ECLI:CZ:US:2013:1.US.2145.13.1
sp. zn. I. ÚS 2145/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Ludvíka Davida a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Jiřího Moravce, zast. Mgr. Petrem Křížákem, advokátem, sídlem Purkyňova 6, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.4.2013, č.j. 8 Co 122/2013-301, a proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 3.12.2012, č.j. 26 C 115/2006-264, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a družstva Tempo, obchodní družstvo, sídlem Horní náměstí 104/1, Opava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví konkretizovaná rozhodnutí obecných soudů, a to rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud"), vydaná ve sporu o určení vlastnického práva k individualizovanému pozemku. Informoval, že vedlejší účastník se žalobou domáhal určení, že je vlastníkem části pozemku parc. č. X v kat. úz. Palhanec, že okresní soud žalobě vyhověl a krajský soud, po stěžovatelově odvolání, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Podle stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími dotčeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"); dále stěžovatel tvrdí, že došlo k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny a k porušení práva uvedeného v čl. 3 odst. 3 Listiny, jakož i práva vlastnického zakotveného v čl. 11 Listiny.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel popsal skutkový stav, přitom za základní považoval otázku případného vydržení sporného pozemku. K tomu uvedl, že podle názoru krajského soudu nemohl vlastnické právo vydržet, protože u něho neuplynula zákonem stanovená desetiletá vydržecí doba. S tímto závěrem stěžovatel polemizuje a tvrdí, že do vydržecí doby je třeba započíst i dobu, po kterou měl věc v oprávněné držbě jeho předchůdce, tj. stát, který byl - dle jeho názoru - v dobré víře, že sporný pozemek je v jeho vlastnictví. Následně se stěžovatel též odvolával na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 165/11. Z důvodu tvrzených zásahů do základních práv navrhl stěžovatel zrušení obou napadených rozsudků.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, Úmluvy a Paktu, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 3 odst. 3 Listiny:
Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.
Čl. 11 Listiny:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 37 odst. 3 Listiny:
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 14 odst. 1 Paktu:
Všechny osoby jsou si před soudem rovny. Každý má úplně stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje buď o jeho právech a povinnostech, nebo o jakémkoli trestním obvinění vzneseném proti němu. Tisk a veřejnost mohou být vyloučeny z celého řízení nebo z jeho části z důvodů morálky, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti nebo tehdy, když si toho vyžaduje soukromý zájem stran, nebo mohou být vyloučeny v rozsahu, který je podle přísného mínění soudu nutný při zvláštních okolnostech, kdy by zveřejnění prejudikovalo zájmy spravedlnosti; avšak každý rozsudek vynesený v trestní nebo občanskoprávní věci bude zveřejněn s výjimkou případů, kdy zájem mladistvých osob vyžaduje jiný postup nebo kdy se řízení týká manželských sporů nebo opatrovnictví dětí.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů, které stěžovatel napadá, zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:
Vedlejší účastník se žalobou domáhal určení, že je vlastníkem části pozemku parc. č. X v kat. úz. Palhanec, ač je jako vlastník celého pozemku v katastru nemovitostí zapsán stěžovatel. Z provedených důkazů okresní soud zjistil, že vedlejší účastník byl vlastníkem jednoho pozemku a trvalým uživatelem pozemku sousedního (jeho vlastníkem byl stát). V roce 1981 došlo ke změně průběhu hranic mezi oběma pozemky. V roce 1999 se stal vlastníkem pozemku parc. č. X stěžovatel, přičemž v kupní smlouvě byla uvedena výměra tohoto pozemku ovlivněná změnou průběhu hranice na základě technickohospodářského mapování. Okresní soud konstatoval, že změnou hranice nemohlo dojít k nabytí vlastnického práva ve prospěch státu, takže tuto část pozemku nemohl stát převést na stěžovatele a zůstala tak ve vlastnictví vedlejšího účastníka, tudíž žalobě vyhověl. Prvostupňový rozsudek napadl stěžovatel odvoláním založeným zejména na námitce vydržení vlastnického práva státem ještě před rokem 1999. Krajský soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil, přičemž v odůvodnění objasnil vývoj vlastnických vztahů k dotčeným pozemkům. Podrobně se zabýval i případnou možností vydržení sporného pozemku do vlastnictví státu a uzavřel, že podmínky vydržení nebyly naplněny, neboť státu chyběl právní titul držby, když za něj nemohly sloužit závěry a výsledky technickohospodářského mapování v r. 1981.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení základních práv. Podstatu stěžovatelova návrhu tvoří námitky proti posouzení podmínek pro vydržení vlastnického práva. Ústavní soud shledal, že stěžovatelova polemika se závěry obecných soudů není korektní, je koncentrována na uplynutí vydržecí doby, resp. na započtení vydržecí doby svědčící právnímu předchůdci stěžovatele, aniž by respektoval, že primární pro úvahy o běhu vydržecí doby je posouzení existence oprávněné držby. Pokud krajský soud dospěl k závěru, že státu chyběl právní titul držby, je jakákoliv úvaha o vydržecí době a jejím běhu zcela bezpředmětná. Z tohoto pohledu je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v této záležitosti; přitom jde o fundamentální předpoklad úspěchu jeho obrany vůči žalobě vedlejšího účastníka. Tím však stěžovatel staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud k tomu dodává, že důvody, pro které obecné soudy vyhověly žalobě vedlejšího účastníka, jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí v plné míře odkazuje.
V řízení před obecnými soudy ani nedošlo k namítanému porušení čl. 36 Listiny, k čemuž Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k porušení tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné z práv stěžovatele, jako účastníka řízení, nebyla ani porušena zásada rovnosti účastníků řízení.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu