ECLI:CZ:US:2015:1.US.2082.15.1
sp. zn. I. ÚS 2082/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Petra Kociána, advokáta se sídlem Revoluční 1047/14, Nový Jičín, zastoupeného Mgr. Vlastislavem Kusákem, advokátem se sídlem Národní 32,110 00 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 210/2015-57 ze dne 29. 4. 2015 a usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně č. j. 24 Nc 650/2014-44 ze dne 11. 3. 2015, spojené s návrhem na zrušení §12a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost spolu s návrhem se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 13. 7. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na podnikání podle čl. 26 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že byl usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 523/2014-21 ze dne 17. 9. 2014 stěžovatel jako advokát ustanoven podle §30 odst. 1 o. s. ř. k ochraně zájmů klienta jako právní zástupce ve věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 24 Nc 650/2014. Stěžovatel převzal zastupování tohoto klienta a tvrdí, že provedl 3 úkony právní služby {(1) první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem (22. 10. 2014), (2) studium spisu (24. 10. 2014), (3) sepsání právního rozboru (6. 11. 2014)}. Klient vyslovil stěžovateli jako ustanovenému právnímu zástupci dopisem ze dne 24. 11. 2014 doručeným mu dne 26. 11. 2014 nedůvěru. Proto stěžovatel navrhnul zrušení ustanovení, o čemž rozhodl Okresní soud v Novém Jičíně usnesením č. j. 24 Nc 650/2014-28 ze dne 22. 12. 2014, kterým došlo ke zrušení ustanovení advokáta a které nabylo právní moci. Stěžovatel poté dne 30. 1. 2015 provedl vyúčtování provedených úkonů právní služby a toto vyúčtování zaslal Okresnímu soudu v Novém Jičíně. Okresní soud v Novém Jičíně rozhodl napadeným usnesením č. j. 24 Nc 650/2014-44 ze dne 11. 3. 2015 o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů za zastupování klienta, přičemž aplikoval ustanovení §12a odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "advokátní tarif"), které stanoví, že sazba mimosmluvní odměny za úkony právních služeb ustanoveného zástupce v občanském soudním řízení nebo ustanoveného opatrovníka v občanském soudním řízení se snižuje o 20 %. Okresní soud v Novém Jičíně však na rozdíl od stěžovatelova vyúčtování přiznal odměnu pouze za 2 úkony právní služby, i když stěžovatel vyúčtoval tři úkony právní služby. Stěžovateli tedy byla přiznána částka 7 183 Kč, ačkoli požadoval 10 340 Kč. Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením č. j. 57 Co 210/2015-57 ze dne 29. 4. 2015 potvrdil usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že cítí být dotčen tím, že Krajský soud v Ostravě nepřiznal za provedený úkon právní služby (sepsání právního rozboru) odměnu, což zdůvodnil tím, že vypracovaný rozbor nebyl do spisu založen, není jasný jeho obsah a odvolací soud tak nemohl posoudit účelnost takového úkonu pro řízení. Jestliže nelze považovat tento úkon za účelný, není ani důvod za něj přiznávat odměnu. Stěžovatel se však domnívá, že tak krajský soud zasáhl do zákonem stanovené povinnosti advokáta na mlčenlivost a do stěžovatelova práva na výkon povolání - advokacie a ve výsledku zasáhl nepřiznáním odměny za tento úkon i do práva stěžovatele vlastnit majetek a práva na legitimní očekávání ochrany majetku. Stát jistě má právo na doložení podkladů k posouzení oprávněnosti vyúčtováni právních služeb ustanoveného advokáta (to nikterak stěžovatel nerozporoval, ani nerozporuje), avšak předložení právního rozboru by bylo zásahem do povinností stěžovatele.
4. Stěžovatel dále napadá ústavnost ustanovení advokátního tarifu (§12a advokátního tarifu), které je dočasnou redukcí mimosmluvní odměny. Stěžovatel se v roli ustanoveného advokáta cítí být diskriminován vůči advokátovi, který by zastupoval klienta ve stejné věci na základě smlouvy o právní pomoci, protože ustanovený advokát je odměňován pouze 80% částkou, než by byl odměňován advokát při zastoupení na základě smlouvy o poskytnutí právní pomoci a to za ve stejném rozsahu poskytnutou právní službu. Ustanovený advokát v občanském soudním řízení nemá možnost se rozhodnout, zda přijme takové zastupování s vědomím, že bude odměněn za svoji práci o 20 % méně než by byl odměněn při stejném zastoupení na základě smlouvy o poskytnutí právní pomoci. Napadené ustanovení §12a advokátního tarifu se tak dostává do rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny, který stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, protože zasahuje do práva ustanoveného advokáta vlastnit majetek a práva na legitimní očekávání ochrany majetku a také práva na výkon povolání a je diskriminační. Podle stěžovatele nadto není možné a ústavně konformní, že úprava snížení odměny obsažená v §12a advokátního tarifu je stanovena právní normou nižší právní síly než zákon.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Sporná částka, která nebyla stěžovateli přiznána, činí asi 3 000 Kč, přičemž více než 7 000 Kč mu bylo přiznáno. Z pohledu klasického soukromoprávního sporu by se jednalo o bagatelní částku a účastník řízení by dokonce s ohledem na výši částky ani neměl právo na odvolání. Právní úprava řízení před Ústavním soudem ve smyslu čl. 88 odst. 1 Ústavy ČR pojem "bagatelní ústavní věci" nezná. Právní hranice bagatelnosti (jak směrem nahoru, tak pod hranici stanovenou zákonodárcem) nemusí být určující také s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou. V prvé řadě může jít o situaci, kdy lze v individuálním případě uvažovat o natolik intenzivním zásahu, že by způsobil ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva či svobody (zpravidla půjde o zcela klíčové principy spravedlivého procesu, popř. absenci jejich uplatnění vůbec). Do druhé skupiny možno zařadit případy, kdy výsledky příslušného přezkumu, v němž jde o posouzení otázky ústavně právní relevance, může mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak, nebyla-li o daná otázka dosud Ústavním soudem vyřešena, a je zřejmé, že jeho rozhodnutí může mít vliv na posouzení velkého množství případů (s alespoň nepřímým ústavně právním dopadem) projednávaných před obecnými soudy. Obdobně lze o projednání ústavní stížnosti uvažovat i v situaci, kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech není jednotná, a kdy tedy soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti, přičemž takto vzniklý stav narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelnou součást pojmu právního státu. Znovu ale třeba zdůraznit, že i takové sjednocování vyžaduje "ústavněprávní" pozadí. Může se odehrávat výlučně na podkladě ústavní stížnosti, která není zjevně neopodstatněná. Tak to vyžaduje čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, kdy se musí v každém případě jednat o zásah do ústavně zaručeného práva, jinak není dána ani příslušnost Ústavního soudu k rozhodnutí. V souzené věci je zřejmé, že z hlediska kvantitativního (co se týče výše sporné částky) jde o věc zjevně bagatelní, a to jak absolutně, kdy se přisouzená částka pohybuje výrazně pod hranicí stanovenou z hlediska civilistické přípustnosti odvolání (natož dovolání), tak i relativně. Stěžovatel v ústavní stížnosti žádné důvody, proč by měly být následky daného rozhodnutí pro její osobu fatální, neuvádí, a ani tuto skutečnost z ničeho vyvodit nelze.
7. V přezkoumávaném případě odvolací soud své rozhodnutí dostatečně zdůvodnil (§157 o. s. ř.) Tím spíše se pak taková ústavní stížnost, v níž jsou fakticky pouze opakovány argumenty vznesené v odvolání, nejeví být způsobilým "nosičem", na kterém by bylo možné založit případný přezkum ústavní konformity předmětného ustanovení vyhlášky, i když spolu s ústavní stížností stěžovatel podal návrh na jeho zrušení. Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy s přihlédnutím k výše uvedenému není dán.
9. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stejně tak byl odmítnut i návrh s ní spojený, neboť se jedná o návrh akcesorický, jenž sdílí osud ústavní stížnosti [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu