ECLI:CZ:US:2015:1.US.2117.15.1
sp. zn. I. ÚS 2117/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zalmaie Shahbaze, zastoupeného Mgr. Janem Rottou, advokátem, se sídlem Americká 177/35, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 4. 2015 č. j. 75 EXE 3158/2014-51, za účasti Okresního soudu Plzeň-město jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město, kterým měla být porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 36. odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Mělníku napadeným usnesením rozhodoval o námitkách oprávněného a stěžovatele jako povinného proti příkazu k úhradě nákladů exekuce vydanému soudním exekutorem JUDr. Ondřejem Hanákem, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, dne 17. 2. 2015 č. j. 147 EX 4066/14-59. Tímto příkazem soudní exekutor určil náklady exekuce, které hradí povinný (stěžovatel), a to náklady oprávněného ve výši 49.936,70 Kč a náklady exekuce (soudního exekutora) ve výši 553.853,30 Kč, z čehož odměna soudního exekutora, vypočtená z celkové vymáhané částky ve výši 3.092.196,10 Kč, činila 454.230 Kč. Okresní soud napadeným rozhodnutím příkaz k úhradě nákladů exekuce změnil tak, že výši nákladů exekuce (soudního exekutora) určil částkou 141.640 Kč; a co do výše nákladů oprávněného jej potvrdil. Okresní soud uzavřel, že v daném případě měl exekutor právo na odměnu z "vymožené" částky, avšak při zohlednění namáhavosti exekuce bylo namístě exekutorem vyčíslenou odměnu snížit na 25 %, tj. 113.558 Kč. Okresní soud přitom zohlednil, že oprávněný nepochybně měl vůči stěžovateli pohledávku, na jejímž vymožení trval, pročež navrhl exekuci, soudní exekutor byl jejím nařízením a vedením pověřen dne 29. 9. 2014 a dne 13. 10. 2014 vydal exekuční příkazy k provedení exekuce. Dne 11. 12. 2014 pak sice oprávněný navrhl zastavení exekuce, došlo tedy k zániku jeho vůle vymáhat pohledávku, a to údajně bez zaplacení stěžovatelem, ale po uzavření dohody o narovnání mezi účastníky. To se však nepochybně stalo pod vlivem exekuce. Vzhledem k tomu, že nelze připustit obcházení práva exekutora na odměnu, respektive obcházení zákona, je přitom třeba jednak považovat dané narovnání, tj. v podstatně prominutí dluhu, za ekvivalentní situaci, kdy byla pohledávka zaplacena, a jednak jako rozhodující datum chápat datum podání návrhu na zastavení exekuce, nikoli údajné datum uzavření dohody o narovnání.
3. Podle stěžovatele nebylo napadené rozhodnutí okresního soudu, stejně jako jemu předcházející rozhodnutí soudního exekutora, vydáno na základě, v mezích a způsobem stanoveným zákonem, neboť nerespektuje vyhlášku č. 330/2001 Sb. ani relevantní nálezy Ústavního soudu. Stěžovatel zdůrazňuje, že mezi ním a oprávněným došlo dne 13. 11. 2014 zcela mimo rámec probíhající exekuce a ještě před doručením jakékoliv písemnosti od exekutora stěžovateli, včetně výzvy k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti, k uzavření dohody o vypořádání, na jejímž základě účastníci narovnali práva a povinnosti, která mezi nimi byla sporná; stěžovatel se přitom zavázal k poskytnutí plnění v nepeněžité formě. Stěžovatel tak po zahájení exekuce oprávněnému neuhradil žádnou částku, a to ani na jeho účet, ani v hotovosti, ani nedošlo k jakémukoli jinému finančnímu plnění. V souvislosti s dohodou o narovnání tudíž nebylo vymoženo žádné plnění pod tlakem exekuce, exekutor tedy nijak nepřispěl k vymožení plnění, a odměna, kterou mu přiznal okresní soud, je proto nesprávná. Stěžovatel zde dále odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, sp. zn. IV. ÚS 247/11 a sp. zn. III. ÚS 2492/09. Mimoto zdůrazňuje, že zastavení exekuce v daném případě bylo iniciováno oprávněným, tudíž náklady exekuce i náklady účastníků by měl dle exekučního řádu hradit oprávněný, který tedy zastavení exekuce zavinil, jak ostatně zněla i dotčená dohoda o narovnání. Stěžovatel též kritizuje postup soudního exekutora, který ani téměř tři měsíce po návrhu na zastavení exekuce tuto nezastavil, a naopak exekuci dále provádí.
4. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud Plzeň-město jako účastník řízení. Uvedl, že v daném případě buď došlo k zaplacení mimo exekuci, anebo účastníci tento dojem svým chováním toliko vzbuzují; určení spravedlivé odměny soudního exekutora je pak zcela na úvaze Ústavního soudu. Vzhledem k tomu, že toto vyjádření neobsahovalo žádnou argumentaci či tvrzení relevantní pro rozhodnutí o podané ústavní stížnosti, Ústavní soud nepřikročil k jeho přeposlání stěžovateli s možností repliky.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí, jakož i obsah spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 75 EXE 3158/2014 a spisu soudního exekutora JUDr. Ondřeje Hanáka, Ph.D., sp. zn. 147 EX 4066/14, které si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal; a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud podotýká, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. V projednávaném případě Ústavní soud žádné takové pochybení ústavněprávní relevance v napadeném rozhodnutí okresního soudu neshledal. Ústavní soud zejména neshledal, že by se okresní soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od jeho ustálené judikatury k odměňování exekutorů, respektive nákladům exekuce, na niž poukazuje i sám stěžovatel. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Okresní soud přitom v napadeném rozhodnutí srozumitelně, logicky a vůbec z ústavněprávní perspektivy zcela dostatečně odůvodnil, proč je třeba na daný případ nahlížet, jako by došlo k zaplacení pohledávky pod tlakem exekuce. Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení před okresním soudem nebylo ani stěžovatelem, ani oprávněným prokazováno uzavření dohody o narovnání dne 13. 11. 2014, tedy po zahájení exekuce (a mimo jiné též po doručení exekučního příkazu k provedení exekuce srážkami ze mzdy zaměstnavateli stěžovatele), ale před doručením vyrozumění o tomto i výzvy k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti stěžovateli. Závěr okresního soudu, že jako rozhodné je třeba vnímat datum podání návrhu oprávněného na zastavení exekuce (11. 12. 2014) a že k uzavření dohody coby určitému uspokojení oprávněného tedy došlo pod vlivem exekuce, se tak Ústavnímu soudu nejeví nijak protiústavním. Okresní soud v napadeném rozhodnutí naopak zohlednil principy vyslovené v judikatuře Ústavního soudu k přiměřenosti odměny exekutora, odrážející složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti [nález sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.), dostupné též na http://nalus.usoud.cz], neboť základní výši odměny exekutora v daném případě snížil na 25 %, tj. 113.558 Kč. Odměnu exekutora v této výši v daném případě při vymáhané pohledávce celkem ve výši 3.092.196,10 Kč lze i podle Ústavního soudu považovat za přiměřenou.
9. Stěžovatel dále namítal, že náklady exekuce v daném případě měl hradit oprávněný, který navrhl zastavení řízení. K tomu Ústavní soud předně podotýká, že tuto námitku stěžovatel neuplatnil již v řízení před okresním soudem, tudíž je nyní v řízení před Ústavním soudem nepřípustná. Obiter dictum však Ústavní soud stručně dodává, že skutečnost, že k úhradě nákladů exekuce v daném případě byl zavázán stěžovatel jako povinný, vyplývá už ze závěru okresního soudu, že na daný případ je třeba nahlížet, jako by došlo k zaplacení pohledávky pod tlakem exekuce. Pokud pak jde o stížnostní námitky ohledně rozhodování exekutora o zastavení řízení, ty jsou vzhledem k petitu ústavní stížnosti, brojící proti rozhodnutí okresního soudu ohledně nákladů exekuce, irelevantní.
10. Ústavní soud tedy shrnuje, že napadeným rozhodnutím okresního soudu nebyla porušena žádná ústavně zaručená práva stěžovatele. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu