ECLI:CZ:US:2018:1.US.2246.18.1
sp. zn. I. ÚS 2246/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem, sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10 - Záběhlice, proti usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 2. května 2018 č. j. 1 KZV 215/2016-911 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality ze dne 5. dubna 2018 č. j. KRPA-248023-671/TČ-2015-000097-REZ, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. 6. 2018, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zástupce") a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 5, 36 odst. 1, 38 odst. 2 a 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel je jako jeden z devíti obviněných trestně stíhán pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku a dne 24. 11. 2016 byl vyzván podle §78 trestního řádu k vydání notebooku Apple MacBook S/N C17N4TUCG085 (dále jen "notebook"). Stěžovatel odmítl věc dobrovolně vydat, a tak mu byla následně policejním orgánem odňata podle §79 odst. 1, 3 trestního řádu. Byl sepsán protokol o odnětí hmotné věci, z něhož plyne, že stěžovatel prohlásil, že notebook patří obchodní společnosti X1 (dále jen "společnost X1"). Odňatý notebook byl předán ke znaleckému zkoumání soudnímu znalci a vyhotovený znalecký posudek byl založen do spisového materiálu.
3. Dne 20. 2. 2018 podal stěžovatel žádost o zrušení zajištění notebooku, kterou odůvodnil tak, že je možno zajistit pouze v notebooku uložená data a samotný notebook mu vrátit.
4. K této žádosti se nejprve policejní orgán vyjádřil přípisem ze dne 28. 2. 2018, v němž uvedl, že notebook je stále věcí důležitou pro probíhající trestní řízení, a proto nebude vrácen. Následně policejní orgán o zamítnutí žádosti rozhodl napadeným usnesením, v němž uvedl, že z dosud provedeného prověřování vyplývá, že stěžovatel k páchání trestné činnosti, spočívající v krácení daně z přidané hodnoty z účelově organizovaných řetězových obchodů, využíval několik různých obchodních společností, ve kterých působil buď sám jako statutární orgán nebo je ovládal prostřednictvím spoluobviněných. Existuje vysoká míra pravděpodobnosti, že jednou ze zapojených společností, které se měly přímo podílet na stíhané trestné činnosti, je obchodní společnosti X2 (dále jen "společnost X2"), která dle stěžovatele vlastní zajištěný notebook. Je důvodné se domnívat, že založení a fungování této společnosti bylo účelové, přičemž z dosud zjištěných skutečností vyplývá, že od roku 2014 do roku 2016 byla součástí řetězových obchodů se zlatem a jeho slitinami, které jsou předmětem trestního stíhání. Předmětný notebook je nadále věcí důležitou pro trestní řízení vzhledem k případné nutnosti v budoucnu vypracovat další či revizní znalecké posudky.
5. Proti napadenému usnesení podal stěžovatel stížnost, v níž namítl jednak to, že se policejní orgán nevypořádal s jeho argumentem, že není třeba ponechávat v zajištění samotný notebook (hardware), ale stačí zajistit data v notebooku uložená. Dále tvrdil nepřezkoumatelnost tvrzení o zapojení společnosti X2 do vyšetřované trestné činnosti, když usnesení neuvádí žádné důkazy, z nichž má tato skutečnost vyplývat. Stěžovatel také namítal porušení jeho práva na obhajobu a to tím, že policejní orgán v usnesení uvedl, že rozhodl o zamítnutí žádosti stěžovatele mimo jiné "vzhledem k (...) opakovaným námitkám ze strany obviněného M. M. proti řádnému vedení trestního řízení", čímž dal nezákonně stěžovateli k tíži skutečnost, že se ohrazuje proti nezákonnému postupu orgánů činných v trestním řízení. Další námitka se týkala místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 6, který nesprávně rozhodoval o zajišťovacích úkonech v přípravném řízení, čímž došlo k porušení práva stěžovatele na zákonného soudce. Poslední námitkou stěžovatel tvrdil nezákonnost trestního oznámení ze strany správce daně, když správní soudy pravomocně rozhodly, že postup správce daně byl při zahájení předmětných daňových řízení v rozporu se zákonem.
6. Státní zástupce napadeným usnesením stížnost stěžovatele zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou, když shledal, že s ohledem na stav řízení nelze vyloučit, že bude potřeba provést další znalecká zkoumání notebooku, k němuž bude potřeba disponovat i samotným zařízením, tudíž je dané věci pro důkazní účely nadále třeba. K tvrzené nepřezkoumatelnosti usnesení policejního orgánu uvedl státní zástupce, že jde o rozhodnutí o žádosti stěžovatele o vrácení zajištěné věci, v němž není třeba uvádět okolnosti a důkazy, které vzal policejní orgán za prokázané ve vztahu k předmětu trestního řízení. Z usnesení policejního orgánu je však zřejmé, že společností X2 se myslí stěžovatelem ovládaná obchodní společnosti X2. Státní zástupce stěžovateli přisvědčil v tom, že mu nelze klást k tíži způsob obhajoby a konkrétně skutečnost, že podává opakované námitky v rámci probíhajícího trestního řízení. Zvolený způsob obhajoby však vede ke zvýšené obezřetnosti policejního orgánu ve vztahu k důkaznímu významu zajištěných věcí. K námitce nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 6 státní zástupce upozornil, že o zajištění notebooku rozhodl podle §79 odst. 1 trestního řádu příslušný policejní orgán. Trestní oznámení v této věci pak bylo podáno správcem daně v souladu s jeho oznamovací povinností stanovenou §53 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen "daňový řád"), přičemž oznámení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin nelze považovat za porušení §99 odst. 2 daňového řádu, dle kterého si správce daně nemůže učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin, přestupek, nebo jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá.
II.
Argumentace stěžovatele
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že došlo jednak k porušení jeho práva na spravedlivý proces nevypořádáním jeho námitek v napadených usneseních, konkrétně že již nebylo nutné ponechávat notebook (hardware) v zajištění, že ve věci rozhodoval (o domovní prohlídce) místně nepříslušný soud, a že policejní orgán odůvodňoval skutkové okolnosti účastí stěžovatele na "řetězovém obchodu", přičemž takový pojem český právní řád nezná. Dále že nebyly vypořádány námitky, že předmětný notebook není majetkem společnosti X2, ale společnosti X1, že policejní orgán neuvedl konkrétní důkazy, o které ponechání notebooku v zajištění opírá, že došlo k nezákonnému podání trestního oznámení správcem daně, který v době jeho podání neměl dostatečná zjištění k tomu, aby nabyl podezření o tom, že byl spáchán trestný čin, a že správci daně bylo umožněno zasáhnout do již podaného trestního oznámení a měnit v něm hodnoty. Stěžovatel tyto námitky i věcně (s ohledem na jejich tvrzené nevypořádání) opětovně vznáší v ústavní stížnosti.
8. Do stěžovatelova práva na spravedlivý proces mělo být dále zasaženo tím, že napadená usnesení obsahují nepřezkoumatelná tvrzení. Státní zástupce v usnesení uvedl: "V dosavadním průběhu trestního řízení bylo zjištěno, že kromě obchodů, které jsou popsány v usneseních o zahájení trestního stíhání (...), probíhaly i další obchody, jejichž účastníky byly i obchodní společnosti ovládané obviněným M. M." Stěžovatel však měl k dispozici pouze usnesení o zahájení trestního stíhání a jiné konkrétní operace nejsou popsány, což způsobuje nepřezkoumatelnost tvrzení. Další nekonkrétní a nepřezkoumatelné tvrzení spatřuje stěžovatel v usnesení policejního orgánu, který uvedl: "S ohledem na průkaznost zajištěných důkazů rozhodl policejní orgán žádost o zrušení zajištění notebooku zamítnout."
9. Stěžovatel dále namítá, že žádost o zrušení zajištění věci podal dne 20. 2. 2018 a policejní orgán na ni odpověděl přípisem dne 28. 2. 2018. Takový postup je však nezákonný, pročež stěžovatel podal dne 8. 3. 2018 podnět dozorujícímu státnímu zástupci. Policejní orgán poté rozhodl usnesením o zamítnutí stěžovatelovy žádosti dne 5. 4. 2018. Dle stěžovatele vznikly nezákonným postupem policejního orgánu v projednání věci zbytečné průtahy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
11. Po seznámení se s napadenými rozhodnutími dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů.
13. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
14. V prvé řadě je nutno konstatovat, že možnosti zásahu Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v rámci přípravného řízení musí být vykládány přísně restriktivním způsobem a Ústavní soud takto koriguje pouze nejextrémnější excesy. Kasační intervence Ústavního soudu v přípravném řízení se omezuje jen na případy zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, jež mají extrémní povahu, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména trestních soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (jak ostatně Ústavní soud stěžovateli již sdělil v usnesení ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 2247/18; dále srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2532/12 či usnesení ze dne 25. 1. 2006 III. ÚS 674/05). K takto závažným pochybením však v nyní posuzované věci nedošlo.
15. Stěžovatel tvrdí, že napadená usnesení nevypořádávají celou řadu jím vznesených námitek, přičemž tyto sám opětovně v další části ústavní stížnosti uplatňuje. Ústavní soud však shledal, že většina stěžovatelem uplatněných námitek byla při rozhodování policejního orgánu a státního zástupce vypořádána a způsobu jejich vypořádání nemá Ústavní soud veskrze co vytknout. K námitce, že zajištění notebooku (tj. samotného zařízení - hardwaru) již není nutné, neboť postačí zajistit v něm uložená data, bylo vysvětleno v usnesení policejního orgánu (str. 1) i státního zástupce (str. 3), že s ohledem na současný stav řízení nelze vyloučit budoucí znalecké zkoumání, k němuž bude třeba samotné zařízení znalci poskytnout, přičemž takové vysvětlení nelze považovat za jakkoli nelogické. Námitka, že o zajišťovacích úkonech rozhodoval místně nepříslušný soud, je pro toto řízení nepodstatná, neboť dochází k přezkumu rozhodnutí policejního orgánu a státního zástupce, což bylo stěžovateli taktéž vysvětleno státním zástupcem v napadeném usnesení (str. 3). S námitkou, že policejní orgán neuvedl konkrétní důkazy, o které ponechání notebooku v zajištění opírá, se státní zástupce taktéž vypořádal (viz str. 3 napadeného usnesení a bod 6 tohoto usnesení), přičemž podstatné je, že je stále důvodně vedeno trestní stíhání stěžovatele a je konkrétně odůvodněno, proč je zajištěná věc i nadále důkazně důležitá. Pro vrácení věci není přitom podstatné pouze, je-li věci nadále třeba k dalšímu řízení, ale také nepřichází-li v úvahu její propadnutí či zabrání. Tvrzení o tom, že nebyly vypořádány námitky týkající se nezákonnosti podaného trestního oznámení ze strany správce daně, jsou pak již čistou fabulací a Ústavní soud opět odkazuje na napadené usnesení státního zástupce. Nadto pouze uvádí, že stěžovatelovo přesvědčení, že správce daně neměl dostatečná zjištění k tomu, aby nabyl podezření o tom, že byl spáchán trestný čin, je zjevně mylné, když správce daně trestní oznámení podal, přičemž není jasné, jak mělo dojít k porušení §99 odst. 2 daňového řádu, když právě v souladu s ním bylo trestní oznámení podáno, neboť správci daně předmětné ustanovení zakazuje činit si úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin, a tuto otázku musí předat k vyřešení orgánům činným v trestním řízení (k čemuž došlo).
16. Námitka týkající se užití pojmu "řetězový obchod" sice nebyla přímo adresována v napadeném usnesení státního zástupce, avšak k ní je třeba podotknout, že takové opomenutí není s to zasáhnout do základních práv stěžovatele, když uplatněná námitka je sama o sobě bezvýznamná. Za užití základní logiky je zjevné, že slovní spojení "řetězový obchod" není v napadených usneseních užíváno jako legislativní pojem, a je zcela běžné, že orgány činné v trestním řízení takové pojmy užívají pro (zjednodušený) popis vyšetřované trestné činnosti.
17. Ústavní soud se zabýval stěžovatelem namítanou nepřezkoumatelností některých tvrzení policejního orgánu a státního zástupce a shledal, že sice jde o obecná tvrzení, avšak jejich konkrétní smysl vyplývá z dalších částí odůvodnění. Obě usnesení adekvátně a logicky odůvodňují, proč je zajištěné věci dále k trestnímu řízení třeba, a tudíž proč byla žádost stěžovatele zamítnuta. Zahrnutí zobecňujících vět do odůvodnění rozhodnutí nemůže způsobit jeho nepřezkoumatelnost, když se takové odůvodnění nesestává právě pouze z nich.
18. Stěžovateli lze však přisvědčit v tom, že napadeným usnesením je možno několik aspektů vytknout. Zejména to, že obě usnesení považují zajištěný notebook za majetek společnosti X2, přestože z protokolu o odnětí hmotné věci ze dne 24. 11. 2016 vyplývá, že stěžovatel učinil prohlášení, že notebook je ve vlastnictví společnosti X1. Orgány činné v trestním řízení musí tuto nesrovnalost vyřešit, a pokud mají za to, že je tvrzení stěžovatele v protokolu o odnětí hmotné věci nepravdivé, musí takový závěr odůvodnit. Otázka vlastnictví zajištěného notebooku není právně relevantní až k okamžiku vracení věci, ale s ohledem na práva zúčastněné osoby podle trestního řádu musí být postavena najisto již nyní. Pro rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vrácení věci je ovšem podstatné, že na důvodnosti trvajícího zajištění věci se nic nemění (důkazní hodnota zajištěného notebooku zůstává stejná), ať už je vlastníkem notebooku společnost X2 nebo společnost X1, když obě společnosti jsou ovládány stěžovatelem a jejich prostřednictvím měla být páchána vyšetřovaná trestná činnost, jak vyplývá z usnesení o zahájení a rozšíření trestního stíhání stěžovatele (ze dne 24. 11. 2016, 31. 8. 2017 a 29. 5. 2018). Toto pochybení tedy nemůže představovat zásah do základních práv stěžovatele.
19. Policejnímu orgánu nutno dále vytknout, že nejprve o žádosti stěžovatele formálně nerozhodl a pouze mu zaslal přípis o tom, že se jeho žádosti nevyhovuje. Tento stav však byl nedlouho poté zhojen a bylo rozhodnuto napadeným usnesením. Dle stěžovatele došlo tímto pochybením ke zbytečným průtahům při rozhodování, s čímž ovšem nelze souhlasit. Žádost stěžovatele o vrácení věci byla podána dne 20. 2. 2018 a policejní orgán rozhodl o zamítnutí žádosti usnesením dne 5. 4. 2018. Je pravdou, že podle §78 odst. 7 trestního řádu má být o žádosti rozhodnuto neodkladně a že podle §2 odst. 4 trestního řádu musí orgány činné v trestním řízení projednávat s největším urychlením mj. ty věci, v nichž byl zajištěn majetek, avšak v kontextu vyšetřování velmi rozsáhlé hospodářské trestné činnosti, které se mělo dopustit devět osob a stěžovatel měl zkrátit daň ve výši více než 27 000 000 Kč, v rámci kterého je činěno velké množství (nejen) zajišťovacích úkonů, nelze hovořit o tom, že by necelých 7 týdnů do rozhodnutí policejního orgánu o žádosti stěžovatele představovalo zbytečné průtahy.
20. Přisvědčit lze stěžovateli také v tom, že je zcela nepřípustné, aby byl způsob obhajoby přičítán stěžovateli k tíži a byl tak de facto odrazován od uplatňování svých práv (v tomto případě žádat o vrácení věci). Konstatování policejního orgánu v napadeném usnesení, že o zamítnutí žádosti stěžovatele je rozhodnuto s ohledem na opakované námitky stěžovatele vůči trestnímu řízení, však bylo vysvětleno státním zástupcem, a to tak, že je jím dokládána zvýšená obezřetnost policejního orgánu k důkaznímu významu zajištěné věci. Ve světle tohoto vysvětlení pak usnesení policejního orgánu z pohledu ochrany základních práv stěžovatele obstojí.
21. Ústavní soud zhodnotil, že orgány činné v trestním řízení rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele podle čl. 11 odst. 5, 36 odst. 1, 38 odst. 2 a 40 odst. 3 Listiny, čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
22. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu