ECLI:CZ:US:2021:1.US.2272.21.1
sp. zn. I. ÚS 2272/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Františka Stejskala a Libuše Stejskalové, zastoupených Josefem Moravcem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 132/2021- 30 ze dne 15. 7. 2021 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 30 A 5/2021-83 ze dne 28. 4. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé brojili u Krajského soudu v Brně žalobou proti nezákonnému zásahu. Ten měl spočívat ve vydání výzvy č. j. DMBO 12079/2020 ze dne 10. 6. 2020 Městským úřadem B., který jejím prostřednictvím vyzval stěžovatele jako stavebníky k bezodkladnému zastavení prací na stavbě rekonstrukce střechy blíže specifikovaného rodinného domu. Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně žalobu jako opožděnou odmítl. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že se snažili zastavit dle nich nezákonně vedené a chybně zahájené řízení o odstranění stavby, a to celkem třemi žalobami, jejichž genezi v ústavní stížnosti blíže popsali. Ve vztahu k nyní napadeným rozhodnutím správních soudů stěžovatelé namítli, že krajský soud se zaměřil výhradně na část žaloby, v níž namítali nezákonné vydání výzvy k zastavení prací na stavbě, avšak zcela ignoroval její podstatnější část, v níž namítali nezákonný zásah spočívající v nezrušení této výzvy nadřízeným správním orgánem. Odůvodnění Nejvyššího správního soudu pak stěžovatelé pokládají za nepřesvědčivé a narušující důvěru v právní stát. Tuto svoji argumentaci stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobněji rozvedli.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal, že by správní soudy při rozhodování o zásahové žalobě stěžovatelů vybočily z kautel spravedlivého procesu. Požadavek zásahové žaloby stěžovatelů ze dne 12. 1 2021 zněl jednoznačně, a to prohlášení výše zmíněné výzvy stavebního úřadu k bezodkladnému zastavení prací na příslušné stavbě za nezákonnou (viz petit žaloby, přiložené k ústavní stížnosti, příloha M). Je sice pravdou, že stěžovatelé v žalobě rovněž zmínili, že nadřízený správní orgán "za absence dvojinstančního správního řízení toto opatření [míněna ona výzva] udržuje v platnosti, když ... doposud nevydal příslušné odvolací rozhodnutí, kterým by toto nezákonné opatření zrušil" (viz sub I. žaloby). Nelze však přehlédnout, že v rámci celé žaloby rozhodně nejde o její "podstatnější část", když vyjma této kusé poznámky se pozornost žaloby upíná jinými směry (líčením okolností provázejících řízení o odstranění stavby, ochranou před nečinností stavebního úřadu, žádostí o prodloužení lhůty platnosti stavebního povolení aj.). Ostatně petit žaloby tímto směrem vůbec necílil, týkal se toliko výzvy stavebního úřadu, a nikoli nečinnosti odvolacího správního orgánu či jiného jeho pochybení. V tomto ohledu nelze mít za to, že krajský soud žalobní návrh svým rozhodnutím nevyčerpal.
Stejně tak nelze ponechat bez povšimnutí, že výše citované tvrzení stěžovatelů si vnitřně protiřečí. Na jednu stranu v něm naříkají nevydání rozhodnutí odvolacího orgánu, jímž by bylo došlo ke zrušení výzvy, třebaže si zároveň jsou dobře vědomi absence dvojinstančního správního řízení, tedy že proti výzvě k zastavení prací, učiněné podle §134 stavebního zákona, není opravný prostředek přípustný. Krom toho, jak již Nejvyšší správní soud vyložil ve své rozhodovací praxi, ustanovení §134 stavebního zákona předvídá dvoufázový postup stavebního úřadu při zjištění závady na stavbě či neoprávněně prováděné stavby. Teprve nereaguje-li stavebník na (apelativní) výzvu, vydá stavební úřad rozhodnutí, kterým nápravu či zastavení prací autoritativně nařídí. Až toto rozhodnutí přímo zkracuje stavebníka na právech a je možné se proti němu bránit žalobou, nikoli však pouhá výzva, jež sama o sobě nemá nevyhnutelné právní a faktické důsledky, které by už nebylo možno odčinit a jejichž správnost by nebylo možné přezkoumat v jiném typu řízení (k právní povaze výzvy dle §134 stavebního zákona a nemožnosti přímé soudní obrany proti ní viz rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 As 248/2019 ze dne 20. 1. 2021, jehož závěry Ústavní soud aproboval v usnesení sp. zn. II. ÚS 752/21 ze dne 30. 3. 2021). Odtud je zřejmé, že i kdyby zásahová žaloba stěžovatelů byla podána včas, beztak by musela být bez dalšího zamítnuta pro samotný nedostatek bezprostředního zásahu do veřejných subjektivních práv stěžovatelů coby stavebníků.
Odůvodnění kasačního soudu v jeho rozsudku pokládá Ústavní soud, na rozdíl od stěžovatelů, za dostatečné. Nejvyšší správní soud se přiléhavě soustředil na to, zda krajský soud pochybil, odmítl-li zásahovou žalobu pro opožděnost. Ve shodě s krajským soudem vyložil, proč nedošlo k zachování subjektivní lhůty, uvedené v §84 soudního řádu správního, k podání zásahové žaloby. Úvahy obou soudů o tom, že právě den, kdy byla žalobou dotčená výzva stavebního úřadu k bezodkladnému zastavení prací na příslušné stavbě doručena stěžovatelům, představuje rozhodný počátek plynutí uvedené lhůty, plně obstojí, neboť v tento den se stěžovatelé mohli poprvé dozvědět o zásahu. Soudy též srozumitelně vysvětlily, proč argumentace stěžovatelů, kteří v žalobě odvíjeli počátek běhu téže lhůty až od obdržení sdělení stavebního úřadu o nedůvodnosti jejich žádosti o prodloužení lhůty k dokončení stavby, je lichá. Dané sdělení stavebního úřadu totiž bylo vydáno v jiném správním řízení a nijak nenavazovalo na výzvu k zastavení stavebních prací. Tyto vývody soudů jsou racionální a srozumitelné, a tím i prosté ústavně zapovězené svévole.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu