ECLI:CZ:US:2018:1.US.2076.18.1
sp. zn. I. ÚS 2076/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného JUDr. Martinem Krumichem, advokátem, se sídlem Politických vězňů 427/19, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2018 č. j. 11 Tdo 82/2018-96, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2017 č. j. 9 To 244/2017-738 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 24. dubna 2017 č. j. 1 T 67/2016-670, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 16. června 2018 a doplněné podáními ze dne 17. června 2018 a 18. června 2018, stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 1 T 67/2016 vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 24. dubna 2017 č. j. 1 T 67/2016-670 byl stěžovatel uznán vinným v bodě 1) zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku a v bodě 2) přečiny přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 3 trestního zákoníku, křivého obvinění podle §345 odst. 2 trestního zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Za tyto trestné činy a dále za sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku ve stádiu pokusu, ve spolupachatelství, pro který byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. listopadu 2015 sp. zn. 52 T 122/2015 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2016 č. j. 61 To 32/2016-301, byl stěžovateli uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 48 měsíců a nad stěžovatelem byl současně vysloven dohled.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání do výroku o vině i do výroku o trestu. Krajský soud v Praze jako soud odvolací odvolání podané stěžovatelem usnesením ze dne 28. června 2017 č. j. 9 To 244/2017-738 zamítl, neboť nebylo shledáno důvodným.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. března 2018 č. j. 11 Tdo 82/2018-96 dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil zejména provedené důkazní řízení, neboť podle jeho názoru se soudy nezabývaly jednotlivými důkazními návrhy a tyto vztáhly na celou množinu důkazních prostředků, a dále napadl i právní závěry, ke kterým ve věci rozhodující soudy dospěly, neboť podle jeho tvrzení závěry, učiněné ve věci, byly vyvozeny na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Podle názoru stěžovatele to byla naopak údajně poškozená, která se na něm dopouštěla fyzického i psychického násilí a způsobila mu různá poranění. Stěžovatel má za to, že se v jeho případě jedná o kriminalizaci na základě genderové předpojatosti a nesprávné aplikace norem trestního práva.
6. Dále stěžovatel tvrdil, že způsob vedení trestního řízení soudem prvního stupně lze označit za nesprávný a v konečném důsledku za chybný. Zejména soud prvního stupně učinil podle názoru stěžovatele maximum pro to, aby selektivně uspořádal pouze některé důkazní prostředky tak, aby mohl učinit závěr o jeho vině. Stěžovatel soud upozorňoval, že se ze spisu ztrácí jeho části - důkazní prostředky (datové nosiče) a když pak soudy rozhodly o zamítnutí provádět další důkazní prostředky, je otázkou, na základě jakých skutečností nebo zjištění rozhodly. Stěžovatel rovněž namítal, že ve věci se jedná o případ tzv. opomenutých důkazů a napadená rozhodnutí k tomu nejsou ani přesvědčivě a řádně odůvodněna a proto je považuje za nepřezkoumatelná.
7. Stěžovatel je toho názoru, že ve věci nebyly respektovány základní zásady trestního řízení, zejména zásada zjišťování materiální pravdy, zásada in dubio mitius, in dubio pro reo a nullum crimen, nulla poena sine lege.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaného základního práva v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v trestním řízení, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
11. Posouzení viny a kritérií pro volbu druhu trestu a jeho vyměření je možné pouze na základě bezpečně zjištěného skutkového stavu věci. Trestní řízení je z hlediska provádění důkazů vystavěno na zásadě bezprostřednosti a ústnosti, z hlediska jejich hodnocení na zásadě volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu). Skutkový stav tak v trestním řízení zjišťuje pouze ten orgán činný v trestním řízení, který provádí dokazování. V rozsahu, v jakém sám takový orgán dokazování neprovedl, je vázán zjištěnými skutkovými závěry toho orgánu, který dokazování prováděl. Ústavní soud nemá důvod pochybovat o tom, že v nynější věci obecné soudy, zejména soud nalézací, z rámce ústavně konformního zjišťování skutkového stavu nevybočil.
12. Stěžovatel se snaží zpochybnit provedené důkazní řízení spolu se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů. Opomíjí přitom, že pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat.
13. Z odůvodnění rozhodnutí, jež byla v trestním řízení vydána, vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly a se vznesenými námitkami se vypořádaly. Z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popisy a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná.
14. Odvolací soud dospěl k závěru, že správně zjištěné jednání stěžovatele okresní soud bezchybně právně posoudil a ani po přezkoumání výroku o trestu neshledal žádné pochybení.
15. Nejvyšší soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel se domáhal přezkoumání skutkových zjištění. Částečně mu lze dát za pravdu v tom směru, že věrohodnost celé výpovědi poškozené nelze odvozovat od jedné události, jak se soud prvního stupně poněkud nešťastně vyjádřil na str. 17 rozsudku. Z dalšího kontextu odůvodnění je nicméně zřejmé, že soud prvního stupně při posouzení věrohodnosti poškozené nevycházel pouze z výpovědí M. V., V. V. a E. V. k události z května 2013, nicméně hodnotil samotný obsah výpovědi, její konzistenci s výpovědí v přípravném řízení, závěry znaleckého posudku a také další důkazy.
16. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se v průběhu řízení domáhal vlastního způsobu hodnocení provedených důkazů, aby tyto odpovídaly jeho obhajobě, která nabízí jiný průběh skutkového děje, než k jakým skutkovým závěrů dospěly ve věci rozhodující soudy. Přestože je stěžovatel jiného názoru, z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy se řádně věnovaly okolnostem podstatným pro svá rozhodnutí, vypořádaly se také s obhajobou a námitkami stěžovatele a své závěry opřely o přiléhavou argumentaci, na kterou lze v podrobnostech odkázat.
17. Ve věci se nejedná ani o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť okresní soud přesvědčivě vysvětlil, z jakých důvodů pro nadbytečnost nevyhověl návrhům obhajoby na doplnění dokazování výslechy dalších svědků a provedení dalších listinných důkazů (str. 26 rozsudku). K návrhům na provedení dalších důkazů v rámci odvolacího řízení pak odvolací soud v plném rozsahu odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a stručně zopakoval, že ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu dokazování v trestním řízení není bezbřehé, ale soud postupuje při provádění důkazů za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí.
18. Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyly respektovány základní zásady trestního práva, nelze s ním souhlasit, neboť zásady in dubio mitius, in dubio pro reo a nullum crimen, nulla poena sine lege mají prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud prvního stupně po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citovaných zásad tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
19. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
20. Ústavnímu soudu bylo dne 25. června 2018 doručeno podání M. M., označené jako amicus curiae brief, ke kterému Ústavní soud nemohl přihlédnout, neboť jej koncipovala jmenovaná, která není účastníkem ani vedlejším účastníkem řízení a v souladu se zákonem o Ústavním soudu toto podání nebylo učiněno advokátem stěžovatele (§30 odst. 1).
21. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu