ECLI:CZ:US:2016:1.US.2033.16.1
sp. zn. I. ÚS 2033/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Desire Invest s. r. o., se sídlem Na Děkance 1, 128 00 Praha, a Ing. Vladimíra Vovese, zastoupených JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem Na Sadech 2033/21, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 To 64/2016 ze dne 14. 6. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením policejního orgánu Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Expozitura Hradec Králové (dále jen "policejní orgán"), č. j. OKFK-3022-706/TČ-2014-252300 ze dne 2. 5. 2016, bylo rozhodnuto tak, že dle ustanovení §79e odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř."), byla jako výnos z trestné činnosti zajištěna poměrná část finančních prostředků z každé budoucí pohledávky vzniklé stěžovatelce u obchodní společnosti E.ON Energie, a. s., na základě smlouvy č. 2013-PV-S910382 o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů, uzavřené mezi stěžovatelkou a výše jmenovanou obchodní společností, jež se vztahuje k licenci č. 111016836 udělené stěžovatelce Energetickým regulačním úřadem k výrobě elektřiny na dobu 25 let ode dne vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti na provozovně Pacov umístěné na katastrálním území obce Pacov, a sice ve výši podrobně specifikované v daném usnesení policejního orgánu.
Toto rozhodnutí napadli oba stěžovatelé stížností, o níž rozhodl Vrchní soud v Olomouci vpředu označeným usnesením tak, že ve vztahu ke stěžovateli ji dle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítl jako podanou osobou neoprávněnou, ve vztahu ke stěžovatelce ji dle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.
Proti rozhodnutí vrchního soudu brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jeho kasace. Stěžovatelé uvedli, že napadené usnesení bylo vydáno poté, co byl zveřejněn nález Ústavního soudu Pl. ÚS 4/2014 ze dne 19. 4. 2016 (č. 201/2016 Sb.), který jednoznačně řeší otázku ústavně konformního výkladu §26 tr. ř. v souladu s článkem 38 odst. 1 Listiny, a dle jejich názoru si nelze představit, že by se ústavně konformní výklad ustanovení §146a odst. 2 tr. ř. měl řídit jiným možným výkladem. Stěžovatelé se domnívají, že i u výkladu §146a odst. 2 tr. ř. je nutno dospět k závěru, že aby byl dodržen soulad s článkem 38 odst. 1 Listiny, je třeba aplikovat obecnou úpravu místní a věcné příslušnosti soudů v trestním řádu a místní příslušnost určit podle kritérií stanovených v §18 tr. ř. a věcnou podle §17 tr. ř. Jelikož tedy podle přesvědčení stěžovatelů rozhodoval věcně a místně nepříslušný soud, byla věc jejich stížnosti odňata zákonnému soudci. Tyto své námitky stěžovatelé v ústavní stížnosti dále přiblížili.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že námitka stěžovateli tvrzené věcné a místní nepříslušnosti je v prvé řadě nepřípustná, poněvadž stěžovatelé ji neuplatnili v řízení o stížnosti, ačkoli tak učinit mohli, obzvláště s přihlédnutím k tomu, že stěžovateli odkazovaný plenární nález Ústavního soudu byl vyhlášen 2. 5. 2016, tedy v den vydání vzpomínaného usnesení policejního orgánu o zajištění nehmotné věci, od jehož oznámení se odvíjí třídenní lhůta k podání stížnosti dle §143 odst. 1 tr. ř. Ústavní soud zde vychází z toho, že z obsahu napadeného rozhodnutí vrchního soudu je patrné, že stěžovatelé takové výhrady nevznesli, a ani sami stěžovatelé v ústavní stížnosti netvrdí, že by takovou případnou námitku soud opomněl vypořádat (jedná se přitom o zásadní procesní námitku). Stěžovatelé toliko rozporovali usnesení policejního orgánu po věcné stránce a dále mu vytýkali nepřezkoumatelnost, resp. nedostatečný rozsah odůvodnění, aniž přitom vyjádřili pochybnosti o samotné příslušnosti Vrchního soudu v Olomouci. Ústavní soud proto nemohl zmíněné námitky v řízení o ústavní stížnosti připustit, poněvadž stěžovatelé nevyčerpali procesní prostor k obraně svých práv, který se jim v řízení o stížnosti dle §141 a násl. tr. ř. nabízel, přičemž současně šlo o námitku, která nebyla v řízení o stížnosti před vrchním soudem nepřípustná (srov. §145 odst. 1 tr. ř.), a to i se zřetelem k širším důvodům (tvrzení o ústavně nekonformním stanovení příslušnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci jako dozorového), jak je stěžovatelé nastiňují v ústavní stížnosti.
Rovněž je třeba podotknout, že nálezy Ústavního soudu, včetně jejich nosných důvodů (ratio decidendi), nepůsobí zpětně. Ostatně sám Ústavní soud v citovaném nálezu neopomněl připomenout, že "jím provedený ústavně konformní výklad napadených ustanovení předmětné vyhlášky (tj. §15 odst. 3 věty druhé a odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů - pozn. ÚS) nemá (srov. §71 zákona o Ústavním soudu a contr.) bez dalšího dopad na následné hodnocení trestních řízení, v nichž byla napadená ustanovení aplikována" (bod 120 nálezu). Přitom namítaná nesprávná věcná a místní příslušnost Vrchního soudu v Olomouci v nyní posuzované věci nebyla ve výsledku založena pouze na základě ustanovení §146a odst. 2 tr. ř., nýbrž, jak sami stěžovatelé zdůrazňují, zejména v důsledku údajně ústavně nekonformní aplikace ustanovení §15 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb. K tomu ovšem došlo dávno před přijetím citovaného plenárního nálezu Ústavního soudu, tedy ani zde se prostor pro ingerenci Ústavního soudu s ohledem na výše řečené nenabízí.
Za daných okolností tudíž Ústavní soud přikročil k odmítnutí ústavní stížnosti dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhu zjevně neopodstatněného.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 21. července 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu