ECLI:CZ:US:2021:1.US.2112.20.1
sp. zn. I. ÚS 2112/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele D. T., zastoupeného JUDr. Michaelou Voseckou Klečkovou, advokátkou, sídlem Ječná 1321/29a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2020 č. j. 6 Tdo 429/2020-3137, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. srpna 2019 č. j. 5 To 41/2019-3029 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2019 č. j. 49 T 10/2018-2907, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. 7. 2020, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle stěžovatele došlo také k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.
2. Stěžovatel byl odsouzen napadeným rozsudkem městského soudu pro spáchání zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 2 a 5 písm. c) trestního zákoníku a zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 2 a 6 písm. a) trestního zákoníku. Těchto trestných činů se dopustil - stručně řečeno - tím, že ve třech případech uzavřel s družstvem Metropolitní spořitelní družstvo (nyní Metropolitní spořitelní družstvo v likvidaci, dále jen "MSD") smlouvy o úvěru, na základě kterých mu byly poskytnuty osobní účelové úvěry ve výši 115 000 000 Kč, 7 700 000 Kč a 33 000 000 Kč. V prvním a třetím případě jako zajištění pohledávky poskytl MSD 56 ks akcií obchodní společnosti X v jím tvrzené hodnotě 155 000 000 Kč, ačkoli si byl vědom, že jejich hodnota této výše nedosahuje, a pro stanovení hodnoty vědomě poskytl znaleckému ústavu předběžné a neauditované účetní závěrky (skutečnou hodnotu poté stanovil jiný znalecký ústav na částku 89 957 000 Kč). Při sjednávání druhého a třetího úvěru stěžovatel předložil MSD čestné prohlášení obsahující nepravdivé údaje o výši jeho příjmu. Ve všech případech stěžovatel již v době podání žádosti o úvěr věděl, že nebude moci plnit své závazky vůči MSD spočívající ve splátkách úroků z úvěru. Peněžní prostředky částečně převedl na jiné obchodní společnosti, částečně na vlastní účty a částečně použil na úvěrové splátky. Svým jednáním stěžovatel způsobil MSD škodu ve výši 12 959 182 Kč, 4 184 914 Kč a 32 412 404 Kč. Za uvedené jednání mu byl za užití §58 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let.
3. K odvolání stěžovatele i státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze byl rozsudek městského soudu vrchním soudem zrušen v celém rozsahu a znovu bylo rozhodnuto tak, že byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 2, 5 písm. a) a odst. 6 písm. a) trestního zákoníku. Skutková věta výroku rozsudku byla modifikována tak, že se tohoto trestného činu dopustil jako člen představenstva MSD, ačkoli byl povinen postupovat obezřetně a s náležitou péčí, zejména zajistit podnikání MSD způsobem, který neohrožuje návratnost vkladů jeho členů a jeho bezpečnost a stabilitu, při současném zákazu uzavírat smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek, zejména takové, které zavazují družstevní záložnu k hospodářsky neodůvodněnému plnění nebo plnění nápadně neodpovídajícímu poskytované protihodnotě. Za uvedené protiprávní jednání uložil vrchní soud stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jakožto dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Nejvyšší soud nejprve připomněl, že v mezích dovolacího důvodu, který stěžovatel uplatnil [§265b odst. 1 písm. g) trestního řádu] je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkových zjištění učiněných v předchozím řízení a je zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tak nemohou mít námitky směřující do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Dovolání není mimořádným opravným prostředkem určeným k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Nejvyšší soud je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu. Avšak v posuzované věci extrémní rozpor shledán nebyl. Pouze skutečnost, že se stěžovatel neztotožnil s hodnocením provedených důkazů a následně zjištěným skutkovým dějem za situace, kdy se soudy vypořádaly i s návrhy stěžovatele na doplnění dokazování a své úvahy řádným a logickým způsobem v odůvodnění svých rozhodnutí zdůvodnily, nelze považovat za extrémní nesoulad ve smyslu vyjádřeném v judikaturní praxi Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Dovolací námitky stěžovatele jsou přitom obsahově shodné s námitkami, se kterými se již vypořádaly soudy nižších instancí v rámci obhajoby stěžovatele. Stěžovatel sice ve svém dovolání namítá absenci subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu, avšak důvody pro tato svá tvrzení nijak blíže nespecifikuje a ani Nejvyšší soud nemohl těmto námitkám přisvědčit, jelikož se tímto důsledně zabývaly soudy prvního a druhého stupně a Nejvyšší soud se s jejich argumentací ztotožnil. Nad rámec své přezkumné činnosti Nejvyšší soud poukázal na to, že trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. K naplnění zákonných znaků trestného činu úvěrového podvodu zcela postačí, že pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje, aniž by přímo došlo ke způsobení škody. Nejvyšší soud se zabýval námitkami stěžovatele směřujícím proti stanovené výši škody. Stěžovatel namítal, že soudy při svých výpočtech nesprávně posuzovaly hodnotu zajištění úvěrů. Nejvyšší soud připomněl, že ohodnocení zástavy bylo provedeno na základě znaleckého posudku znaleckého ústavu A-Consult plus, spol. s r. o., a že zástava obecně musí být způsobilá svůj účel splnit efektivně, což znamená, že musí být zpeněžitelná relativně snadno a rychle, přičemž podmínky efektivního splnění účelu zástavy nejsou vázány na cenu, za kterou se věc představující zástavu v daném místě a čase obvykle prodává, nýbrž za cenu, která je neodolatelná pro prvního kupce. Je logické, že tato cena je zpravidla nižší než tzv. cena obvyklá, neboť právě snížení ceny činí zástavu natolik atraktivní, že je způsobilá efektivně splnit svůj účel. Znalecký posudek znaleckého ústavu Sinconsult s.r.o., na který odkazuje stěžovatel, je chybný v tom, že se zástavou zabýval omezeně jen z hlediska vývoje její nominální ceny do budoucnosti, a to až do roku 2018 a nikoli k okamžiku sjednávání úvěrové smlouvy, tj. ke konci roku 2012. Tento znalecký posudek stěžovatele nebyl zpracován podle kritérií vyjadřujících podmínky, za nichž je zástava schopna splnit svůj účel efektivně. Pokud jde tedy o stanovení způsobené škody, hodnotu zástavy lze od částky poskytnutého úvěru odečíst jen ve výši reprezentované cenou, za kterou lze zástavu prodat, aby relativně snadno a rychle byla obnovena skutečná dispozice věřitele s peněžní částkou, která je ekvivalentem částky poskytnuté na základě smlouvy o úvěru. Dojde-li k prodeji zástavy s odstupem času mimo rámec tzv. efektivního prodeje, představuje dodatečný prodej zástavy jen náhradu škody způsobené trestným činem. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele týkající se opomenutých důkazů, ani námitce nenaplnění znaku spáchání trestného činu stěžovatelem jako osobou, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, jelikož stěžovatel byl členem představenstva poškozeného a svého postavení ve vztahu k získávání úvěrů od poškozeného využil. V této věci ani nelze uvažovat o aplikaci materiálního korektivu trestné represe, jak žádal stěžovatel, vzhledem k tomu, že byl uznán vinným trestným činem při naplnění těch nejzávažnějších kvalifikovaných skutkových podstat.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že v této věci jsou k posouzení otázky, zda byla naplněna subjektivní i objektivní stránka posuzovaného trestného činu, pokud ano, zda nedošlo k promlčení, a konečně jaká byla hodnota zástav a v návaznosti na to, zda vznikla škoda a pokud ano, v jaké výši u jednotlivých úvěrů a zda by se z jednotlivých zástav mohl věřitel uspokojit.
6. Stěžovatel konkrétně uvedl, že opravdu zásadní pro posouzení viny i trestu je vznik škody, respektive skutečnost, že žádná škoda nevznikla, ostatně žádná osoba se s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení nepřipojila. Výše škody nebyla prokázána vůbec. Všechny tři úvěry byly přitom zaplaceny včetně příslušenství z prodeje akcií.
7. Když nebyla prokázána výše škody, mohlo by jít o spáchání trestného činu podle §211 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Pak byla ale stěžovatelem vznesena námitka promlčení, se kterou se Nejvyšší soud opět nevypořádal. Rovněž v rámci celého trestního řízení nebylo prokázáno, že by při sjednávání úvěrové smlouvy stěžovatel uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje.
8. Podle stěžovatele také došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Již v průběhu řízení před soudem prvního stupně avizoval, že z důvodu rozporů mezi znaleckými posudky zpracovanými na ocenění akcií si nechává zpracovat další znalecký posudek na stanovení hodnoty akcií k oběma rozhodným datům, tj. k oběma datům uzavření úvěrových smluv. Návrh na doplnění dokazování mu však byl zamítnut. Když stěžovatel tento znalecký posudek předložil vrchnímu soudu v rámci odvolacího řízení, vrchní soud se jím z nepochopitelných důvodů nezabýval a označil jej za nadbytečný. V rámci pravidel spravedlivého procesu nelze zamítnout provedení nového znaleckého posudku pouze s poukazem na to, že jeho provedení je nadbytečné. Odborné vyjádření předložené stěžovatelem přitom potvrdilo tvrzení stěžovatele, že z původního znaleckého posudku zadaného policejním orgánem v přípravném řízení nelze při výpočtu výše škody vycházet. Stěžovatel se musí ptát, proč soudy přisvědčily státem zadanému znaleckému posudku a nepřisvědčily dvěma posudkům, které si nechal zpracovat stěžovatel, a dále proč nepřipustily jako důkaz jím předložený znalecký posudek, když samy nenechaly zpracovat revizní znalecký posudek.
9. Vrchní soud ani Nejvyšší soud pak řádně neodůvodnily, jakým konkrétním způsobem měl stěžovatel využít svého postavení člena představenstva poškozeného ve vztahu ke sjednávání úvěrů. Zásahem do jeho základních práv je i uložení nepřiměřeného trestu vrchním soudem. Tento trest není adekvátní k době, která uplynula od uzavření úvěrových smluv, a vrchní soud nerespektoval zásadu individualizace trestu k osobě obžalovaného.
10. Stěžovatel také namítl, že neměl reálnou možnost vyjádřit se ke složení senátu Nejvyššího soudu a k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Přípis Nejvyššího soudu s informací o složení senátu a vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství byly stěžovatelovu právnímu zástupci doručeny dne 20. 4. 2020, právní zástupce začal připravovat reakce, avšak již dne 28. 4. 2020 bylo Nejvyšším soudem v neveřejném zasedání o dovolání stěžovatele rozhodnuto. Stěžovateli bylo odepřeno právo vyjádřit se k podání státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství i vznášet námitky k obsazení senátu. Rychlé rozhodnutí Nejvyšším soudem vyvolává pochyby o tom, zda se stihl Nejvyšší soud s věcí patřičně seznámit, ty jsou podtrženy tím, že z protokolu o neveřejném zasedání Nejvyššího soudu plyne, že to trvalo 30 minut a měl v jeho průběhu být přečten napadený rozsudek vrchního soudu o dvaceti stranách, dovolání stěžovatele o sedmi stranách, vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství taktéž o sedmi stranách, měla být podána zpráva o stavu věci, proběhnout porada senátu a vyhlášeno usnesení. Tyto úkony nebylo logicky možné v časovém úseku pouhých 30 minut stihnout a věc projednat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
12. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
13. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
14. Po přezkoumání napadených rozhodnutí shledal Ústavní soud, že stěžovatel opakuje námitky již dříve v řízení uplatněné v rámci obhajoby. Tyto námitky již byly vypořádány - zcela uspokojivě - obecnými soudy. Takto například stěžovatel tvrdí, že pro naplnění objektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu je nezbytný vznik škody, přestože mu již bylo Nejvyšším soudem vysvětleno, že u §211 odst. 1 trestního zákoníku vznik škody součástí objektivní stránky není. Stejně tak již bylo stěžovateli Nejvyšším soudem vysvětleno, že je nesprávný jím navrhovaný výklad, podle kterého následný prodej akcií znamená, že nevznikla žádná škoda. Jak Nejvyšší soud správně uvedl, dodatečný prodej zástavy představuje toliko náhradu škody, což také vysvětluje, že se poškozený s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení nepřipojil. V žádném případě to však neznamená, že nedošlo ke spáchání trestného činu (v kvalifikované skutkové podstatě). Stěžovatelova tvrzení, že škoda nevznikla vůbec, nejsou ničím podložena a zcela neodpovídají skutkovým zjištěním učiněným obecnými soudy.
15. Námitka promlčení uplatněná stěžovatelem je také lichá, neboť škoda byla spolehlivě prokázána a právní kvalifikace trestného činu v tzv. kvalifikovaných skutkových podstatách byla oprávněná. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že nebylo prokázáno uvádění nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů z jeho strany, Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že jde o tvrzení nadmíru zavádějící, neboť všechna rozhodnutí obecných soudů se právě touto skutečností podrobně zabývaly, je součástí výroku o vině a je patrná z provedených důkazů a jejich hodnocení provedeného obecnými soudy. Není na místě, aby Ústavní soud rekapituloval všechna tato zjištění učiněná obecnými soudy. Nemůže však reagovat na námitky stěžovatele konkrétněji, neboť jeho námitky stran nenaplnění subjektivní či objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zůstávají v rovině obecných proklamací a nejsou v ústavní stížnosti konkretizovány.
16. Stěžovatel dále tvrdí, že došlo k opomenutí důkazů, konkrétně neprovedení jím předloženého znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem AP Appraisal, s.r.o. Ústavní soudu již mnohokrát ve své judikatuře vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Jedním z těchto případů je existence opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. O opomenuté důkazy přitom jde, pokud bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, a dále jde o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoli byly řádně provedeny [srov. nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65), nález ze dne 20. 2. 2004 sp. zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225), nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565), nález ze dne 1. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1738/16 a další]. Takové pochybení však Ústavní soud v této věci neshledal a není pravdou, jak tvrdí stěžovatel, že vrchní soud toliko označil jím navrhovaný důkaz za nadbytečný a dále jeho neprovedení nevysvětlil. Vrchní soud ve svém rozsudku podrobně na několika stranách rozvedl, proč znalecké zkoumání provedené před soudem prvního stupně považuje za dostatečné a že z něj byly vyvozeny jednoznačné skutkové závěry, což je logickým podkladem k závěru o nadbytečnosti dalšího znaleckého zkoumání.
17. Pokud jde o otázky, které si stěžovatel v ústavní stížnosti klade (proč nebyl připuštěn jím předložený znalecký posudek a proč nebyl zpracován posudek revizní), velmi podrobné odpovědi nalezne v rozsudku vrchního soudu, který se správností a hodnocením znaleckých posudků velice pečlivě zabýval a stejně tak vysvětlil, proč nebyl důvod k zadání vypracování revizního znaleckého posudku. Stejně tak vrchní soud - logicky, srozumitelně a uspokojivě - vysvětlil stěžovatelem namítaný nereálný nárůst ceny předmětných akcií.
18. Ani námitce nedostatečného odůvodnění použití §211 odst. 5 písm. b) trestního zákoníku nebylo možné přisvědčit. Stěžovatel tvrdí, že mělo být prokázáno, že využil svého postavení. Opomíjí však znění tohoto znaku kvalifikované skutkové podstaty, kterým není využití či zneužití svého postavení, ale spáchání skutku v postavení osoby, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného. Tato skutečnost přitom byla v řízení prokázána a odůvodněna. Trest byl stěžovateli uložen na samé spodní hranici trestní sazby a Ústavní soud tak námitce stěžovatele, že mu byl uložen nepřiměřený trest, opět nemohl přisvědčit.
19. Konečně k namítaným procesním pochybením Nejvyššího soudu uvádí Ústavní soud následující. Pokud jde o namítanou krátkou dobu trvání neveřejného zasedání, v němž bylo projednáno dovolání stěžovatele, z toho údaje nelze nijak bez dalšího dovozovat porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele. Doba trvání neveřejného zasedání senátu Nejvyššího soudu v posuzovaném případě je standardní a odpovídá době projednávání obdobných trestních věcí. Stěžovatel musí vzít v úvahu, že senát Nejvyššího soudu se s věcí neseznamuje až při samotném neveřejném zasedání, ale - stejně jako je již samosoudce či senát připraven a seznámen s věcí před konáním hlavního líčení - je s věcí obeznámen již před samotným rozhodováním v neveřejném zasedání. Pokud jsou pak dány zjevné důvody pro odmítnutí dovolání jako v této věci, nic nebrání rychlému projednání věci a toto je v praxi Nejvyššího soudu zcela běžné. Ústavní soud doplňuje, že ve vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se neuvádějí žádné nové skutečnosti, odkazuje se na předchozí rozhodnutí a jako takové dotčené vyjádření nepřineslo do řízení nic nového. Nejvyššímu soudu tak nic nebránilo v rozhodnutí a nebylo nutné vyčkávat případného vyjádření stěžovatele k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství. Dále jak sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, není stanovena lhůta pro případné namítání podjatosti. Pokud by stěžovatel takové námitky měl, mohl je ihned po zjištění složení senátu Nejvyššího soudu v jeho věci uplatnit. Podjatost nicméně nenamítl, a to ani v rámci stížnostních námitek před Ústavním soudem.
20. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
21. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu