ECLI:CZ:US:2007:1.US.2037.07.2
sp. zn. I. ÚS 2037/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti Mgr. Martina Svobody, soudního exekutora Exekutorského úřadu Teplice, sídlem Husitská 692/3, Teplice, zast. JUDr. Zdeňkem Svobodou, advokátem, sídlem Husitská 692/3, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29.5.2007, č.j. 12 Co 433/2007-23, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a domáhá se jeho zrušení. V návrhu na zahájení řízení konstatoval, že usnesením Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") byla zastavena exekuce, kterou stěžovatel prováděl, a to z důvodu, že její průběh ukázal, že majetek povinného nepostačuje ani ke krytí nákladů exekuce. Tímto usnesením rozhodl okresní soud rovněž o nákladech exekuce a uložil povinnému, aby nahradil stěžovateli náklady exekuce ve výši 7 735,- Kč. Usnesení okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním, v němž požadoval, aby povinnost nahradit náklady exekuce byla uložena oprávněnému. Odvolací soud napadené usnesení soudu I. stupně potvrdil, což odůvodnil absencí zavinění oprávněného na zastavení exekuce. Podle názoru stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to zejména tím, že právní závěr, k němuž odvolací soud ve věci došel, je výsledkem takové interpretace aplikovaných zákonných ustanovení, která je nejen v rozporu s interpretačními pravidly právních norem a obsahem aplikovaných zákonných ustanovení, nýbrž i se samými základními principy spravedlnosti. Připomíná zásadu úplatnosti výkonu exekuční činnosti, což dokládá odkazy a citacemi z odůvodnění nálezů Ústavního soudu, a provádí vlastní interpretaci příslušných ustanovení obč. soudního řádu a exekučního řádu. Následně upozorňuje na specifické postavení exekutora, který není podnikatelem v pravém slova smyslu, neboť nemá smluvní volnost. Dochází tak k tomu, že veškeré riziko neúspěšné exekuce je dáno k tíži exekutora. V této souvislosti vyjadřuje názor, že v případě zastavení exekuce lze uložit náhradu nákladů exekuce podle §89 exekučního řádu toliko oprávněnému, přičemž pouze ohledně náhrady nákladů oprávněného, tj. ve vztahu mezi účastníky řízení, lze pak přiměřeně použít §271 obč. soudního řádu. V závěru návrhu stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl. 9 odst. 1 Listiny, podle kterého nesmí být nikdo podroben nuceným pracím nebo službám, když za dané situace nemohl exekuci, jejímž provedením byl soudem pověřen, odmítnout a na základě napadeného rozhodnutí je de facto nucen nést veškeré náklady s prováděním exekuce; tím také bylo narušeno právo stěžovatele zaručené článkem 11 odst. 1 Listiny vlastnit majetek a článkem 37 odst. 3 Listiny o rovnosti účastníků řízení.
II.
S ohledem na obsah ústavní stížnosti a provedená zjištění nevyžadoval Ústavní soud vyjádření účastníka, neboť rozhodnutím o ústavní stížnosti nemůže být zasaženo do jeho právního postavení.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že okresní soud usnesením ze dne 5.3.2007, č.j. 14 Nc 11472/2004-16, v exekuční věci oprávněné Telefónica O2 Czech Republic, a.s., proti povinné A.M.P.Credit, spol. s.r.o., zastavil exekuci (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a povinné uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů exekuce částku 7 735,- Kč (výrok III.). Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §271 obč. soudního řádu, vycházeje z ustanovení §52 odst. 1 exekučního řádu: Návrh na exekuci byl oprávněnou podán v době, kdy nebyla dosud zřejmá majetková situace povinné. Za okolností, kdy pohledávka nebyla v době podání návrhu povinnou uhrazena ani zčásti, nelze než konstatovat, že potřebná míra pečlivosti na straně oprávněné byla zachována a této nelze vytknout procesní zavinění při vedení exekuce. O náhradě nákladů exekutora soud rozhodl v souladu s ustanovením §87 odst. 3 exekučního řádu a uložil povinnost k úhradě nákladů exekuce povinnému. Proti výroku III. podal soudní exekutor odvolání založené na argumentaci, že na něm nelze požadovat, aby tíhu nákladů zjevně bezúspěšné exekuce nesl on na úkor svého majetku; navrhl, změnu rozhodnutí tak, aby náhrada nákladů byla uložena oprávněnému. Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné a výrok III. usnesení okresního soudu potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění k tomu uvedl, že praxe obecných soudu ani Ústavního soudu nebyla jednotná, a připomenul závěry stanoviska pléna Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS-st. 23/06. Dále krajský soud konstatoval, že okresní soud zcela v souladu s těmito úvahami dospěl k závěru, se kterým se ztotožňuje, že oprávněný proces stav, pro který došlo k zastavení exekuce, nezavinil a správně uložil náhradu nákladů exekutora povinnému.
III.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně rozhodoval o ústavních stížnostech týkajících se práva exekutora na uhrazení nákladů exekuce, jak vystihl krajský soud. Ve věci vedené pod sp.zn. I. ÚS 290/05 dospěl nejprve k závěru, že pokud došlo v průběhu exekuce k zastavení řízení z důvodu zjištění nedostatku majetku ke krytí nákladů exekuce, nelze po exekutorovi spravedlivě požadovat, aby tíhu nákladů na zjevně bezúspěšnou exekuci nesl sám. Protože v jiné věci dospěl II. senát Ústavního soudu k odchylnému právnímu názoru, předložil otázku - v souladu s §23 zák. č. 182/1993 Sb. - k posouzení plénu Ústavního soudu. Plénum záležitost posoudilo a v usnesení ze dne 12.9.2006, sp.zn. Pl. ÚS-st.23/06, přijalo tento právní závěr: "Není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému." Z odůvodnění tohoto stanoviska vyplývá, že je třeba rozlišovat dvě základní situace: jednak rozhodnutí soudu, podle něhož exekutor nemá (proti žádnému účastníkovi) právo na náhradu nákladů exekuce, jednak uložení povinnosti k náhradě vůči exekutorovi povinnému, i když by existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou (aktuálně) příznivé podmínky, protože povinný je nemajetný. Ve druhém případě není exekutorovi náhrada nákladů exekuce odpírána, což by ve svém důsledku mohlo znamenat zmenšení majetku exekutora a porušení čl. 11 Listiny. Nemajetnost povinného takové odepření nepřestavuje a tento stav není a ani nemůže být hlediskem, komu uložit náhradu nákladů; východiskem pro rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo. Majetkové poměry povinného by představovaly výjimku z tohoto pravidla, a to pouze za situace, kdy oprávněný nedbal náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání, aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora.
V souladu s §23 věta druhá zák. č. 182/1993 Sb. je I. senát tímto stanoviskem vázán (byť původně zastával jiný právní názor - viz sp.z. I. ÚS 290/05).
IV.
Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadeného usnesení je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno.
Při rozhodování o nákladech exekučního řízení okresní soud vyšel ze zjištění, že oprávněné nelze vytknout procesní zavinění při vedení exekuce. Ve světle závěrů citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu tak nemohlo dojít k tvrzenému porušení základních práv chráněných v příslušných článcích Listiny.
Stěžovatel ústavní stížnosti napadá celé rozhodnutí krajského soudu. Je však zřejmé, že k výroku o nákladech odvolacího řízení stěžovatel neuvádí žádné konkrétní námitky, ač jej také formálně napadá. Z tohoto důvodu nezbývá než konstatovat, že také v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zčásti podaný osobou zjevně neoprávněnou podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu