ECLI:CZ:US:2018:1.US.2018.18.1
sp. zn. I. ÚS 2018/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti R. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, zastoupeného JUDr. Petrem Šádou, advokátem se sídlem Bořice 65, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20. 3. 2018 č. j. 13 To 110/2018-69 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 2. 2018 č. j. 0 PP 1/2018-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Pardubicích, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 5, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 47 Listiny práv Evropské unie a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Stěžovatel namítá, že jediným důvodem zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody byla jeho trestní minulost. Poukazuje na to, že v jeho prospěch hovořilo výborné hodnocení z výkonu trestu podpořené svědeckou výpovědí svědka D. a že byl v průběhu výkonu trestu postupně zařazen až do 1. prostupné skupiny vnitřní diferenciace. Zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění na základě jeho trestní minulosti považuje za porušení zásady ne bis in idem, neboť k této skutečnosti bylo přihlédnuto již při ukládání trestu, přičemž tento přístup by v důsledku vedl k tomu, že by byla zcela a navždy vyloučena možnost jeho podmíněného propuštění. Stěžovatel dále rozporuje argumentaci trestních soudů, především jejich závěry, že je nezodpovědný a vede nákladný život.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil limity ústavněprávního přezkumu rozhodování trestních soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení §88 trestního zákoníku (viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/01, III. ÚS 1280/08, III. ÚS 458/09 či III. ÚS 338/10). Zdůraznil, že podmíněné propuštění představuje mimořádný prostředek, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost, neexistuje (ani podústavní) subjektivní právo odsouzeného na podmíněné propuštění. Posuzování účelnosti využití tohoto institutu přísluší soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného trestního soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zjevné interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. Takové pochybení však Ústavní soud neshledal.
Stěžovateli je sice možno přisvědčit, že samotná trestní minulost odsouzeného nemůže být jediným důvodem zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1735/10), zároveň však je nezbytné konstatovat, že soud musí zjišťovat všechny okolnosti související s osobou odsouzeného, včetně jeho dosavadního života a minulé trestné činnosti (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2299/10).
Podmínku podmíněného propuštění spočívající v tom, že lze od odsouzeného očekávat vedení řádného života (srov. §88 odst. 1 trestního zákoníku), považovaly trestní soudy za nesplněnou nejenom na základě samotné trestní minulosti stěžovatele (konkrétně se jednalo o třináct předchozích odsouzení), ale také na základě charakteru předchozí trestné činnosti a předchozích uložených trestů zahrnujících také šest nepodmíněných trestů odnětí svobody, které na stěžovatele zjevně neměly dostatečný vliv, neboť se opakovaně dopouštěl další závažné trestné činnosti.
Ústavní soud považuje tyto úvahy za racionální a opodstatněné a v této souvislosti připomíná, že přihlédnutí k předchozí trestné činnosti, jejímu charakteru a dalším souvisejícím okolnostem je jedním z relevantních faktorů pro vytvoření prognózy budoucího chování odsouzeného z hlediska nebezpečí opakování trestné činnosti. Nemůže se jednat o druhý postih za trestný čin a tedy o porušení principu ne bis in idem. Lze ostatně poukázat na to, že i při vyměřování trestu za trestný čin zákon přikazuje, resp. umožňuje přihlédnout k předchozí trestné činnosti pachatele [viz §42 písm. p) a §59 trestního zákoníku], takže také v rámci rozhodování o podmíněném propuštění, konkrétně při posuzování předpokladu vedení řádného života v budoucnu, je zohledňování trestní minulosti odsouzeného zcela legitimní (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 300/2016).
Ústavní soud neshledal žádné vady ani v dalších částech argumentace trestních soudů. Okresní soud v Pardubicích zcela správně poukázal na judikaturu Ústavního soudu (konkrétně na usnesení sp. zn. II. ÚS 2580/13 a IV. 3333/16), jež potvrzuje výše uvedený závěr, že při úvahách o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody soudy mohou přihlížet i k trestným činům, jichž se stěžovatel dopustil v minulosti. Trestní soudy neopomněly zohlednit i pozitivní hodnocení stěžovatele z výkonu trestu, neboť již Okresní soud v Pardubicích konstatoval, že se stěžovatel ve výkonu trestu choval nadstandardně. Zároveň však správně poukázal i na to, že chování odsouzeného ve výkonu trestu a plnění jeho povinností představuje jen jednu ze zákonných podmínek podmíněného propuštění, přičemž v případě stěžovatele nebyla splněna podmínka jiná, spočívající v předpokladu vedení řádného života v budoucnu.
Jestliže stěžovatel odmítá tvrzení stížnostního soudu o tom, že je nezodpovědný a že jeho životní styl je nákladný, Ústavní soud k tomu uvádí, že Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích tuto informaci přebral ze zprávy obsahující hodnocení výkonu trestu a použil ji jako podpůrný argument při stanovení prognózy budoucího chování stěžovatele (srov. č. l. 3 usnesení stížnostního soudu). Ústavní soud ani tuto úvahu nepovažuje za neopodstatněnou.
Ústavní soud tedy uzavírá, že trestní soudy svůj závěr o přetrvávajícím riziku opakování trestné činnosti ze strany stěžovatele řádně a logicky odůvodnily a jejich rozhodnutí nevykazují znaky svévole.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu