ECLI:CZ:US:2011:1.US.2048.11.1
sp. zn. I. ÚS 2048/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. K., dříve M., Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova 50, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. ledna 2009 sp. zn. 17 Co 373/2007 ve výroku I. ohledně zamítnuté částky 28 415,- Kč s přísl. a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011 sp. zn. 25 Cdo 3029/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud pro porušení jejích základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v její občanskoprávní věci.
V řízení o náhradu škody, kterou ji způsobil soudní exekutor při provádění exekuce nařízené k vymožení peněžité pohledávky oprávněného za bývalým manželem stěžovatelky, odvolací soud změnil vyhovující rozhodnutí soudu nalézacího a dílčí nárok do výše 28 415,- Kč zamítl. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, který vyhodnotil skutkové okolnosti rozdílně a dospěl k závěru, že nelze po exekutorovi spravedlivě požadovat, aby zkoumal, zda skutečně sepisovaná věc vlastnicky patří povinnému či třetí osobě. V daném případě dne 26. března 2003 se jednalo o uvedení do soupisu, zabavení a okamžitému odvozu osobního motorového vozidla Renault Thalia 1.4, RZ: XXX XX-XX, který stěžovatelka užívala jako leasingový nájemce. Vozidlo si mohla převzít až po dvou měsících 22. května 2003. Pokud odvolací a dovolací soudy dospěly k závěru, že žalovaný exekutor se své odpovědnosti zprostil, stěžovatelce není jasné, kdo odpovídá za škodu, která stěžovatelce vznikla ve výši 28 415,- Kč v příčinné souvislosti s jednáním exekutora, který odebral a znemožnil užívání vozidla, jež zjevně nepatřilo povinnému (pronájem náhradního vozidla 23 535,- Kč, odtah vozidla 5 000,- Kč). Je nesporné, že si exekutor mohl ověřit údaje o vlastnických vztazích, a to dle leasingové smlouvy, registru motorových vozidel a OTP. Stěžovatelka dále namítala, že se obecné soudy nijak nevypořádaly s námitkou, že ji bylo auto vráceno až po tak dlouhé době.
Stěžovatelka nesouhlasí s názorem obecných soudů, že exekutor nemá povinnost předcházet vzniku škod a chránit práva třetích osob, neboť ochrana je dostatečně zajištěna institutem vylučovací žaloby. Stěžovatelka uvedla, že v jejím případě byla závažně porušena její ústavně zaručená práva chráněná Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), Listinou a Úmluvou, a proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 6 C 117/2005 podává následující.
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 6. června 2007 (6 C 117/2005-135) bylo vyhověno návrhu stěžovatelky a její nezletilé dcery K. M. o uložení povinnosti žalovanému zaplatit stěžovatelce 52 005,- Kč s přísl., částku 19 365,- Kč s přísl. a K. M. 1 430,- Kč s přísl. a 1 690,- Kč s přísl., soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. ledna 2009 č. j. 17 Co 373/2007-156, vyhověl odvolání povinného a změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že zamítl zaplacení částky 28 415,- Kč.
Stěžovatelka podala dovolání proti zamítavé části rozsudku, protože nesouhlasila s názorem odvolacího soudu. Dovolací soud rozsudkem ze dne 28. dubna 2011 sp. zn. 25 Cdo 3029/2009 dovolání zamítl a rozhodnutí o nákladech řízení ponechal na soudu prvního stupně, který bude rozhodovat ve věci, která dosud není pravomocně skončená.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Posledně uvedené vystupuje do popředí, jestliže se námitky stěžovatelky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se jí nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), což stěžovatelka činí především tvrzením, že soudní exekutor nesprávně požívá zákonné ochrany při provádění výkonu rozhodnutí. Nelze přisvědčit názoru stěžovatelky, že pokud jí nebyla přiznána náhrada škody exekutorem, byť její nárok je založený tvrzením o (jeho) odpovědnosti za škodu (§32 exekučního řádu), tak tímto došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv.
Zde - ve smyslu výše řečeného - platí, že ústavněprávní kontext se nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Soudní exekutor odpovídá za škodu dle §32 odst. 1 exekučního řádu, pokud neprokáže liberační důvod dle §32 odst. 2 exekučního řádu. Exekutor se zprostí odpovědnosti, prokáže-li že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat. V dané věci byly obecnými soudy uznány důvody žalovaného exekutora, kdy nebylo možné po něm požadovat, aby se při provádění soupisu na místě samém zabýval námitkami třetí osoby, že je postižen majetek, k němuž má někdo právo nepřipouštějící provedení exekuce. Právní závěry obecných soudů za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.
Odvolací soud přezkoumal odvolání žalovaného exekutora do rozsudku soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné co do částky 28 415,-Kč. Částka sestává z 23 535,- Kč, což představuje nájemné za pronajatý automobil a dále 4 880,- Kč za odtah automobilu sepsaného žalovaným v rámci exekuce. Odvolací soud ve vztahu k těmto částkám shledal liberační důvody, ve kterých lze spatřovat zproštění odpovědnosti za vzniklou škodu. Z obsahu protokolu o soupisu a zajištění movitých věcí ze dne 26. března 2003 (Ex 376/02-19) v T., mohl exekutor důvodně očekávat, že věci povinného se budou na této adrese nacházet. Po celou dobu výkonu exekuce měl povinný adresu trvalého pobytu na této adrese a nic na tom nemůže změnit skutečnost, že změnil adresu trvalého pobytu. Ustanovení §326 odst. 1 o. s. ř. připouští provést soupis movitých věci i na jiném místě, kde má povinný umístěny věci. Povinný se v době provádění soupisu věcí movitých dne 26. března 2003 v 7,05 hod nacházel na této adrese a byl přítomen v místě soupisu. Z obsahu protokolu nevyplývá, že by stěžovatelka vznášela výhrady vůči soupisu osobního motorového vozidla Renault Thalia 1.4, RZ: XXX XX-XX, který užívala jako leasingový nájemce. Leasingová smlouva byla sice sepsána do soupisu také (pol. č. 57), ale je věcí oprávněných osob, aby uplatnili svoje práva u soudu vylučovací žalobou.
Dovolací soud rozsudkem ze dne 28. dubna 2011 (25 Cdo 3029/2009) dovolání stěžovatelky proti zamítavé části rozsudku odvolacího soudu dle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl, neboť z hlediska uplatněných důvodů dle §241a odst. 3 o. s. ř. ho shledal věcně správný a nezjistil, že by byl postižen jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozhodnutí o nákladech řízení včetně řízení dovolacího ponechal na soudu prvního stupně, který dále bude rozhodovat ve věci, která dosud není pravomocně skončena.
Dle obsahu dovolání stěžovatelka fakticky poukazovala na okolnosti odpovídající uplatnění především dovolacího důvodu popdle §241a odst. 3 o. s. ř., dovolací soud však konstatoval, že skutková zjištění odvolacího soudu dle obsahu spisu mají oporu v provedeném dokazování. Okolnost, že se stěžovatelka s provedeným hodnocením důkazů neztotožňuje, nemohou založit zásah do jejích ústavně zaručených práv.
S přihlédnutím k tomu, že rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu je plně v souladu se zákonem, kdy se dovolací soud řádným a ústavně konformním způsobem vypořádal s tvrzeními stěžovatelky (§157, §169 o. s. ř.), tak ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nelze napadenému usnesení Nejvyššího soudu nic vytknout.
Je totiž zjevné, že evidentně nejsou svévolné a nepostrádají racionální základnu; nelze tudíž dovodit ani výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, stejně jako absenci logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu, jde-li o námitku z nedostatku tzv. spravedlivého procesu, kterou stěžovatelka (jako jedinou) vznesla. Obecné soudy, a zejména soud dovolací (který pro stěžovatelkou i nyní předestřenou otázku explicite otevřel svůj přezkum), uplatněné právní názory v úplnosti a věcně přiléhavě odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.
Jen k doplnění lze proto poznamenat, že zvláštní úprava odpovědnosti soudního exekutora za škodu podle §32 odst. 1, 2 exekučního řádu zatěžuje soudního exekutora jako subjekt (rovněž) ve speciálním "veřejnoprávním" postavení (srov. Stanovisko Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, jakož i další rozhodnutí tam odkazovaná) a exekuční řád v §32 odst. 3 ji očividně přibližuje odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Tento závěr tudíž sám o sobě zřetelně oslabuje odlišný názor stěžovatelky. V její věci jde o "soukromoprávní spor" v rovině odpovědnostních právních vztahů soudního exekutora (ze speciálního titulu náhrady škody), kde se uplatní zásady jeho procedurálního vymezení, jež exekuční řád zakotvil.
Na tomto základě je tudíž namístě závěr, že stěžovatelce se doložit porušení svých ústavně zaručených práv nezdařilo, a proto Ústavní soud její ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2011
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu