ECLI:CZ:US:2016:1.US.2279.16.1
sp. zn. I. ÚS 2279/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti K. P., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici v Karviné, zastoupeného Mgr. Žanetou Burkotovou, advokátkou se sídlem Masarykovo náměstí 38, 733 01 Karviná, proti vzájemné dohodě ředitele Věznice Karviná a ředitele Vazební věznice Praha-Pankrác o přemístění stěžovatele do Věznice Karviná č. j. VS-736-75/ČJ-2016-800232 ze dne 20. 6. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedené dohody ředitelů věznic, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 3 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"). Z napadené dohody ředitelů výše jmenovaných vězeňských zařízení Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl na základě vzájemné dohody ředitelů Věznice Karviná a Vazební věznice Praha-Pankrác přemístěn z posledně uvedené do prvně zmíněné, a to výměnou za jiného odsouzeného.
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její věcné přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud se již otázkou způsobilosti přemístění odsouzeného z jednoho vězeňského zařízení do jiného zabýval a v této souvislosti konstatoval, že ani odsouzený nepozbývá v době výkonu trestu odnětí svobody zcela práv, která je třeba ctít podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. V usnesení sp. zn. III. ÚS 283/12 ze dne 5. 4. 2012 Ústavní soud v této souvislosti vyzdvihl, že odsouzený není v tomto směru bez právní ochrany. Ústavní soud konkrétně odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2012 č. j. 9 Aps 1/2011-93 (dostupný na http://www.nssoud.cz), vydaný ve věci kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta žaloba odsouzeného proti rozhodnutí náměstka generálního ředitele Vězeňské služby ČR o jeho zařazení do oddělení se zesíleným stavebně-technickým zabezpečením s tím, že nejde o rozhodnutí podle §65 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.").
V uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud řešil otázku žalobní legitimace ve správním soudnictví, přičemž s poukazem na usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 10. 2008 č. j. 8 As 47/2005-86 (publikované pod č. 1764/2009 Sb. NSS) mj. konstatoval, že ze soudního přezkumu jsou vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími ve smyslu posledně citovaného ustanovení; pro posouzení, zda rozhodnutí podléhá přezkumu ve správním soudnictví, je podstatné, zda jím bylo - v materiálním slova smyslu - zasaženo do právní sféry žalobce. Pokud právní povaha daného úkonu vůbec nepřipouští, aby jím byla dotčena právní sféra, nejde o rozhodnutí, a žaloba je proti němu nepřípustná. V případě, že dopad takového úkonu do právní sféry nastat může, bude nutno v řízení o žalobě zkoumat a v rámci meritorního přezkumu žaloby prověřit, zda nastalo či nenastalo tvrzené krácení na právech, resp. v právní sféře přímo či v důsledku takového úkonu správního orgánu. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku reagoval rovněž na to, že odsouzený v žalobě uplatnil eventuální petit - pro případ, že by městský soud napadený úkon nekvalifikoval jako rozhodnutí, požadoval, aby podanou žalobu soud posoudil jako žalobu proti nezákonnému zásahu správního orgánu ve smyslu §82 a násl. s. ř. s. - a že městský soud takovou žalobu posoudil jako nepřípustnou ve smyslu §85 s. ř. s., neboť měl za to, že zde existuje právní prostředek ochrany v podobě dozoru státního zástupce nad výkonem trestu odnětí svobody. Současně uvedl, že žaloba proti nezákonnému zásahu nastupuje teprve tehdy, pokud žaloba proti rozhodnutí nepřipadá v úvahu, a proto je třeba vyřešit nejprve otázku přípustnosti žaloby proti zmíněnému rozhodnutí.
Výše uvedené závěry mají význam i z hlediska nyní posuzované ústavní stížnosti. Především je třeba poukázat na to, že Nejvyšší správní soud nezpochybnil pravomoc správních soudů rozhodovat o žalobě podané prakticky ve stejné věci, tj. o žalobě proti rozhodnutím Generálního ředitelství o přemístění odsouzených. V nyní souzené věci jde sice o dohodu ředitelů věznic o přemístění vězňů, jde však pouze o jinou formu realizace (resp. jednu z více forem) přemístění odsouzených, jak je ostatně zřejmé z dikce §10 vyhlášky č. 345/1999 Sb. Lze tak vycházet z toho, že pokud by stěžovatel byl podal žalobu k příslušnému správnímu soudu, bylo by povinností soudu v prvé řadě posoudit, zda předmětný úkon je schopen dotknout se jeho právní sféry, a tedy zda (vůbec) představuje rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., podléhající přezkumu ve správním soudnictví, v kladném případě pak i to, zda skutečně nastalo tvrzené zkrácení na právech stěžovatele. V takovém případě se stěžovatel mohl bránit správní žalobou a eventuálně kasační stížností, a teprve poté se obrátit na Ústavní soud, aby přezkoumal ústavní konformitu závěrů obecných soudů, k nimž v uvedených otázkách dospěly. V tomto případě je tedy třeba považovat ústavní stížnost za nepřípustnou, neboť stěžovatel této možnosti nevyužil.
Za daných okolností tudíž Ústavní soud ve shodě se svou dosavadní judikaturou přikročil k odmítnutí ústavní stížnosti dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 15. listopadu 2016
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj