ECLI:CZ:US:2007:1.US.201.07.1
sp. zn. I. ÚS 201/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele T. P., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem, se sídlem v Hořovicích, Husovo nám. 65/2, proti Evropskému zatýkacímu rozkazu ze dne 10. 7. 2006, vydanému Krajským soudem v Praze ve věci sp. zn. 4 T 64/2005, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - Krajského soudu v Praze v téže věci, a o návrhu na zrušení ustanovení části sedmé zákona č. 253/2006 Sb., takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení části sedmé zákona č. 253/2006 Sb. se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora označeného Evropského zatýkacího rozkazu, kterým měl být předán z Irska do České republiky pro účely trestního stíhání. Dále navrhl, aby Krajskému soudu v Praze bylo zakázáno "pokračovat v porušování práv a svobod stěžovatele" a navrhl i zrušení ustanovení části sedmé zákona č. 253/2006 Sb., pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 3, čl. 40 odst. 3, 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Stěžovatel uvedl, že u Krajského soudu v Praze je proti němu pod sp. zn. 4 T 52/2006 vedeno trestní stíhání pro skutky blíže rozvedené v obžalobě. Od roku 2003 se prý zdržoval v Irsku a v České republice byl stíhán jako uprchlý. V srpnu 2006 byl na základě zatýkacího rozkazu zadržen irskou policií a předán do vydávací vazby. Po zadržení byl k dožádání krajského soudu vyslechnut jako trestně stíhaná osoba, proti níž byla podána obžaloba, jejíž obsah neznal, neboť mu nebyla doručena. Výslechu byl přítomen státní zástupce, který obžalobu podal a soudce, který o obžalobě rozhoduje. Tím došlo podle názoru stěžovatele k porušení rovnosti procesních stran a stěžovatel považuje postup českých orgánů při jeho výslechu za protiústavní zásah orgánů veřejné moci.
Za neústavní považuje stěžovatel i samotné vydání Evropského zatýkacího rozkazu, který byl v jeho případě vydán devět dnů po účinnosti zákona č. 253/2006 Sb., kterým se měnil zákon č. 539/2004 Sb. Zmíněnou novelou byl prý redukován zákaz zpětné účinnosti pouze na předání občana České republiky z České republiky do jiného členského státu Evropské unie, pokud spáchal trestný čin přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nikoli opačně, tj. v případě vydání do České republiky z jiného členského státu Evropské unie, pokud spáchal trestný čin přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tak se prý stalo i v případě stěžovatele.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"), které by umožnily její následné věcné projednání. V tomto směru nelze pominout významný dosah dikce ustanovení §387, resp. §388 trestního řádu (dále jen "TrŘ") ve spojení s §405 odst. 6 TrŘ, které se vztahují na předání osoby na základě Evropského zatýkacího rozkazu z jiného členského státu Evropské unie do České republiky, a dále ustanovení §306a TrŘ. Se zřetelem na jejich obsah se stěžovateli otevírá možnost realizovat veškerá svá procesní práva, jak jsou uvedena v odst. 1 ustanovení §306a TrŘ, tzn. za dodržení podmínek, plynoucích z práva na spravedlivý proces, uskutečnit svou obhajobu v rozsahu uplatnění všech procesních práv, ohledně nichž to povaha geneze jeho trestní věci dovoluje. Stěžovatel má tedy stále možnost, v rámci probíhajícího trestního řízení, chránit si svá práva a uvádět vše, co slouží k jeho obhajobě, tzn. i námitky shora uvedené.
Povaha citovaných ustanovení svědčí pro nepřípustnost ústavní stížnosti. Samotný napadený Evropský zatýkací rozkaz je individuálním právním aktem a má povahu jedné z podmínek, tvořících předpoklad pro konečný úsudek a realizaci výsostné jurisdikce kompetentních orgánů Irské republiky o vydání či nevydání stěžovatele do České republiky.
Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení ustanovení části sedmé zákona č. 253/2006 Sb. lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodů uvedených v ustanovení §43 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, sdílí procesně její osud i tento návrh.
Za tohoto stavu byla ústavní stížnost stěžovatele a s ní spojený návrh na zrušení ustanovení části sedmé zákona č. 253/2006 Sb. bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Stejně rozhodl Ústavní soud i ve srovnatelné věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 226/07.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 12. července 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu