ECLI:CZ:US:2019:1.US.1985.19.1
sp. zn. I. ÚS 1985/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Padrty, zastoupeného JUDr. Natalií Navrátilovou, advokátkou se sídlem Masarykova 12, 768 11 Chropyně, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 532/2019-522 ze dne 27. 3. 2019, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně č. j. 60 Co 7/2018-494 ze dne 25. 9. 2018 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti č. j. 4 C 77/2014-459 ze dne 27. 10. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 1 odst. 1, čl. 90, čl. 95, čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž čl. 6 odst. 1, čl. 13, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 47 Listiny základních práv EU.
Z textu ústavní stížnosti je však evidentní, že stěžovatel napadá i v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení ostatně odvíjí také lhůtu pro podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou konstantní judikaturou [srov. např. recentní usnesení sp. zn. III. ÚS 3171/18 ze dne 15. 1. 2019, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz) navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha, č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i toto rozhodnutí Nejvyššího soudu, získané z veřejné databáze rozhodnutí Nejvyššího soudu na http://www.nsoud.cz, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění jejích vad.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že řízení před obecnými soudy se týkalo vypořádání společného jmění manželů, přičemž podrobnosti nyní projednávaného případu není třeba blíže rekapitulovat, neboť jsou účastníkům řízení dostatečně známy. Stěžovatel obecným soudům v ústavní stížnosti vytýká zejména to, že v řízení ignorovaly princip autonomie vůle, nesprávně aplikovaly právní předpisy občanského práva, svá rozhodnutí založily na nesprávném právním posouzení věci, že odvolací soud provedl nadbytečné dokazování. Stěžovatel tak polemizuje se závěry nalézacího a odvolacího soudu, kdy tyto identické námitky vznášel nejen v dovolacím řízení, ale rovněž v nyní projednávané ústavní stížnosti. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro vady podle ustanovení §243c odst. 1 ve spojení s 241a odst. 2 občanského soudního řádu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v nyní posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení odkazem na ustanovení §237 a §241a odst. 1. až odst. 3. o. s. ř. připomněl podmínky a důvody přípustnosti dovolání a zdůraznil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Doplnil, že není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř. a nahrazoval tak procesní aktivitu dovolatele, neboť tím by došlo k porušení zásady dispoziční i zásady rovnosti účastníků řízení. Nejvyšší soud přitom odkázal na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, týkající se problematiky dovolání.
Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. 3. 2019, č. j. 22 Cdo 532/2019-522, srozumitelně a náležitě odůvodnil, proč odmítl stěžovatelovo dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř., když stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do stěžovatelova práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li jeho dovolání pro tuto vadu. Proto ústavní stížnost v části směřující proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho sjednocujícímu stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Dlužno doplnit, že Nejvyšší soud se nad rámec svého odmítavého usnesení vypořádal i s některými dalšími námitkami stěžovatele předestřenými v dovolání (aplikace právního předpisu, otázka některých položek zahrnutých do vypořádání SJM), čímž dostál ústavněprávnímu požadavku na náležité odůvodnění svého rozhodnutí vyplývajícího z kautel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Pokud jde o rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti č. j. 4 C 77/2014-459 ze dne 27. 10. 2017 a rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně č. j. 60 Co 7/2018-494 ze dne 25. 9. 2018, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu