady Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování pplk. Mgr. J. M. ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. OKFK-70/TČ-2008-20 (dále jen "usnesení ze dne 28. 2. 2008"), kterým bylo rozhodnuto, že pplk. Mgr. J. M. není podle ustanovení §30 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení. Rovněž napadli usnesení Policie České republiky, vedoucího oddělení Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. OKFK-70/TČ-2008-20 (dále jen "usnesení ze dne 30. 4. 2008"), kterým byla jako nedůvodná zamítnuta jejich stížnost proti usnesení ze dne 28. 2. 2008.
Stěžovatelé tvrdí, že mají pochybnosti o podjatosti pplk. Mgr. J. M., když tento policejní rada vůči nim vystupuje jednoznačně nepřátelsky s cílem je poškodit. Z celkového dosavadního postupu pplk. Mgr. J. M. vůči stěžovatelům je zřejmá snaha o zneužití probíhajícího trestního řízení k prosazení nepřátelského postoje, snaha stěžovatele kriminalizovat i přes zjevnou právní nemožnost tohoto stavu. V této souvislosti poukazují na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 441/04, kdy dle v něm citovaného rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva "nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti, přičemž i pouhé zdání v tomto směru může mít význam (např. v rozhodnutí Piersack proti Belgii ze dne 21. září 1982, §30, soud konstatoval, že z rozhodování by měl být vyloučen soudce, u něhož existuje opodstatněná obava, že není zcela nestranný, neboť v sázce je důvěryhodnost, kterou soudní moc musí vzbuzovat v demokratické společnosti a zejména u účastníků řízení; srov. též Wettstein proti Švýcarsku ze dne 21. prosince 2000, §42 - 44)." Mají přitom za to, že stejného principu pro posouzení pochybností o nestrannosti jako v tomto nálezu je nutno použít též v případě posuzování nestrannosti ostatních orgánů vykonávajících úkony v trestním řízení. Jsou přesvědčeni, že vzhledem k objektivně existujícím pochybnostem o nepodjatosti tohoto policejního rady mělo ze strany služebního funkcionáře policie dojít ke zjednání nápravy a k vyloučení pplk. Mgr. J. M. z vykonávání úkonů v trestním řízení. Zamítnutím stížnosti stěžovatelů došlo ze strany dotčeného policejního orgánu k porušení jejich základních práv zaručených ústavním pořádkem, konkrétně práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva dle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny, t. j. práva, aby vůči nim byla státní moc uplatňována v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví, a práva dle článku 8 odst. 2 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být stíhán jinak než způsobem, který stanoví zákon. Navrhují proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Stěžovatelé kromě toho napadají ústavnost §31 odst. 3 trestního řádu ve vztahu k rozhodování o námitce podjatosti vůči policejnímu orgánu. Považují za jeden z projevů práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy právo, aby trestní stíhání bylo vedeno nestrannými orgány. Přitom aby toto právo mohlo být uplatněno, musí existovat též nástroj, kterým se obviněný může bránit proti porušení svých práv, t. j. proti podjatosti příslušných orgánů. Trestní řád takovýto prostředek poskytuje v §31 trestního řádu, když stanovuje postup, jak uplatnit námitku podjatosti rozhodujícího orgánu. Postup rozhodování o námitce podjatosti však musí být účinný a musí poskytovat záruku nestrannosti a objektivity při rozhodování. Aktuální znění §31 odst. 3 trestního řádu tento předpoklad nesplňuje, neboť o rozhodnutí policejního komisaře rozhoduje vedoucí oddělení, u kterého tento policejní komisař působí. Zatímco v případě námitky podjatosti proti soudci nebo státnímu zástupci o stížnosti proti rozhodnutí o ní rozhoduje orgán nadřízené instance (o stížnosti proti rozhodnutí o námitce podjatosti soudce rozhoduje nadřízený soud, o stížnosti proti rozhodnutí o námitce podjatosti státního zástupce rozhoduje nejblíže vyšší státní zastupitelství), v případě námitky podjatosti policejního orgánu rozhoduje tentýž orgán, přičemž rozhodnutí činí pouze jiná osoba tohoto orgánu, která je služebně nadřízena (vedoucí příslušného policejního orgánu, t. j. nadřízený vedoucí, ředitel atd.). Není tak zajištěna dvouinstančnost rozhodování. Pouhé přenesení rozhodnutí o stížnosti na služebně nadřízenou osobu je nepostačující, neboť přímý nadřízený příslušného policejního komisaře nese služební odpovědnost za řádný výkon služby svým podřízeným, může do postupu podřízeného policejního komisaře služebně zasahovat a má tedy zájem na ochraně jeho postavení (Na rozdíl od orgánů různé instance, které vyjma rozhodování o stížnosti nevstupují v totožné věci do vzájemných vztahů.). Aby se postup rozhodování o námitce podjatosti dostal do souladu s ústavně zaručenými právy, mělo by dojít k přenesení rozhodovací pravomoci na jiný orgán. Tím by mohl být státní zástupce vykonávajícímu dozor nad průběhem trestního řízeni. V souvislosti s podáním ústavní stížnosti proto podávají i návrh na zrušení §31 odst. 3 trestního řádu.
II.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Princip subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení.
Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, či teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Intervence Ústavního soudu je v této fázi přípustná pouze výjimečně, a to za situace, pokud by šlo o zásah do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby). Pak by, po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. O takovou situaci se však v projednávaném případě nejedná.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za nepřípustnou a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i s ní spojený návrh na zrušení právního předpisu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2008
Ivana Janů,
soudce zpravodaj