ECLI:CZ:US:2016:1.US.2109.16.1
sp. zn. I. ÚS 2109/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Flašky, zastoupeného Mgr. Ondřejem Flaškou, advokátem sídlem U České věže 304/9, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2016 č. j. 32 Cdo 5084/2015-320, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2015 č. j. 11 Co 127/2015-277 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. prosince 2014 č. j. 26 C 441/2009-254, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a Evy Dvořákové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv dle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem (v pořadí druhým ve věci), zamítl žalobu stěžovatele proti vedlejší účastnici o zaplacení částky 1 663 777,03 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
3. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem (rovněž v pořadí druhým ve věci) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli částku 184 004,28 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a to společně a nerozdílně s Karlem Dvořákem, kterému byla tato povinnost uložena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2011 č. j. 11 Co 57/2011-132, jinak jej v tomto výroku potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud jej napadeným usnesením odmítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění soud konstatoval, že stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání. Dospěl přitom k závěru, že dovolání stěžovatele trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a která nebyla odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení. Má námitky proti důkazním prostředkům (zejména výpisu z úvěrového účtu), které obecné soudy v posuzované věci použily, i proti postupu při dokazování. Nesouhlasí ani s některými skutkovými zjištěními, která obecné soudy z dokazování dovodily.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Co se týče zbývajícího napadeného rozhodnutí, je ústavní stížnost nepřípustná (viz sub 13 a 14), neboť stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených soudních rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal, od čeho se následně odvíjí možnost hodnocení rozhodnutí městského a obvodního soudu.
9. Podstatnou pro výsledek řízení před Ústavním soudem je skutečnost, že stěžovatel v řízení o dovolání neuvedl v souladu se zákonem, v čem spatřuje jeho přípustnost (což je dle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. podstatná náležitost tohoto mimořádného opravného prostředku). Neobsahovalo-li tedy dovolání tuto obligatorní část, přičemž stěžovatel ani v ústavní stížnosti nepředkládá žádné argumenty, jež by svědčily o opaku, nelze na postup dovolacího soudu, jenž na tomto základě stěžovatelovo dovolání odmítl, hledět jako na svévolný ani nepřípustně formalistický.
10. Ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná.
11. V předchozích bodech předestřené skutečnosti přitom mají nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti (resp. včasnosti) ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozsudkům městského soudu a obvodního soudu. Z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, je totiž podstatná otázka, zda Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v účinném znění). Bylo-li stěžovatelovo dovolání - řádně - odmítnuto proto, že vůbec neobsahovalo důvod jeho přípustnosti, je zjevné, že Nejvyššímu soudu nebyl dán prostor pro to, aby na základě svého uvážení otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec mohl posoudit.
12. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí - řádné - podání dovolání (srov. ustanovení §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jakoby vůbec podáno nebylo. V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutí městského soudu a obvodního soudu - považovat za přípustnou.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu