ECLI:CZ:US:2011:1.US.2028.11.1
sp. zn. I. ÚS 2028/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MORAVIA SHOP INVEST, s. r. o., IČ 25124986, se sídlem Václavské náměstí 66, Praha 1, zastoupeného JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem, se sídlem nám. Přemysla Otakara II 32, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, č. j. 23 Cdo 1168/2010-81, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2009, č. j. 27 Co 161/2008-64. Krajský soud v Brně tímto rozhodnutím potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2008, č. j. 47 C 22/2007-41, kterým byla zamítnuta žaloba na nahrazení projevu vůle (souhlasu s uzavřením kupní smlouvy) na straně žalovaného. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecného soudu byla porušena ústavně zakotvená práva a pravidla, zejména právo na spravedlivý proces, garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal dosavadní průběh řízení, v němž vystupoval jako žalobce. Žaloba směřovala proti žalovanému ALSTOM, s. r. o., IČ 47916044, se sídlem Olomoucká 7/9, Brno.
Stěžovatel uvádí, že ve výše uvedené věci obecné soudy dospěly k závěru, že smlouva o budoucí smlouvě ze dne 30. 1. 1998 byla mezi účastníky uzavřena v rámci jejich podnikatelských aktivit, a proto se řídila obchodním zákoníkem. Z tohoto důvodu tedy stěžovatel nebyl oprávněn vyzvat druhou stranu k uzavření smlouvy, neboť mu to smlouva o budoucí smlouvě ze dne 30. 1. 1998 neumožňovala. Stěžovatel je však přesvědčen, že předmětná smlouva o budoucí kupní smlouvě byla zjevně uzavřena dle občanského zákoníku, a to navzdory tomu, že dohoda ze dne 30. 1. 1998 neobsahovala výslovné ujednání účastníků ohledně režimu, kterým se budou vztahy mezi nimi řídit.
Stěžovatel pokračuje tím, že předmětná dohoda odkazovala na přiměřené použití přiložené smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a První brněnskou strojírnou Brno, a. s. Z této smlouvy se jednak identifikuje předmět budoucí kupní smlouvy, který je tím dostatečně určován, dále je v něm zmiňován odkaz na režim občanského zákoníku, kterým se tato smlouva řídí. Druhá nezbytná náležitost, tj. stanovení kupní ceny, vyplývá z vlastní smlouvy o budoucí smlouvě ze dne 30. 1. 1998, v níž se strany dohodly, že bude určena částkou 700,- Kč za m2. Podle názoru stěžovatele je tato dohoda natolik určitá, že dle ní lze uzavřít budoucí smlouvu.
Stěžovatel má za to, že právě citovaný odkaz na přiměřené použití smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a První brněnskou strojírnou Brno, a. s., má význam i proto, že se smlouva o budoucí smlouvě ze dne 30. 1. 1998 má řídit právě občanským zákoníkem. Tomu dle stěžovatele měla odpovídat i dřívější judikatura, která považovala kupní smlouvu k nemovitosti za absolutní neobchod, bylo tedy možné ji uzavřít pouze podle občanského zákoníku, včetně případného režimu budoucí kupní smlouvy.
V této souvislosti stěžovatel již dříve odkazoval na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 11 Cmo 1/96, v jehož odůvodnění je uvedeno, že jestliže se jedná o kupní smlouvu o prodeji nemovitosti, jde o smlouvu upravenou výlučně dle občanského zákoníku. S ohledem na okamžik uzavření předmětné smlouvy, tj. 30. 1. 1998, i s ohledem na dřívější právní názory, se tedy stěžovatel domáhal a nadále domáhá ochrany dobré víry smluvních stran, které předmětnou smlouvu uzavíraly pod vlivem dřívější judikatury s tím, že se jejich vztahy vyplývající z budoucí kupní smlouvy budou řídit občanským zákoníkem. V této souvislosti stěžovatel dále odkazuje na samotné znění předmětné smlouvy, kdy z jejího výkladu vyplývá, že její účastníci projevili vůli řídit se příslušnými ustanoveními občanského zákoníku, a tím tedy vyloučili použití obchodního zákoníku.
Výše uvedenému závěru, tedy že vztahy účastníků vyplývající z budoucí kupní smlouvy se budou řídit občanským zákoníkem, dle stěžovatele odpovídala i ustanovení obchodního a občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy. Podle §261 odst. 6 obchodního zákoníku, ve znění ke dni 30. 1. 1998, platilo, že smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II části třetí zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí pouze ustanoveními občanského zákoníku. Z přechodných ustanovení pozdějších novel zákoníků, zejména však novel obchodního zákoníku, dle stěžovatele vyplývá skutečnost, že se vznik právních vztahů řídí režimem zákonného znění v době jejich vzniku. Proto je dle stěžovatele nutné dovodit, že smlouva uzavřená jako absolutní neobchod, a to i smlouva budoucí, se musí vždy řídit režimem občanského zákoníku, pokud byla uzavřena před 1. 1. 2001. Není dle něj rozhodné, že se později změnila výkladová praxe. Pokud došlo později k její změně, zejména rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci 32 Odo 557/2006, nemohou být úkony účastníků učiněné v době, kdy byly označovány jako absolutní, vykládány v souladu s právním názorem posléze citovaného rozhodnutí. Takový postup by byl dle stěžovatele v rozporu se zásadou právní jistoty a předvídatelnosti práva v obchodních vztazích.
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předloženého usnesení obecného soudu a ústavní stížnosti bylo zjištěno, že před Městským soudem v Brně bylo vedeno řízení o žalobě stěžovatele proti výše uvedenému žalovanému o nahrazení projevu vůle - souhlasu s uzavřením kupní smlouvy.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 2. 2008, č. j. 47 C 22/2007-41, žalobu zamítl, přičemž toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2009, č. j. 27 Co 161/2008-64.
Soudy obou stupňů uzavřenou smlouvu posuzovaly podle obchodního zákoníku, neboť byla uzavřena mezi podnikateli a aplikovaly ustanovení §289 odst. 1 obchodního zákoníku, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, dle nějž se smlouvou o uzavření budoucí smlouvy zavazuje jedna nebo obě smluvní strany uzavřít ve stanovené době budoucí smlouvu s předmětem plnění, jenž je určen alespoň obecným způsobem, a ustanovení §290 odst. 1 obchodního zákoníku, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, dle nějž je zavázaná strana povinna uzavřít smlouvu bez zbytečného odkladu poté, kdy k tomu byla vyzvána oprávněnou stranou v souladu se smlouvou o uzavření budoucí smlouvy. Nesplní-li zavázaná strana závazek uzavřít smlouvu, může oprávněná strana požadovat, aby obsah smlouvy určil soud nebo osoba určená ve smlouvě anebo může požadovat náhradu škody. Soudy obou stupňů shodně konstatovaly, že oprávněnou stranou, která mohla požadovat uzavření kupní smlouvy, byl v dané věci žalovaný a zavázanou stranou byl stěžovatel. Žalovaný se k uzavření smlouvy nezavázal, zavázal se pouze k "navrhnutí" uzavření smlouvy, a proto soudy nemohly nahradit jeho projev k uzavření kupní smlouvy.
K argumentu stěžovatele, že smlouva byla uzavřena podle občanského zákoníku, soudy uvedly, že z textu smlouvy tento závěr nevyplývá. Odvolací soud zdůraznil, že smluvní strany jsou podnikateli, a proto je nutno jejich vztah hodnotit jako obchodní, řídící se obchodním zákoníkem. Odvolací soud dále uvedl, že možnost zvolit si pro obchodní vztah režim občanského zákoníku není přípustná.
K argumentu stěžovatele, že obě smluvní strany uzavíraly smlouvy v souladu s dřívější judikaturou, odvolací soud uvedl, že ani za situace, kdyby se předmětná smlouva posuzovala podle občanského zákoníku, by žaloba nemohla být úspěšná, neboť právo domáhat se u soudu nahrazení projevu vůle zaniklo uplynutím jednoroční prekluzívní lhůty.
Stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Brně napadl dovoláním, jeho přípustnost dle stěžovatele vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Stěžovatel v dovolání uvádí, že si je vědom skutečnosti, že smlouva o budoucí smlouvě neobsahuje výslovné ujednání, kterým právním předpisem se bude vztah řídit, nicméně je toho názoru, že pokud smlouva odkazuje na přiměřené použití jiné smlouvy, v níž je právě ujednán režim občanského zákoníku, má tento odkaz význam i pro předmětnou smlouvu mezi stěžovatelem a žalovaným. Stejný závěr má dle stěžovatele vyplývat i z dřívější judikatury a právní úpravy účinné ke dni uzavření smlouvy.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 5. 2011, č. j. 23 Cdo 1168/2010-81, odmítl dovolání stěžovatele. V odůvodnění uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu §237 odst. 3 občanského soudního řádu po právní stránce zásadní význam, a proto dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu přípustné.
Nejvyšší soud v odůvodnění uvádí, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu není založena jen tím, že dovolatel tvrdí, že napadané rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu, dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí uvádí, že soudy obou stupňů rozhodly v souladu s hmotným právem. Ustanovení §261 odst. 1 obchodního zákoníku, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, uvádělo, že část třetí obchodního zákoníku upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže je při jejich vzniku zřejmé, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Podle §261 odst. 6 obchodního zákoníku, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, platilo, že smlouvy mezi osobami uvedenými v odst. 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II části třetí zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí pouze ustanoveními občanského zákoníku. Předmětný závazkový vztah mezi účastníky řízení, vzniklý na základě kupní smlouvy, jejímž předmětem je nemovitost, uzavíraný mezi podnikateli při podnikatelské činnosti podle §261 odst. 1 obchodního zákoníku by tedy ve smyslu §261 odst. 6 obchodního zákoníku byl absolutním neobchodem. Vztah účastníků smlouvy o smlouvě budoucí se však řídí ustanovením §261 odst. 1 obchodního zákoníku, neboť se v daném případě jedná o závazkový vztah mezi podnikateli, týkající se jejich podnikatelské činnosti, a je tedy obchodně závazkovým vztahem, který se řídí obchodním zákoníkem. Způsob uzavření smlouvy o smlouvě budoucí se pak řídí ustanovením §289 a násl. obchodního zákoníku. Nejvyšší soud tedy nesouhlasí se závěrem stěžovatele, že smlouva o budoucí smlouvě, uzavřená před 1. 1. 2001, by se měla řídit občanským zákoníkem.
Dle Nejvyššího soudu soudy obou stupňů rovněž správně dovodily, že dohodou účastníků závazkového vztahu nelze vyloučit právní úpravu obchodního zákoníku a místo toho si sjednat, že se jejich vztah bude řídit občanským zákoníkem.
Nejvyšší soud závěrem uvádí, že nemá důvod se odchylovat od dříve přijatého právního názoru, kdy v rozhodnutí ve věci sp. zn. 2 Cdon 603/1997 uvedl, že smlouva o budoucí kupní smlouvě se v obchodních vztazích řídí ustanovením §289 a násl. obchodního zákoníku, i když se týká nemovitosti. Dle Nejvyššího soudu tedy nemůže být zásadního právního významu otázka, zda se smlouva o budoucí kupní smlouvě o prodeji nemovitosti, uzavřená mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, řídí obchodním zákoníkem.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadeného usnesení je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení podrobně uvádí, z jakého důvodu odmítl dovolání stěžovatele. Součástí argumentace je rozbor právní úpravy ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, jakož i rozbor dřívější judikatury. Závěry Nejvyššího soudu jsou správné a Ústavní soud se s nimi ztotožňuje.
Jestliže tedy obecný soud nepřisvědčil tvrzením stěžovatele, zmíněné otázky posoudil odlišně od stěžovatelova přesvědčení a svá právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, jde o právní závěry ústavně nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu