ECLI:CZ:US:2018:1.US.2058.18.1
sp. zn. I. ÚS 2058/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti J. J., zastoupeného JUDr. Bc. Milanem Trávníčkem, advokátem se sídlem Svitavská 1018/1, Blansko, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 13. 3. 2018 č. j. 70 Co 92/2018-65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 1. 2018 č. j. 27 C 322/2017-44 vyhověl žalobě stěžovatele na zrušení vyživovací povinnosti a rozhodl, že se mu nepřiznávají náklady soudního řízení. Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozhodl o odvolání stěžovatele proti výroku o nákladech řízení tak, že se nákladový výrok soudu prvního stupně potvrzuje a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel uvádí, že vůči němu bylo od roku 2010 vedeno exekuční řízení pro vymožení dlužného výživného. V roce 2017 se dozvěděl, že dcera je již od 15. 6. 2016 schopna se sama živit. Přes snahu stěžovatele nedošlo k uzavření mimosoudní dohody, na základě které by docílil částečného zastavení exekuce, a tak byl nucen zahájit soudní řízení o zrušení výživného. Namítá, že ačkoliv měl ve věci plný úspěch, soudy neopodstatněně aplikovaly ustanovení §150 o. s. ř., přičemž svůj postup nedostatečně odůvodnily. Rozhodnutí krajského soudu je vnitřně rozporné, soud v některých bodech uvádí zjevné nepravdy a jiné skutečnosti jednostranně překrucuje.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Ústavní soud ověřil, že nalézací i odvolací soud důkladně zvažovaly otázku nákladů řízení a námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) se řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci dospěly ke shora nastíněným závěrům. Důvody pro užití postupu podle §150 o. s. ř. shledaly v předprocesním jednání a situaci účastníků řízení. Stěžovatel svým dřívějším chováním zavinil vznik nutnosti soudního rozhodování. Na výživném vázl ještě v roce 2017, tedy i po ukončení přípravy dcery na budoucí povolání, dluh. Žalované dceři nelze klást k tíži, že nedošlo k mimosoudní dohodě ohledně výživného za sporné období od 16. 6. 2016 do 31. 8. 2016, neboť návrhy mimosoudních dohod směřovaly k úplnému zastavení exekučního řízení, čímž chtěl stěžovatel dosáhnout prominutí dluhu na výživném ve výši cca 122 000 Kč. Uvedené jednání se jeví soudu jako zcela rozporné s dobrými mravy.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu a při rozhodování o náhradě nákladů řízení přihlédly ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na posouzení spravedlnosti uvedeného rozhodnutí. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud, který nehodnotí správnost či nesprávnost výroku o náhradě nákladů řízení, ale pouze jeho ústavní konformitu, považuje s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti věci soudy provedený výklad a aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. za akceptovatelný.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu