ECLI:CZ:US:2021:1.US.2099.21.1
sp. zn. I. ÚS 2099/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti České republiky - Státního pozemkového úřadu, Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupené JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem se sídlem U Roháčových kasáren 1555/10, Praha 10, proti výroku III. bodu 4. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2021 č. j. 10 Co 316/2020-353, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen ("Listina"), domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí v rozsahu jeho výroku III. bodu 4., kterým bylo v řízení o nahrazení projevu vůle žalované České republiky - Státního pozemkového úřadu (dále jen "stěžovatelka") rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud Plzeň - sever rozsudkem ze dne 6. 10. 2020 č. j. 8 C 82/2019-266 nahradil projev vůle stěžovatelky uzavřít se žalobci smlouvu o převodu pozemků, specifikovanou ve výroku I., a to těch pozemků, včetně jejich součástí, jak jsou blíže identifikovány pod bodem 1. odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že žalobcům jako nabyvatelům vznikl nárok na bezúplatný převod pozemků ve vlastnictví státu podle §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), plynoucí z rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 29. 10. 2008 č. j. PÚ 7413/92. Dále soud rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka včas blanketní formou odvolání, které následně, aniž to odůvodnila, vzala zpět. Proti výroku I. a výroku II. o nepřiznání náhrady nákladů řízení se odvolali žalobci s tím, že označení náhradních pozemků nevhodných k jejich vydání nelze bez dalšího považovat za procesní neúspěch ve věci, i když bylo důvodem pro částečné zpětvzetí žaloby.
Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně a mj. rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 706 426,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce. V odvolacím řízení po doplnění dokazování dospěl soud k závěru, že odvolání žalobců je důvodné. Po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení v souvislosti s výrokem o náhradě nákladů řízení konstatoval, že s odkazem na judikaturu krajských soudů v Praze či v Hradci Králové, na kterou se žalobci odvolávají, je rovněž toho názoru, že k procesnímu postupu žalobců, kteří vzali žalobu zpět ohledně původně žalovaných pozemků, u nichž se nahrazení projevu vůle s jejich převodem domáhali, došlo jen proto, že předmětné pozemky byly v průběhu řízení převedeny na jinou oprávněnou osobu. Z tohoto důvodu nelze takovéto zpětvzetí žaloby považovat za jejich procesní neúspěch. S ohledem na tuto skutečnost bylo proto nutné v otázce nákladů odvolacího řízení postupovat v souladu s ustanovením §142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., a podle §224 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud se ztotožnil s výpočtem nákladů řízení před soudy obou stupňů učiněným žalobci v podaném odvolání jako věcně správným, korigoval ho jen při výpočtu nákladů cestovného. Dospěl proto k závěru, že náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně náležela žalobcům ve výši 597 266,- Kč a za řízení před odvolacím soudem bylo stěžovatelce uloženo uhradit žalobcům na náhradu nákladů řízení částku 109 160,- Kč. Celkem tedy bylo stěžovatelce uloženo uhradit žalobcům na náhradu nákladů řízení před oběma soudy částku 706 426,- Kč.
Stěžovatelka ve vztahu k napadenému výroku 4. rozsudku odvolacího soudu v ústavní stížnosti argumentuje porušením práva na soudní ochranu, k němuž došlo ze strany Krajského soudu v Plzni extrémně svévolným výkladem a použitím příslušných ustanovení občanského soudního řádu o náhradě nákladů řízení, konkrétně ustanovení §142 odst. 1 ve spojení s ustanovením §146 odst. 2. Jestliže odvolací soud při svém rozhodování o náhradě nákladů řízení nedbal těchto kogentních ustanovení, zatížil své rozhodnutí protiústavností. Nevzal v úvahu veškeré okolnosti projednávané věci, zejména skutečnost, že žalobci (v řízení před civilními soudy zastoupeni advokátem) jsou pro tento druh sporu osobami znalými, kteří vedou a v minulosti vedli mnohá soudní řízení. Je jim dlouhodobě známo, že žaloba, v níž si žalobce sám mimo veřejné nabídky vybírá náhradní pozemky, s sebou nese riziko, že vybrané pozemky se až v průběhu soudního řízení projeví jako k tomto účelu nevhodné. Právě o těchto pozemcích bude nutné vést dokazování, čímž se zvýší náklady probíhajícího soudního řízení, a to jak pro stranu žalující, tak i pro stranu žalovanou.
V otázce náhrady nákladů řízení poukazuje stěžovatelka na zásadu úspěchu ve věci formulovanou v ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. a argumentu závěry, vyplývajícími z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2984/09. V předmětné věci bylo při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikováno ustanovení §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., neboť v průběhu řízení došlo po částečném zpětvzetí žaloby ze strany žalobců v uvedeném rozsahu k zastavení řízení. Stěžovatelka namítá, že rovněž při aplikaci tohoto zákonného ustanovení odvolací soud nevzal v úvahu celkovou obeznámenost žalobců s problematikou řízení o nahrazení projevu vůle účastníka řízení uzavřít se stěžovatelkou smlouvu o bezúplatném převodu pozemků, i když to byli výhradně žalobci, kdo svými úkony vymezili jak předmět řízení označením pozemků, které žádali vydat jako náhradní, tak i při řešení otázky jejich vhodnosti, rozsah provedeného dokazování.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah rozhodnutí v rozsahu napadeného výroku o náhradě nákladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a vzhledem k tomu ho nelze, vykonává-li svoji pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, považovat za další "superrevizní" instanci v systému civilních soudů, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování těchto soudů; jeho úkolem je "jen" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Do rozhodovací činnosti ostatních soudů je oprávněn zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Uvedené zásady se ještě výrazněji promítají do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a řada dalších). Z judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztah k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Z těchto principů vyšel Ústavní soud i při posuzování argumentace stěžovatelky. Ústavní soud v předmětné věci ověřil, že odvolací soud své závěry ohledně aplikace ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s ustanovením §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., a podle §224 odst. 1 o. s. ř. řádně odůvodnil. Vyložil, z jakého důvodu neshledal částečné zpětvzetí žaloby ze strany žalobců, a tím i částečné zastavení řízení jako podklad závěru o jejich procesním neúspěchu ve věci.
Žalobcům nelze zajisté vytýkat, že jsou - s ohledem na jejich dosavadní účast v řízeních - v nichž jsou nuceni se domáhat svých oprávněných restitučních nároků proti stěžovatelce soudní cestou, obeznámeni s průběhem a mnohdy zdlouhavým a složitým dokazováním ohledně vhodnosti konkrétních náhradních pozemků k bezúplatnému převodu do jejich vlastnictví. Takový argument předestřený stěžovatelkou v ústavní stížnosti podle svého obsahu žádný ústavněprávní rozměr nemá. Stěží může stěžovatelka očekávat, že oprávněné osoby dobrovolně upustí od uplatnění svých nároků soudní cestou jen proto, že by se tak snížil počet sporů, jichž se stěžovatelka musí v zastoupení České republiky zúčastnit a tím i výše přiznaných náhrad nákladů řízení proti ní.
Ústavní soud konstatuje, že interpretaci a aplikaci výše označených ustanovení občanského soudního řádu ze strany krajského soudu nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Skutečnost, že krajský soud opřel své rozhodnutí na změnu výroku o náhradě nákladů o jiný právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Její poukaz na konkrétní judikaturu dovolacího soudu či soudu Ústavního se sice formálně váže k ve věci aplikovaným ustanovením občanského soudního řádu o nákladech řízení, tím však jakákoli možnost aplikovat jejich závěry jak na daný předmět restitučního řízení, tak i na jeho procesní stránku předmětné věci končí.
Závěrem Ústavní soud dodává, že jeho úkolem není přehodnocovat výroky o nákladech řízení v běžných civilních věcech, i kdyby se s jejich odůvodněním zcela neztotožňoval. Kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti, a to navíc za situace, kdy tuto pravomoc ve vztahu k samostatným výrokům o náhradě nákladů řízení nemá ani Nejvyšší soud jako nejvyšší článek soudní soustavy (srov. sp. zn. II. ÚS 2578/18).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu