ECLI:CZ:US:2012:1.US.2109.11.1
sp. zn. I. ÚS 2109/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele společnosti HORA HOLDING, s. r. o., se sídlem České Budějovice, Skuherského 53, zastoupeného JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem Hradec Králové, Střelecká 437, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 10. 2010, čj. 13 Cm 533/2010 - 96, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2011, čj. 2 Cmo 356/2010 - 130, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o vyloučení rozhodce z projednání věci, ve kterém jako žalobce neuspěl. K vydání napadených rozhodnutí došlo v rámci řízení zahájeném stěžovatelem poté, co mu bylo doručeno podání žalovaného JUDr. J. N., označené jako "Sdělení o přijetí funkce rozhodce, výzva k vyjádření k podané žalobě". Současně mu bylo doručeno i podání Mgr. L. Z., označené jako "Návrh na vydání rozhodčího nálezu v žalobě o 1,000.000,- Kč s příslušenstvím".
Podstatou ústavní stížnosti je, jak vyplývá z jejího velmi obsáhlého textu, přesvědčení stěžovatele o tom, že žalovaný není schopen vykonávat řádně funkci rozhodce z důvodu absence nestrannosti a schopnosti dodržovat právní normy při rozhodčím řízení. Podle stěžovatele tak došlo, ze strany obecných soudů, k porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 11 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.
Z předložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Českých Budějovicích, usnesením ze dne 1. 10. 2010, čj. 13 Cm 533/2010 - 96, zamítl návrh stěžovatele na vyloučení žalovaného JUDr. J. N., Ph.D. (dále jen "žalovaný") z funkce rozhodce v rozhodčím řízení, ve výroku přesně specifikovaném. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze, usnesením ze dne 31. 3. 2011, čj. 2 Cmo 356/2010 - 130, shora označené usnesení krajského soudu potvrdil. Vyšel zejména ze skutečnosti, že rozhodčí doložku obě strany sporu uzavřely dobrovolně. Z jejího textu vyplývá, že nejen přesunuly pravomoc k rozhodování sporu na rozhodce, ale zároveň se shodly i na konkrétní osobě rozhodce i na tom, jakou formou bude rozhodčí řízení probíhat. Tato dohoda odpovídá i §19 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., podle kterého se strany mohou dohodnout na postupu, kterým mají rozhodci vést řízení. Odvolací soud neshledal nic, co by mohlo vést k závěru, že žalovaný není ve vztahu k věci nestranný, resp. že by jeho postupem byla jakkoli, v daném rozhodčím řízení, zvýhodněna kterákoli strana, tedy že by byla porušena zásada rovnosti stran. Podle odvolacího soudu tedy, stejně jako podle soudu prvního stupně, nebyl zjištěn žádný důvod k vyloučení žalovaného z projednání a rozhodnutí věci v rozhodčím řízení. V řízení nebylo prokázáno, že by jednání žalovaného svědčilo o porušování rovného postavení stran rozhodčího řízení podle §18 zákona č. 216/1994 Sb., ani nebyl zjištěn důvod k vyloučení podle §12 odst. 2 z důvodů podle §8 a §11 citovaného zákona, a to i za přiměřeného použití §14 odst. 4 OSŘ.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá v polemice stěžovatele s právními závěry obecných soudů, v podstatě za použití stejných argumentů, jaké uplatnil již v řízení před těmito soudy. Staví tak Ústavní soud do postavení jen další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. Toto postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR).
Po přezkoumání napadených rozhodnutí nelze než konstatovat, že obecné soudy obou stupňů správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Správně aplikovaly příslušná ustanovení zákona č. 216/1994 Sb. i občanského soudního řádu. Zabývaly se podrobně všemi argumenty stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. V podrobnostech stačí odkázat na odůvodnění zmíněných soudních rozhodnutí.
Ústavní soud neshledal nic, co by tomuto případu dávalo ústavněprávní dimenzi. V dané věci tedy nedošlo k porušení žádných základních práv a svobod stěžovatele a celá ústavní stížnost je jen projevem stěžovatelovy neochoty respektovat výsledek soudního řízení. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu