ECLI:CZ:US:2016:1.US.2073.16.1
sp. zn. I. ÚS 2073/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Dagmar Černé, zastoupené JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem se sídlem Lidická 405/3, 466 01 Jablonec nad Nisou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 2 VSPH 818/2016-B-14 ze dne 16. 5. 2016 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. KSLB 76 INS 26824/2015-B-8 ze dne 1. 4. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že jím Vrchní soud v Praze odmítl odvolání stěžovatelky směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. KSLB 76 INS 26824/2015-B-8 ze dne 1. 4. 2016, kterým tento soud mimo jiné schválil oddlužení stěžovatelky zpeněžením majetkové podstaty, a to z důvodu, že stěžovatelka není osobou oprávněnou podat proti uvedenému usnesení odvolání, neboť to insolvenční zákon za dané situace nepřipouští.
Proti rozhodnutím insolvenčního soudu a odvolacího soudu o odmítnutí odvolání brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka uvedla, že rozhodnutí soudu prvého stupně je v rozporu s judikaturou vyšších soudů, když způsob oddlužení formou splátkového kalendáře v soudní praxi jednoznačně převažuje; důvod je prý zjevný, neboť ekonomická situace dlužníků, jakým je i stěžovatelka, to umožnuje a jde o formu současně vhodnou. Proto vyšší soudy ve své judikatuře dle jejího názoru zdůrazňují, že lze-li oddlužení provést v obou jeho formách, a to s předpokladem zhruba stejné úspěšnosti pro věřitele, a dlužník navrhl oddlužení plněním splátkového kalendáře, není opodstatněno preferovat před touto formou oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Stěžovatelka je dále přesvědčena, že byla v daném případě oprávněnou osobou k podání odvolání. I k subjektivní přípustnosti odvolání se vyšší soudy dle jejího mínění vyjádřily rovněž v tom smyslu, že pokud by rozhodnutím o schválení oddlužení mohla být dlužníku způsobena určitá újma, kterou by bylo možno reparovat v odvolacím řízení, je k odvolání proti tomuto rozhodnutí dlužník oprávněn. O takový případ jde v dané věci, ve které soud prvního stupně schválil oddlužení dlužnice zpeněžením majetkové podstaty, i když se stěžovatelka domáhala oddlužení formou splátkového kalendáře. Tyto své námitky stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud se nejprve zabýval, zda Vrchní soud v Praze odmítnutím odvolání neodepřel stěžovatelce právo na přístup k soudu, a nezasáhl tak do jejího práva na spravedlivý proces. Ústavní soud se otázkou nepřípustnosti odvolání dlužníka proti usnesení insolvenčního soudu, kterým bylo schváleno jeho oddlužení jinou formou, než kterou navrhoval, již ve své judikatuře zabýval a dospěl k závěru, že neoprávněnost dlužníka za takové situace podat odvolání není v rozporu s ústavním pořádkem, resp. porušení jeho práva na přístup k soudu nezakládá. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 1143/14 ze dne 30. 6. 2015 (dostupné, jako všechna další rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud připomněl a jako ústavně konformní aproboval judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k nemožnosti dlužníka napadnout usnesení insolvenčního soudu o oddlužení odvoláním (tj. závěry vyslovené v nosném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 35/2013 ze dne 22. 5. 2013, na které také Vrchní soud v Praze v nyní napadeném usnesení o odmítnutí stěžovatelčina odvolání odkázal) a dále poukázal také na skutečnost, že úsudek, podle kterého dlužník není osobou oprávněnou k podání odvolání proti rozhodnutí o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, který vychází z jednoznačné dikce §406 odst. 4 insolvenčního zákona, je "úsudkem triviálním".
Dikce právě zmíněného zákonného ustanovení se může sice jevit velmi přísnou, avšak nezasahuje do práva na spravedlivý proces. Ostatně insolvenčnímu řízení jako celku dominuje zásada jednostupňového rozhodování insolvenčního soudu (srov. §91 insolvenčního zákona) s tím, že odvolání je přípustné jen tehdy, jestliže to insolvenční zákon připouští, a jen v tom rozsahu, v jakém tak tento zákon stanoví. To se promítá i do situace stěžovatelky, která tak nebyla oprávněna podat odvolání proti usnesení o oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Argumentuje-li stěžovatelka judikaturou vrchních soudů k otázce přípustnosti odvolání dlužníka proti uvedenému typu rozhodnutí insolvenčního soudu, pak je třeba podotknout, že tuto judikaturu Nejvyšší soud odmítl a dostane-li příležitost ji přezkoumat, taková rozhodnutí mění a odvolání odmítá; tak tomu bylo i v případě řešeném výše zmíněným usnesením Ústavního soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 91/2013 ze dne 30. 1. 2014).
Za dané situace, kdy stěžovatelka podala proti rozhodnutí krajského soudu o jejím oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty objektivně, tj. ze zákona nepřípustné odvolání, musil Ústavní soud zkoumat, zda je zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti tomuto rozhodnutí. Nutno předeslat, že stěžovatelce se dostalo ohledně nemožnosti podat odvolání řádného poučení, kdy dokonce část poučení krajského soudu vztahující se k subjektům oprávněným podat odvolání byla vyznačena tučným písmem (srov. "Odvolání může podat pouze věřitel..."), tedy ani zde Ústavní soud žádný deficit neshledal. Z insolvenčního spisu, konkrétně doručenky připojené k č. l. B-8, Ústavní soud zjistil, že napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatelky dne 5. 4. 2016. Podala-li tedy stěžovatelka ústavní stížnost až dne 28. 6. 2016, nelze než uzavřít, že tak vůči danému soudnímu rozhodnutí učinila po dvouměsíční lhůtě stanovené k podání ústavní stížnosti §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Z těchto důvodů se proto Ústavní soud již argumenty vztahujícími se k rozhodnutí insolvenčního soudu nemohl zabývat.
Za daných okolností tudíž Ústavní soud přikročil k odmítnutí ústavní stížnosti v části směřující proti v záhlaví uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhu zjevně neopodstatněného, ve zbývající části ji pak musil odmítnout dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděně podaný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. července 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu