Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 02.02.2000, sp. zn. I. ÚS 22/99 [ nález / KLOKOČKA / výz-3 ], paralelní citace: N 14/17 SbNU 103 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:1.US.22.99

sp. zn. I. ÚS 22/99 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní stížnosti města T., právně zastoupeného JUDr. M. V., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, č. j. 29 Ca 347/97-26, ze dne 3. 11. 1998, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně, č. j. FŘ 140/2167/97, ze dne 7. 11. 1997, a platebním výměrem Finančního úřadu v Třebíči č. 970000007, č. j. 22520/97/330960/2183, ze dne 24. 3. 1997, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně, č. j. 29 Ca 347/97-26, ze dne 3. 11. 1998, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, č. j. 140/2167/97, ze dne 7. 11. 1997, a platební výměr Finančního úřadu v Třebíči, č. 970000007, č. j. 22520/97/330960/2183, ze dne 24. 3. 1997, se zrušují. Odůvodnění: I. Ústavní stížností stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Brně, č. j. 29 Ca 347/97-26, ze dne 3. 11. 1998, zamítající jeho žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, č. j. FŘ 140/2167/97, ze dne 7. 11. 1997, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Třebíči, č. 970000007, č. j. 22520/97/330960/2183, ze dne 24. 3. 1997. Tímto platebním výměrem byla stěžovateli vyměřena daň z převodu nemovitostí ve výši 12 560 Kč za převod vlastnictví bytové jednotky v domě v T. za kupní cenu 47 451 Kč, přičemž cena převáděných nemovitostí podle znaleckého posudku činila 251 091 Kč. Nabyvateli uvedené bytové jednotky se stali manželé L. a M. H. Finanční úřad neuznal stěžovatelem uplatněné osvobození od daně z převodu nemovitostí, které stěžovatel dovozuje z výkladu §20 odst. 6 písm. g) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, který byl do uvedeného zákona doplněn novelou, obsaženou v §34 zákona č. 72/1994 Sb., zákona o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto ustanovení jsou obecně osvobozeny od daně "převody bytů, garáží a ateliérů podle zvláštních předpisů". Tuto obecnou formulaci však zpochybňuje poznámka pod čarou číslo 12a, která odkazuje na ustanovení, týkající se pouze družstevních bytů. Podle názoru stěžovatele má být brána v úvahu pouze normativní část novelizace, bez ohledu na znění související poznámky pod čarou, která nemá normativní charakter a není tedy součástí právní normy. Z uvedeného vyplývá, že od daně z převodu nemovitostí jsou osvobozeny všechny převody bytů podle zvláštních předpisů. Proti prvostupňovému rozhodnutí správce daně proto podal stěžovatel odvolání k Finančnímu ředitelství v Brně, které dospělo k závěru, že napadený platební výměr byl vydán v souladu s právními předpisy, odvolání není důvodné a proto je zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí finanční ředitelství poukázalo na platná legislativní pravidla vlády, která upravují i problematiku odkazů a vysvětlivek v právních předpisech a dovodilo, že v daném případě se jedná o odkaz na §24 odst. 1 až 4 zákona o vlastnictví bytů na základě poznámky pod čarou 12a) v zákoně ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, který je součástí tohoto právního předpisu. Podle jeho přesvědčení právě tímto odkazem v poznámce pod čarou byl vyjádřen záměr zákonodárce osvobodit od daně z převodu nemovitostí pouze převody bytů ve vlastnictví nebo spoluvlastnictví bytových družstev, nikoli veškeré převody bytů podle zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Proti rozhodnutí Finančního ředitelství podal stěžovatel včas žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Krajský soud shledal námitky stěžovatele, uvedené v žalobě, jako nedůvodné a žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil názor, že smysl poznámek pod čarou není v jejich závaznosti či nezávaznosti, ale v tom, aby poskytovaly směrnice pro výklad příslušné právní normy. Toto výkladové pravidlo tak vyjadřuje úmysl zákonodárce vztáhnout osvobození od daně pouze na určité případy převodu nemovitostí, v daném případě tedy pouze na převody bytů ve vlastnictví nebo spoluvlastnictví družstev. Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že výše uvedenými rozhodnutími finančních orgánů a soudu byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dovolává se i čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. V ústavní stížnosti argumentuje v podstatě shodně jako v předchozích řízeních, a to především tím, že poznámka pod čarou nemá normativní charakter, není součástí právní normy a daň z převodu nemovitostí podle zákona č. 357/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů tedy v daném případě nebyla vyměřena a vybrána na základě textu zákona, ale na základě textu poznámky pod čarou 12a) k §20 odst. 6 písm. g) cit. zákona, která však není součástí právní normy a svým obsahem text právní normy zužuje. Navrhl proto zrušení napadeného rozsudku i rozhodnutí finančních orgánů, která mu předcházela. Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem, který vyčerpal všechny prostředky, poskytnuté mu zákonem k ochraně jeho práv. Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a účastník i vedlejší účastníci byli vyzváni, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Finanční úřad ve svém vyjádření z 27. 8. 1999 se zcela ztotožnil se stanoviskem Finančního ředitelství, za které se vyjádřil 26. 8. 1999 ředitel ing. M. Č. V zásadě opakuje argumentaci obsaženou v rozhodnutí, navíc tento právní názor podepírá rozhodnutím Vrchního soudu v Praze (sp. zn. 6 A 181/94), kde se uvádí, že poznámky pod čarou jsou nepochybně součástí zákona a nelze od nich při výkladu abstrahovat. Dále vychází ze systematického zařazení §24 odst. 1 až 4 v zákoně o vlastnictví bytů, ze kterého dovozuje zřejmý záměr osvobodit od daně pouze převody jednotek bytových družstev. Navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Za Krajský soud v Brně se 25. 8. 1999 vyjádřil předseda senátu JUDr. R. M., který odkázal na své úvahy o smyslu poznámek pod čarou se zřetelem k danému případu v odůvodnění rozhodnutí, které považuje za vyčerpávající. Ohradil se však proti tomu, že by soud vyslovil závěr o normativním charakteru poznámky pod čarou a za zcela irelevantní považuje vytýkané nerespektování pravidel pro hodnocení důkazů, neboť šlo výlučně o posouzení právní otázky a jiné než právní argumenty stěžovatel neuplatnil. Dle jeho názoru k porušení ústavních práv stěžovatele nedošlo a navrhuje, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost zcela zamítl. II. Po přezkoumání skutkového stavu, předložených listinných důkazů po posouzení právního stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud se ve své ustálené judikatuře řídí důsledně pravidlem, že to, co je uvedeno v poznámce pod čarou, nemá závaznou povahu a není pravidlem chování subjektů uvedených "nahoře nad čarou" ve vlastním textu právního předpisu (viz nálezy ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS ČR, sv. 1, č. 25, sv. 4, č. 83, sv. 6 č. 105 - 109). Text poznámky pod čarou proto nemůže odůvodnit rozšiřující výklad §20 odst. 6 písm. g) cit. zákona ve prospěch státu a restriktivní výklad v neprospěch stěžovatele v případě zcela jednoznačně formulovaných pojmů v projednávané věci. Zákonodárce v §20 odst. 6 písm. g) cit. zákona odkázal obecně na zvláštní právní předpis, nikoli však na poznámku pod čarou a konkrétní ustanovení v ní. Tuto skutečnost odůvodnění rozsudku krajského soudu nerespektuje. Muselo by být výslovně stanoveno, že uvedená poznámka je součástí právního předpisu, tak, jak je tomu v případě příloh zákonů. To se ale nestalo a konečně legislativní pravidla takový postup pravidelně zakazují. Posláním poznámek pod čarou či vysvětlivek je pouhé zlepšení přehlednosti a orientace v právním předpisu formou legislativní pomůcky, která z povahy věci nemůže stanovit závazná pravidla chování nebo pravidla pro interpretaci daného ustanovení. Taková pravidla musí právní předpis buď uvést přímo nebo odkázat na jiný zřetelný právní předpis či pravidlo chování vyjádřené jinou formou (např. mezinárodní smlouva apod.). Obecné ustanovení v zákoně a jeho omezení až ve vysvětlivce pod čarou neodpovídá uznávaným principům právního státu v demokratických systémech. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že by nemohl poznámku pod čarou zrušit, i kdyby měla neústavní obsah, protože se nejedná o ustanovení ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. a) a b) Ústavy České republiky. Pokud vzniknou při použití této legislativní techniky interpretační problémy, je nutno postupovat tak, že rozhodující a závazné je pouze vlastní pravidlo chování, nikoli to, co je obsahem poznámky pod čarou. Se zřetelem k danému konkrétnímu případu tedy Ústavní soud nemůže přisvědčit argumentaci krajského soudu a finančních orgánů. Obsah poznámky pod čarou nemůže odůvodnit rozšiřující výklad §20 odst. 6 písm. g) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění zákona č. 72/1994 Sb., jelikož zákonodárce v cit. ustanovení odkázal pouze obecně na zvláštní právní předpis, nikoli na poznámku pod čarou. Poznámka by byla součástí právního předpisu pouze pokud by to bylo výslovně vyjádřeno, jako je tomu např. v případě příloh zákonů. V aplikovaném ustanovení není stanoveno, že osvobození od daně z převodu nemovitostí se týká pouze bytů v budovách ve vlastnictví bytových družstev. Úmysl zákonodárce upravit osvobození od daně z nemovitostí jen na určitou skupinu případů proto nebyl vyjádřen způsobem, který odpovídá požadavkům na určitost a jasnost právních předpisů v podmínkách právního státu (čl. 1 Ústavy ČR). Toto pochybení proto musí jít k tíži zákonodárce, který jej může napravit jedině tím, že konkrétní osvobozený druh převodu nemovitosti (zde bytu) uvede přímo v textu příslušného ustanovení (zde §20 odst. 6 písm. g) zákona o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí) nebo na něj odkáže přímo v samotném textu právního předpisu jednoznačným způsobem, tak, jak to učinil v jiných ustanoveních (např. §20 odst. 6 písm. h/) téhož zákona. To, že osvobození převodu pouze určitého druhu bytů by mohlo být věcně odůvodněné, je irelevantní s ohledem na jednoznačnou formulaci aplikovaného ustanovení, neboť v něm pojem "byty v budovách bytových družstev" obsažen není. Orgány výkonné moci proto svým postupem porušily základní práva stěžovatele, vyplývající z čl. 1 Ústavy ČR, který zakotvuje princip právního státu, jehož součástí je i princip právní jistoty, čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích při zachovávání základních práv a svobod, přičemž meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem. Postupem Krajského soudu v Brně pak došlo k porušení základních práv stěžovatele stanovených v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, která zaručují každému možnost domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu, resp. ochrany před nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné správy. Současně tak byla odepřena ochrana vlastnickému právu stěžovatele podle čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle kterého daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Soud za použití neústavního výkladu k tíži nositele základních práv a svobod vyložil §20 odst. 6 písm. g) zákona o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí ve znění zákona č. 72/1994 Sb., v pochybnostech ve prospěch státní moci, čímž porušil základní princip vztahu jednotlivce a státu. V právním státě nesmí soud napravovat pochybení zákonodárce při formulaci právních předpisů interpretací, která takto změní ústavně konformní, ale z pohledu státní moci nevýhodný text právního předpisu. Závěrem lze konstatovat, že ke zdanění převodu předmětného bytu nedošlo na základě zákona, neboť zákon tento převod od zdanění osvobozuje, jak to plyne již z jeho znění. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stěžovateli vyhověl a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci podle ustanovení §82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 2. února 2000