ECLI:CZ:US:1997:1.US.204.96
sp. zn. I. ÚS 204/96
Nález
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti C. P., bytem v B., zastoupené JUDr. J. K., advokátem, proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Brně z 22. 5. 1996, sp. zn. 15 Co 285/94, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 1996, sp. zn.
15 Co 285/94, se z r u š u j e .
Odůvodnění:
I.
C. P. podala dne 22. 7. 1996 k Ústavnímu soudu ústavní
stížnost proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně.
Soud sice připustil změnu návrhu, ale poté nevyhověl odvolání
proti rozsudku Městského soudu v Brně. Tímto rozsudkem byl
zamítnut návrh navrhovatelky, kterým se domáhala uložení
povinnosti Šmeralovým závodům, s. p., v Brně (nyní: Šmeral Brno,
a. s.), uzavřít s ní dohodu o vydání nemovitostí, a to domu čp.
9 na ul. K. v Brně, se st. parc. č. 181-463 m3 zast. plochy, parc.
č. 180 - zahrada 141 m3 a 1/3 parc. č. 184 - zahrada 442 m3 v kat.
území T., zapsaných na listu vlastnictví č. 76 u Katastrálního
úřadu v Brně.
Navrhovatelka podala svoji ústavní stížnost na základě
ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, podle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat
fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže
tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem,
bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním
zákonem.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatelka uvedla, že jako
jediná dědička po zemřelém manželovi G. P. zdědila mimo jiné
nemovitosti v kat. úz. T. v B. a darovací smlouvou ze dne 14. 12.
1972 přešly tyto nemovitosti do vlastnictví čs. státu, později
Šmeralových závodů v Brně. Navrhovatelka uplatnila v zákonné lhůtě
u Městského soudu v Brně nárok na vydání předmětných nemovitostí
dle ust. §6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb., neboť
nemovitosti přešly na stát darovací smlouvou uzavřenou v tísni.
Městský soud v Brně návrh zamítl s odůvodněním, že při uzavírání
darovací smlouvy nebyla prokázána tíseň. Krajský soud pak po
nepodstatných úpravách rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
Podle názoru stěžovatelky bylo uvedeným rozsudkem Krajského
soudu v Brně porušeno její právo zakotvené v čl. 11 odst. 1
Listiny základních práv a svobod a dále i právo na spravedlivý
proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl.
6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
vzhledem k čl. 10 Ústavy.
Rozhodnutími obou soudů došlo podle navrhovatelky k hlubokému
nepochopení smyslu a účelu restitučního zákona, který byl vydán
proto, že zákonodárce v souvislosti s nápravou křivd v době
nesvobody nevystačil s obecnou úpravou obsaženou v občanském
zákoníku a přistoupil k vydání zvláštních restitučních předpisů.
Zde navrhovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
59/95, který se zabýval podobným případem.
Navrhovatelka uvádí, že od počátku řízení v souladu
s uvedeným nálezem zastávala názor, že nemovitosti darovala pod
ekonomickým a sociálním nátlakem a že tak jednala vlastně ke svému
neprospěchu, neboť ve skutečně právním státě se nikdo majetku
dobrovolně bez jakékoliv náhrady nezbavuje. Po roce 1948 byly
vlastníkům činžovních domů v soukromém vlastnictví vytvářeny
takové podmínky, že udržet toto vlastnictví bylo v podstatě
nemožné. Vlastníci těchto domů byli zbaveni možnosti disponovat
s nájemným, navíc velmi nízkým, nemohli volně nakládat
s uvolněnými byty apod. Rodina navrhovatelky byla za to, že vůbec
nějaký majetek v soukromém vlastnictví měla, celý život
pronásledována jako třídní nepřítel socialismu. V tomto
nepřátelském ovzduší a tlaku na všechny soukromé vlastníky se po
smrti svého manžela v roce 1971 zhroutila a tomuto tlaku podlehla.
Předmětné nemovitosti darovala státu, když jí bylo opakovaně
zdůrazňováno, že žádná jiná možnost neexistuje. To jí bylo také
potvrzeno na tehdejším národním výboru s tím, že jediná možnost je
darování nemovitostí státu. V normálně fungující demokratické
společnosti by měla nepochybně možnost nemovitosti prodat bez
ohledu na souhlas státu. Navrhovatelka navíc nebyla schopna
vyřizovat požadavky nájemníků na opravy domu. Všechny uvedené
skutečnosti na ni dolehly tak, že nemovitosti darovala státu, aniž
by bylo alespoň dohodnuto, že ze svého vlastního bytu nebude
platit nájemné.
Navrhovatelka dále uvádí, že Šmeralovy závody původně její
restituční nárok uznaly, chtěly jej však řešit náhradou
a způsobem, se kterým nesouhlasila. To vše se událo za situace,
kdy přilehlé nemovitosti, darované státu za stejných podmínek,
byly již bez soudního řízení vydány původním vlastníkům.
Navrhovatelka je hluboce přesvědčena o tom, že jsou splněny
podmínky darování nemovitostí státu v tísni v souladu s uvedeným
nálezem Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 59/95, se kterým jsou
závěry obou soudů v diametrálním rozporu. Dle tvrzení
navrhovatelky nemohlo jít o svobodný projev vůle, jestliže
darování nemovitostí vedlo k dalšímu zhoršení sociálního postavení
navrhovatelky, která ačkoliv neměla dostatek vlastních příjmů,
přišla darováním o majetek, který neměla možnost jakkoliv
zhodnotit.
Z rozsudku Městského soudu v Brně bylo zjištěno, že soud se
po provedeném dokazování zevrubně zabýval otázkou, zda byly
u navrhovatelky při darování splněny podmínky tísně. Dle názoru
soudu pojem tísně lze charakterizovat jako hospodářský či sociální
stav vyvolaný vnějšími podmínkami a vlivy, který doléhá na
jednajícího tak ovlivňujícím způsobem a s takovou závažností, že
učiní právní úkon, který by jinak neučinil. Přitom nestačí pouze
tvrzení subjektu právního úkonu, ale okolnosti tísně při uzavírání
smlouvy musí být nepochybně prokázány. Pod pojem tísně nelze
zahrnout obecné okolnosti, které působily v důsledku existence
určitého hospodářského či právního systému a režimu a které
doléhaly na všechny subjekty relativně shodným způsobem, nýbrž
pouze ty okolnosti, které působí individuálně na tu kterou
jednající osobu. Opačný postup by vedl k naprostému zpochybnění
některých smluvních a v důsledku toho i vlastnických vztahů, neboť
obecné podmínky působily na každého soukromého vlastníka stejně.
Pokud navrhovatelka tedy zdůvodňovala tíseň obecnou nemožností
vlastníků realizovat, spravovat a udržovat svoje vlastnictví,
nebylo možno těmto argumentům přisvědčit.
Dále dle názoru soudu nelze spatřovat tíseň ve skutečnosti,
že vlastník není schopen z důvodů, ležících převážně na straně
jeho osoby a které nejsou vyvolány vnějšími vlivy, udržet své
vlastnictví, a proto je prodá. Nelze přehlédnout, že navrhovatelka
výslovně uvedla, že se jí ulevilo, když se nemovitosti zbavila
a že o prodeji nemovitosti uvažovala již za života svého manžela.
Soud dospěl k závěru, že prvotními důvody, proč došlo
k darování nemovitosti, byly důvody finančního charakteru, kdy
vlastnice nebyla schopna finančně vlastnictví unést, a dále
neznalost podmínek pro udržování nemovitosti, a teprve sekundárním
důvodem byl zdravotní a psychický stav navrhovatelky. Z toho soud
dovodil, že nebyly splněny podmínky tísně při darování dle §6
odst. 1 písm. d) zák. č. 87/1991 Sb., a proto Městský soud v Brně
návrh zamítl.
Z odůvodnění rozsudku krajského soudu bylo zjištěno, že dle
jeho názoru za tíseň nelze považovat samotné klima a postoj státu
k soukromému vlastnictví. Krajský soud vychází ze stejného
stanoviska při posuzování pojmu tíseň jako soud I. stupně. Dochází
rovněž k závěru, že tíseň znamená takový stav, který konkrétně
z důvodů hospodářských, sociálních nebo psychických natolik
dopadal na jednající osobu, že při neexistenci tohoto stavu by
tato osoba právní úkon neučinila.
Dle názoru krajského soudu však žádný takový konkrétní stav
v dané věci zjištěn nebyl. Z nabídky darování nemovitosti ze
strany navrhovatelky vyplynulo, že navrhovatelka není v dobrém
zdravotním stavu, brzy půjde do důchodu a chtěla by žít mimo Brno
a nemá předpoklady se o dům starat, což se bude s ohledem na
finanční možnosti i zdravotní stav stále zhoršovat. Proto
sledovala darováním nemovitostí ulehčení své situace.
Z výše uvedeného krajský soud učinil závěr, že z nabídky
bezplatného převodu nemovitostí ani z dalších provedených důkazů
nelze dovodit, že navrhovatelka smlouvu o darování uzavřela
v tísni, která natolik působila na její jednání, že učinila právní
úkon, který by jinak neučinila. Z uvedených důvodů rozsudek soudu
I. stupně potvrdil.
Městský soud v Brně i Krajský soud v Brně ve svém vyjádření
k ústavní stížnosti v plném rozsahu odkázaly na odůvodnění
rozsudků s tím, že k nim nemají co dodat.
Šmeralovy závody, s. p., se sídlem v Brně, jako vedlejší
účastník ve svém vyjádření uvedly, že dle jejich názoru obecné
soudy se pečlivě zabývaly všemi okolnostmi, za kterých byl učiněn
právní úkon darování navrhovatelkou. Bylo nepochybně prokázáno, že
navrhovatelka darovala nemovitost pouze a výhradně z důvodů své
osobní situace, která nastala po smrti manžela. Navrhovatelka
dospěla k rozhodnutí darovat nemovitost státu na základě poznání,
že se sama nedokáže a nechce o nemovitost starat. O politickém
nebo hospodářském nátlaku na navrhovatelku nebyl v soudním řízení
navržen ani předložen jediný důkaz. Zcela se shoduje s názorem
soudu na výklad pojmu tísně a jeho posouzení v daném případě.
Vedlejší účastník poukázal na rozpor mezi výpovědí navrhovatelky
o jejích pohnutkách k darování nemovitostí a obsahem písemných
podání učiněných k obecným soudům i ústavní stížnosti. Tvrzení, že
rozhodnutím soudů došlo k hlubokému nepochopení restitučních
zákonů, je dle názoru vedlejšího účastníka ryze účelové.
S odvoláním na dokazování provedené před obecnými soudy a jejich
správné zhodnocení považuje vedlejší účastník ústavní stížnost za
nedůvodnou. K tomu, že Šmeralovy závody, s. p., původně uznaly
nárok stěžovatelky a nabídly jí akcie v hodnotě 1 416 631 Kč, se
vedlejší účastník nevyjádřil.
II.
Po zhodnocení všech důkazů, zejména spisů obou soudů, dospěl
Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavnímu soudu nepřísluší, jak již vícekrát ve svých
nálezech uvedl, přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování
obecných soudů a nahrazovat dokazování a hodnocení provedených
důkazů. Přísluší mu však posoudit, zda v předchozím řízení nebyla
porušena základní ústavní práva, mezi nimi i právo na soudní
a jinou právní ochranu.
Jak z předchozího řízení před obecnými soudy vyplynulo,
navrhovatelka se domáhala u soudu, aby byla povinnému uložena
soudem povinnost uzavřít s navrhovatelkou smlouvu o vydání
předmětných nemovitostí na základě ustanovení §6 odst. 1 písm. d)
zák. č. 87/1991 Sb., neboť nemovitosti přešly na stát darovací
smlouvou uzavřenou v tísni.
Oba obecné soudy se v průběhu řízení skutkově i právně
zabývaly otázkou, zda jsou dány podmínky tísně dle ust. §6 odst.
1 písm. d) zák. č. 87/1991 Sb. a shodně dospěly k závěru, že
k darování nemovitostí nedošlo v tísni. Vycházely z toho, že pod
pojem tísně nelze zahrnout obecné okolnosti, které působily
v důsledku určitého hospodářského či právního systému a které
doléhaly na všechny subjekty relativně stejně. Dle jejich názoru
je třeba tíseň posuzovat jako kvalifikovaný hospodářský, sociální
nebo psychický stav, který objektivně v době úkonu existoval
a který při projevu vůle spolupůsobil tak, že se tento projev vůle
nedal označit jako svobodný. Tento stav je třeba posuzovat vždy
v konkrétním případě s ohledem na všechny konkrétní okolnosti.
Soudy přitom přihlédly k tomu, že navrhovatelka podle vlastního
vyjádření darováním nemovitostí sledovala ulehčení své celkové
situace. Darováním se její finanční situace nijak nezhoršila
a právní úkon učinila na základě svobodně projevené vůle, kdy
nebyl prokázán žádný nátlak ani donucení k uzavření darovací
smlouvy.
V předmětné věci má tedy zásadní význam posouzení otázky, zda
darovací smlouva byla uzavřena v tísni. Za poměrně dlouhou dobu
aplikace restitučních zákonů se soudní praxe ustálila na výkladu
pojmu tíseň. Rozumí se jím objektivní hospodářský nebo sociální,
někdy i psychický, stav, který takovým způsobem a s takovou
závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve
svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, který by jinak
neučinila. Tíseň musí mít základ v objektivně existujícím
a působícím stavu - musí tedy být pro ni objektivní důvod
a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající
dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu.
Ústavní soud se shoduje s názorem soudu I. i II. stupně, že
samotné společenské klima a společenský systém, ve kterém byl
právní úkon učiněn, nelze paušálně hodnotit jako tíseň.
V takovémto případě by byla zpochybněna celá řada právních úkonů
v období do roku 1989 učiněných a na jejich základě vzniklých
právních vztahů.
Ústavní soud ve svém nálezu, sp. zn. II. ÚS 59/95, nicméně
odmítl restriktivní výklad pojmu "tíseň", který přehlíží spojitost
subjektivních pohnutek s vnějšími vlivy. V daném případě oba
obecné soudy vycházely z toho, že stěžovatelka nabídla nemovitost
(dokonce opakovaně) jako dar státu. Tomuto formálnímu darovacímu
aktu předcházela však jednání, uvedená v rozsudku Městského soudu
v Brně z 23. 3. 1993, č. j. 33 C 159/92-27, takto:
"...žalobkyně
uvedla..., že šla na národní výbor, kde jí bylo řečeno, že pokud
se nedokáže o nemovitost postarat, ať ji daruje státu. Při jednání
na NV jí nikdo neřekl, že by nemovitost mohla prodat...". Shodně
pak uvedla též 13. 3. 1996 stěžovatelka ve své výpovědi
v odvolacím řízení u Krajského soudu v Brně (15 Co 285/94), že se
"...ptala na bytovém, jestli za nemovitost něco dostanu, bylo mi
řečeno, že ne, že to musím dát, a to i s penězi na kontě."
Svědkyně dr. A. K. a svědek dr. B. K. vypověděli 18. 3. 1993
při jednání u Městského soudu v Brně, že stěžovatelka se dotázala
na národním výboru "...zda by nebylo možné nemovitost prodat,
ovšem zde jí bylo řečeno, že jediná možnost je ji darovat." Dr. K.
k tomu dodal: "Já sám jsem absolvoval s tetou jednání na
Šmeralových závodech i OPBH, kdy jsme chtěli nemovitost prodat,
ale bylo nám doporučeno, že pokud se nedokážeme o nemovitost
starat, můžeme ji pouze darovat státu, toto bylo jediné
doporučení, kterého se nám dostalo. Jednali jsme o téže věci i na
národním výboru, zde jsme dostali totéž doporučení".
Uvedené okolnosti nevzaly obecné soudy na zřetel a přiklonily
se k názoru, že darování nemovitosti státu bylo projevem svobodné
vůle stěžovatelky a tedy úkonem, který by stěžovatelka učinila
i v případě, že by se s výše uvedenou reakcí nesetkala.
Tento názor Ústavní soud nesdílí. Přiměřený se mu jeví
úsudek, že teprve tímto postojem úřadů a nedostatečnými
informacemi ze strany národního výboru se stěžovatelka - v tísni
- odhodlala k darování státu a to navíc za podmínek pro ni zjevně
nevýhodných (začala platit nájem z - dříve svého - pozemku
a převod se uskutečnil i s penězi na kontě pro nemovitost).
Jak z výše uvedeného vyplývá, Ústavní soud posoudil
předcházející řízení jako celek z hlediska porušení práva na
soudní ochranu a dospěl k závěru, že v předmětné věci bylo soudy
porušeno právo navrhovatelky na soudní ochranu dle čl. 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod a tím i čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod
Pokud jde o porušení práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst.
1 Listiny, bylo již mnohokrát Ústavním soudem vysloveno, že
citovaným ustanovením Listiny základních práv a svobod je chráněno
vlastnické právo již konstituované, nikoliv pouze tvrzený nárok na
ně. Z toho důvodu nemohlo dojít ani k porušení práva dle čl. 11
odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem bylo ústavní stížnosti
vyhověno a napadený rozsudek byl zrušen.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 25. září 1997