ECLI:CZ:US:2016:1.US.2225.15.1
sp. zn. I. ÚS 2225/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti 1. Jaroslava Gajduška a 2. Pavly Gajduškové, zastoupeni JUDr. Janou Mikulovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Porubě, Hlavní třída 1023/55, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2015 sp. zn. 29 Cdo 844/2013, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. prosince 2011 č. j. 14 Cmo 58/2011-112 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. února 2011 č. j. 3 Cm 179/2010-76, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení a České národní záložny, spořitelního a úvěrního družstva, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. července 2015, stěžovatelé podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. prosince 2011 č. j. 14 Cmo 58/2011-112 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. února 2011 č. j. 3 Cm 179/2010-76 s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva, aby jejich věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jejich přítomnosti a aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i právo, aby byla zachována jejich lidská důstojnost podle čl. 10 odst. 1 Listiny a v konečném důsledku ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
2. Stěžovatelé se žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě dne 25. listopadu 2009 domáhali "zrušení platnosti směnečného rukojemství" na směnce vystavené Jindřichem Hockem dne 11. června 1998, splatné dne 11. června 1999, na částku 3 380 000 Kč pro vedlejšího účastníka řízení. Krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, a to jednak z důvodu, že stěžovatelé nepožadovali žalobu na určení právního vztahu - platnosti či neplatnosti směnečných rukojmí, ale žalovali o zrušení směnečných rukojmí, dále z důvodu nedostatku pasivní legitimace na straně žalovaného, když na jeho majetek byl prohlášen konkurz a tudíž jedině pasivně legitimovaným ve sporech s tímto subjektem by mohl být správce konkurzní podstaty.
3. K odvolání podanému stěžovateli Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
4. Stěžovatelé napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř., když stěžovatelé žádnou otázku, z niž by bylo možné usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředložili.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že jednání u krajského soudu se nezúčastnili, o jednání vůbec nevěděli, a tedy se nemohli náležitě bránit. Předmětná směnka byla podle tvrzení stěžovatelů upravena o směnečné rukojmí a tím pozměněna, nikdy ji neviděli a nikdy ji nepodepsali a žádnou firmu PRAFIS neznají. Dále stěžovatelé zpochybnili korektnost jednání právního zástupce vedlejšího účastníka řízení.
6. Ústavní soud byl v daném případě postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím obsahem. Ačkoli stěžovatelé napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním, zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2015 sp. zn. 29 Cdo 844/2013 v ústavní stížnosti nenavrhovali. V pochybnostech jednal Ústavní soud ve prospěch stěžovatelů. Tato skutečnost nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu. Ústavní soud pak vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti a má za to, že ústavní stížnost směřuje i proti usnesení Nejvyššího soudu, které je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelům k ochraně jejich práv poskytuje (§72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu).
7. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovateli, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dovodil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
9. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02; N 126/28 SbNU 85). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
10. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci obecnými soudy, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelé nepřípadně předpokládají, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího vyplývá, že tyto soudy se celou věcí řádně zabývaly, v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly.
11. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu pak Ústavní soud připomíná, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto.
12. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelů, zaručených ústavním pořádkem České republiky. Z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu