ECLI:CZ:US:2006:1.US.229.06
sp. zn. I. ÚS 229/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem Praha 7, U Výstaviště 9/229, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 5 To 53/2006, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 1. 2006, sp. zn. 2 T 199/2005, a proti porušování práva na obhajobu postupem Obvodního soudu pro Prahu 10 v trestní věci vedené pod sp. zn. 2 T 199/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností P. K. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně požadoval, aby Ústavní soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10 nepokračovat v porušování jeho práva na obhajobu v trestní věci vedené pod sp. zn. 2 T 199/2005,
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, kterým rozhodl, podle ustanovení §30 odst. 1, 2 trestního řádu (dále jen "TrŘ") a ustanovení §31 odst. 1 TrŘ, že soudce Mgr. Jan Kadlec není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení.
K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele mělo dojít postupem soudce Mgr. Jana Kadlece, který nevyhověl jeho žádosti, resp. žádosti jeho obhájkyně o odročení hlavního líčení nařízeného na den 7. 2. 2006 z důvodu kolize s jednáním v jiné věci, na němž chtěla být osobně přítomna. Na její osobní přítomnosti u hlavního líčení trval také stěžovatel. Jednání soudce, který obhájkyni sdělil, že je povinna zajistit si substituci, ačkoli stěžovatel se substitucí nesouhlasil, považuje za tzv. jiný zásah do jeho práva na obhajobu. Jako šikanózní považuje rovněž jednání soudce, který si, po obdržení potvrzení o pracovní neschopnosti stěžovatele, odůvodňující jeho žádost o odročení hlavního líčení ze zdravotních důvodů, telefonicky zjišťoval, který lékař potvrzení vystavil a ověřoval, zda se může či nemůže hlavního líčení zúčastnit.
Po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pojmy nezávislého a nestranného soudu a zákonného soudce jsou součástí hmotného ústavního práva (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Nestrannost je třeba posuzovat ve dvou krocích, jednak z hlediska subjektivního, jednak z hlediska objektivního, přičemž subjektivní posouzení musí být podřazeno následnému přísnějšímu objektivnímu posouzení. Subjektivní kritérium se týká osobní nestrannosti soudce, příp. členů senátu ve vztahu k účastníkům či věci. Objektivní kritérium svědčí o tom, že soudce, příp. členové senátu skýtají dostatečné záruky, vylučující jakékoliv legitimní pochybnosti, resp. že jsou dány dostatečné záruky k vyloučení všech legitimních pochybností v tomto ohledu. Pochybnosti o nestrannosti soudce, příp. členů senátu může, z objektivního hlediska, vyvolat např. složení senátu nebo sukcese funkcí apod. O tom, zda lze mít pochybnosti o nepodjatosti soudce, musí existovat opodstatněná obava, že soudce není zcela nestranný. Při posuzování legitimních důvodů pro pochybnosti o nestrannosti soudce, v daném případě, se bere v úvahu též stanovisko obviněného, které však nehraje rozhodující roli. Nestačí tedy pouze obecné či subjektivní přesvědčení obviněného, ale rozhodující je, zda lze tyto obavy považovat za objektivně odůvodněné. Soudce je nutné pokládat za nestranné, dokud není prokázán opak (srov. např. Pullar proti Spojenému království, rozsudek ze dne 10. 6. 1996, rozsudek ve věci Piersack z roku 1982, rozsudek ve věci De Cubber z roku 1984).
K otázce podjatosti soudce se opakovaně vyjádřil i Ústavní soud, který, stejně jako Evropský soud pro lidská práva, konstatoval (viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 105/01 zveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu - svazek 23, C. H. Beck, Praha 2001, str. 11, dále sp. zn. I. ÚS 167/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu - svazek 6, C. H. Beck, Praha 1996, str. 429), že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je sice podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci tak může docházet teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodnout. Takový stav Ústavní soud v dané věci nezjistil.
V projednávané věci neexistuje důvod pochybovat o tom, že soudce Obvodního soudu pro Prahu 10 Mgr. Jan Kadlec se subjektivně necítí být podjatým, neboť stěžovatele osobně nezná a nemá k němu žádný vztah, a rovněž tak k obhájkyni stěžovatele, svědkům a dalším osobám ve věci vystupujícím. Nestrannost soudce byla prokázána i z hlediska objektivního. Konečně ani stěžovatel námitku podjatosti nepodložil důvody způsobilými zpochybnit nestrannost soudce Mgr. J. Kadlece. Údajnou podjatost uvedeného soudce stěžovatel viděl v nevyhovění žádosti jeho obhájkyně o odročení hlavního líčení a v následném prověřování jeho tvrzení o pracovní neschopnosti. S ohledem na shora uvedené nelze než konstatovat, že se jedná o důvody neopodstatněné jak z hlediska obecného práva, tak z hlediska práva ústavního.
V tomto směru je vhodné poznamenat, že stanovení termínu hlavního líčení náleží obecným soudům, které jsou vázány jednak rozvrhem práce a zásadou rychlosti a ekonomie řízení tak, aby věc byla rozhodnuta v co nejkratší době, za současného dodržení ústavně zaručených základních práv účastníků řízení. Je zřejmé, že odročení již nařízeného hlavního líčení se negativně odráží na celkové délce řízení a může mít negativní dopad i na osobní sféru obžalovaného. V řízení před soudem se postupuje v režimu od soudu k obhájci, a nikoli naopak. Obecné soudy nejsou povinny přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům obžalovaného a jeho obhájce, stejně jako nejsou povinny vyhovět žádosti obhájce o odročení hlavního líčení z důvodu kolize s jednáním v jiné věci, navíc za situace, kdy se nejedná o nutnou obhajobu, jako tomu bylo v projednávané věci. Převezme-li obhájce zastoupení, je jeho věcí, jak se vypořádá se svými zákonnými a etickými povinnostmi, resp. jak vzniklou kolizi jednání vyřeší. V nevyhovění žádosti o odročení hlavního líčení z důvodu kolize s jednáním v jiné věci nelze spatřovat důvod podjatosti a porušení práva na obhajobu.
Ústavní soud dodává, že je právem soudce ověřit si, zda důvody, uváděné v žádosti o odročení hlavního líčení, se zakládají na pravdě či nikoli, zejména pokud se jedná o žádost podanou den před zahájením hlavního líčení, jako tomu bylo v projednávané věci. Navíc se jednalo v pořadí o již druhou žádost o odročení hlavního líčení, tentokrát ze zdravotních důvodů, přičemž první žádosti o odročení hlavního líčení z důvodu kolize s jiným jednáním nebylo vyhověno.
V daném případě Ústavní soud nabyl přesvědčení, že neexistují skutečnosti, které by zpochybňovaly nestrannost soudce Obvodního soudu pro Prahu 10 Mgr. J. Kadlece. Rovněž nebylo zjištěno, že by bylo jeho postupem zasaženo do práva stěžovatele na obhajobu. Proto návrh stěžovatele přikázat Obvodnímu soudu pro Prahu 10 nepokračovat v porušování jeho práva na obhajobu v trestní věci vedené pod sp. zn. 2 T 199/2005 je naprosto nedůvodný.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu